Vzestup Melaky a jejího bohatství byl neuvěřitelně strmý, portugalský mořeplavec Tomé Pires si do svých záznamů poznamenal: „tak důležitým a takové zisky přinášejícím přístavem, že se mi zdálo, že neexistuje nic podobného na celém světě.“ Ale moc sultánské Melaky nevydržela dlouho, už v roce 1509 se u jejích břehů poprvé objevily portugalské lodě (mezi námořníky byl i Fernão de Magalhães, který později velel první flotile, která obeplula Zemi). Muslimští obchodníci se obávali nové konkurence a brzy došlo k prvním konfliktům. Už o dva roky děla portugalských lodí pod vedením Alfonsa de Albuquerque rozstřílela přístav a Portugalci Melaku snadno dobyli.

Dnešní Melaka je hlavním městem nejmenšího státu malajské federace a příjemným cílem jednodenních výletů z metropole Kuala Lumpur. Melaka totiž působí až ospalým dojmem, nabízí odpočinek a únik před ruchem velkoměsta. Koupat se sem nejezdí téměř nikdo, což je způsobeno nepříliš vysokou kvalitou vody v Melacké úžině – jedné z nejrušnějších námořních cest na světě. Všichni sem putují za památkami zahrnutými od roku 2008 na seznam organizace UNESCO.

Paramešvara žádný svatoušek rozhodně nebyl. On i jeho družina byli skalní piráti a proto nebyli nikde vítáni a museli neustále měnit své působiště. Když si uvědomili potenciál místa, kde dnešní Melaka stojí, usadili se zde. O Paramešvarovi se říkalo, že je přímým potomkem Alexandra Velikého a že vlastní polokouzelné předměty pocházející ze Šalamounova pokladu. Zrození Melaky vypráví legendární příběh, v němž během lovu zahnal bílý kančil (zvíře podobné jelenovi, ale mnohem menší) jednoho z Paramešvarových psů. Prince tato udatnost natolik uchvátila, že v ní viděl vyšší znamení a pokyn, aby na tomto místě založil město. To pojmenoval podle stromu, pod kterým tehdy odpočíval – melaky (Phyllanthus emblica). Je to něco jako náš angrešt, ale několikanásobně kyselejší. Princ se později oženil s muslimskou princeznou, čímž otevřel dveře islámu do země.

Paramešvara v roce 1414 umírá, ale to je již Melaka mocným obchodním státem, jehož věhlas a strategická poloha nemohly uniknout pozornosti Portugalců, kteří rozšiřovali svůj východní vliv a hledali zdroje koření. Melačané pochopili, že Portugalci jednají „pod záštitou Boha, země a národa“ a vzepřeli se. Podařilo se jim na chvíli Evropany přemoci, ale Alfons de Albuquerque město dobyl a nechal postavit pevnost A Famosa. V roce 1640 se Melaka dostává na 150 let do rukou Nizozemců, kteří se starají spíše o výdělky než o Boha a národ. Nizozemci měli ovšem svou základnu v Batávii (indonéská Jakarta) a proto se o Melaku příliš nestarali. V roce 1795 přicházejí Angličané a bourají portugalskou pevnost. Nebýt sira Stamforda Rafflese, singapurského guvernéra, tak by bylo snad zbouráno celé město. V roce 1824 přechází Melaka trvale do rukou Britů. Po Portugalcích zde zůstal „křesťanský jazyk“, po Nizozemcích radnice a po Britech? Důstojnický klub, jak jinak.


Melaka – kanál vedoucí do přístavu


Nejstarší mešita v Melace – Kampung Kling


Melaka – ruiny kostela sv. Pavla

Nejtypičtější melackou pamětihodností je výše zmíněná radnice a sídlo guvernéra – Stadthuys. Věřte, nebo ne, tak prý ji jednoho večera poplivali místní obyvatelé rozžvýkaným betelem, že červenohnědá barva už nešla nijak očistit a proto bylo rozhodnuto původně bílou budovu přemalovat na červeno. Guvernér mohl ze své rezidence každý den pozorovat lodě proplouvající po nedalekém kanále. Radnice nese jedno historické nej – je nejstarší holandskou budovou v Orientu – byla postavena v polovině 17. století. V současnosti je v budově bývalé radnice etnografické muzeum. Z podobné doby pochází také nedaleký kostel – nejdříve presbyteriánský a později anglikánský. Kostel je stále funkční a každou neděli se v něm konají mše.

Na pahorku nad Town Square s fontánou královny Viktorie stojí pozůstatky kostela sv. Pavla. Cestou nahoru k ruinám kostela z roku 1521 se návštěvníkům naskytne překrásný výhled na melacké uličky a moře v dálce. Před 500 lety bylo moře těsně u úpatí pahorku, nyní je asi půl kilometru daleko. V průvodci se o kostelu píše jako o „vzdušném svatostánku“. Pokud tím autor myslí bez střechy a polorozpadlý, tak to souhlasí. Před kostelem stojí mramorová socha sv. Františka Xaverského, jednoho ze zakladatelů Tovaryšstva Ježíšova, pro něhož byl tento svatostánek jedním z útočišť na jeho misionářských cestách. Jako němý svědek všech událostí hledí misionář tiše dolů na město. Soše chybí pravá ruka – od zápěstí. Nikdo neví přesně proč, nebo kde by ruka mohla být. Říká se, že jelikož je František světec, ruka stále někde je, aby konala zázraky a žehnala. Kdo ví, co je na tom pravdy. Pod podlahou kostela bylo Františkovo mrtvé tělo asi čtyři měsíce pochováno, poté bylo převezeno do indické Goy. Místo jeho hrobu je k nahlédnutí, ale je to jen oplocená díra do země. Kostel se přestal používat v roce 1590 a jediné, co se zachovalo, jsou obvodové zdi a rytinami zdobené náhrobní kameny. Během nadvlády Britů zde stál maják a budova kostela sloužila jako muniční sklad. Pod kostelem stojí zbyteček portugalské pevnosti A Famosa – Porta de Santiago z roku 1511. O rozboření se postarali Nizozemci a o zachování alespoň této brány opět sir Raffles.

Na druhé straně za řekou je čínská čtvrť. Nejdříve jsme prošli kolem nejstarší mešity v Melace – Kampung Kling. Architektura není čistě islámská, je to typická raná sumatránská mešita. O kousek dál stojí nejstarší místní čínský chrám Cheng Hoon Teng z roku 1646. Vede k němu tzv. funerální ulice. Prodávají se zde pouze předměty, které pozůstalí posílají zesnulým na onen svět – papírové domy, auta, falešné peníze apod. Po modlitbě je předmět zapálen a se stoupajícím dýmem se tak dostává k zesnulému. Pamatuji si jednu historku, kdy v Česku bylo zabaveno velké množství „peněz“ právě pro funerální obřady. Dovozce je za pravé ani nevydával, ovšem česká inspekce je vyhodnotila jako riziko a peníze byly zlikvidovány. Nejednalo se ovšem o nic jiného, než právě o funerální peníze určené pro asijskou komunitu žijící u nás.

Po krátké zastávce v restauraci nad dobrou kávou a pivem, jsme se vydali zpět do Kuala Lumpuru. Stejně jako cestou do Melaky jsme zastavili na odpočívadle. Proč to píšu? Na rozdíl od odpočívadel leckde ve světě, zde panoval dokonalý pořádek, žádné smetí na chodníku, žádné nedopalky. Je až s podivem, jak jsou místní vychovaní. Ani v Kuala Lumpuru nenajdete na ulicích povalující se odpadky. Zde by se měly některé národy učit…

Daniel Linnert – www.kolemsveta.com