Putování Peloponésem začalo příletem do Atén někdy kolem druhé hodiny ranní. Náměstí Syntagma, kde nás vyložil letištní autobus, bylo pusté a do hotelu nedaleko Plateia Omonias asi kilometr. Noční hodina je noční hodina, putování velkoměstem se všemi doklady a penězi nehodláme riskovat. Jenže jedinou noční dopravou jsou taxikáři. A ti mají v řecké metropoli strašlivou pověst. No, najímám jednoho, vyjíždíme, ptám se, kde se zobrazuje cena, neboť žádný taxametr pan řidič nespustil (kdo by to v Aténách čekal…). Povídá, že taxametr není, a že to bude stát 13 eur. A tak přišla ke slovu jižanská gestikulace (moje, člověk se ve světě leccos přiučí), několik nastudovaných vět v řečtině (že nejsem v Aténách poprvé atd.) včetně výrazu astinomia (policie). A ať zastaví, že vystupujeme, že takovou nehoráznou sumu nezaplatím. Zastavil, už jsme byli před hotelem, a prý nás tedy odvezl zdarma.

Autobusy na Peloponés jezdí z terminálu A, někde daleko na kraji betonové aténské džungle. Místní mhd tam jezdí ze stanice blízko křižovatky ulic Zinonos a Menandrou u Plateia Omonias, dle jízdního řádu by tam měly autobusy jezdit každou čtvrthodinku. Připadáme si trošku jako v Africe či v Arábii, nemáme pocit, že by v této čtvrti řecká kultura převažovala. Na terminálu dlouho nečekáme, autobusů na Peloponés jezdí během dne spousta, brzy míříme do Nafplia, bývalého hlavního města svobodného Řecka.


Nafplio

Když jsem s několika kamarády vyrazil na Peloponés v roce 1991 starou škodovkou poprvé, jenom jsme sever poloostrova profrčeli přes ruiny mýtické Olympie směrem na Korint. Projeli jsme horské serpentýny, koupali se v nějakém jezeře, dávno mi vymizelo z paměti, kde to tehdy bylo, a nedaleko jezera popili pivka v baru v cikánské vesničce. Kreslili tehdy před nás v prachu na cestě klikaté čáry a jejich výrazy připomínaly varování, to asi pozor na zmije kolem jezera. Tentokráte pojedeme místní dopravou, jsem zvědav, jak bude na Peloponésu fungovat, většinou to bývá jeden dva busy denně, ale spěch jsme zanechali doma. Netuším, zda řecký výraz pro slovo zítra avrio znamená totéž co španělské maňana (tedy nejen zítra, ale i někdy v budoucnu), ale každopádně, nepojede-li právě ten den bus, avrio.

Za dvě a půl hodiny jsme z Atén v Nafpliu, jehož roztomilé staré město leží na poloostrově v Argolském zálivu. Město chránily tři mocné pevnosti a právě proto bylo v roce 1831 zvoleno hlavním městem osvobozeného Řecka, Atény byly v těch dobách jen vesnicí kolem polorozbořené starověké akropole. Za 30 eur se ubytováváme ve strmém svahu v samém centru starého města v penzionu Bekas. Z terasy, na níž popíjíme řecké víno, jsme přímo nad malým kostelíkem, nohama se téměř dotýkám střechy. Nad námi už jen svahy, z nichž město po staletí střeží pevnost Akronafplia (bývala v rukách benátských i tureckých). Řecké diktátorské vlády ji využívaly i jako vězení pro politicky nepřizpůsobivé. Další pevností je Palamidi, pod níž je nejbližší pláž, oblázková Aravanitia. Je červenec, ale voda je docela chladná, na týdenní dovolenou u vody Nafplio opravdu není. A večer to začalo a bude to tak celý peloponéský výlet. Posezení na zahrádce příjemné taverny, lahvinka vína Nayossa, k ní původně kyperský sýr halloumi, řecký salát, jehněčí, olivy, rajčata. Později večer se procházíme živým centrem a setmělou stezkou nahoru k pevnosti.
V Nafpliu byl zavražděn Ioannis Kapodistrias, první vládce svobodného Řecka, které se zbavilo celá staletí trvající osmanské vlády. Byl zavražděn členy rodiny Mavromichalis z Mani, kraje na jihu Peloponésu proslulém svými klany a vendetou. Právě Mani, kraj, který se nepoddal ani Turkům, je cílem našeho putování.


Mykény

Penzion Bekas se nám stal základnou pro výlety do historie antického Řecka, nedaleko od Nafplia jsou proslulé Mykény a Epidauros. Stará mykénská civilizace zde vzkvétala před 3500 lety, její ruiny objevil Heinrich Schliemann, německý archeolog amatér, který je více známý svým objevem Tróji. Mykény, to jsou kameny, kameny a kameny, staré a ještě starší, plně nasávám historii tohoto místa, které žilo rušným životem v tak dávných dobách. Platíme 8 € vstupné a kráčíme k tzv. Lví bráně, jde to pomalu, protože musíme čekat, až se pod reliéfy lvů každý vyfotí (Mykény byly jednoznačně nejnavštěvovanějším místem našeho putování Peloponésem, jih poloostrova byl téměř bez turistů). Schliemann v Mykénách objevil královské hroby a slavnou zlatou masku (roku 1876), kterou připsal králi Agamemnónovi, veliteli achajských vojsk v Trojské válce. O Mykénách – jako metropoli plné zlata – psal Homér, podle něhož byly založené Perseem, antickým rekem, jenž sťal hlavu strašlivé Medúzy a osvobodil překrásnou Andromedu před sežráním mořským krakenem. Když skončila Perseova dynastie, vlády se ujal král Átreus, otec Agamemnóna a Menelaa, kteří pokořili Tróju. Kolem roku 1200 sláva Mykén upadla a jejich moc byla rozvrácena nájezdy Dórů a různých mořských národů.


Epidauros

Směr Epidauros – přestupujeme v Argu a znovu jedeme kolem mohutných kyklopských hradeb města Tiryns (asi 4 km od Nafplia). Šperkem Epidauru je nejkrásnější antické divadlo v Řecku (pro 14 tisíc diváků), chybějí mi slova k popsání téhle architektury zasazené do peloponéské přírody mezi hory a olivové háje. Divadlem lze po zaplacení vstupného 6 € volně chodit, stoupáme nahoru po schodech, kde vleže odpočíváme na antických kamenech. Divadlo je součástí areálu, který je zasvěcen bohu lékařství Asklépiovi. Tady Asklépios léčil, učil své žáky, vymýšlel nové a nové způsoby léčby, ke které užíval i hady. Dodnes je symbolem lékařů a farmaceutů Asklépiova hůl obtočená hadem. Asklépios byl dle mýtů synem Apollónovým, postupně byl ale v některých svatyních díky svému lékařskému umění uctíván více než jeho otec. Udává se, že jedním z jeho tradičních způsobů léčby bylo olízání rány hadem, které prý obnovovalo kůži. Večer kolem půl sedmé odjíždí poslední autobus do Nafplia, veze nás pět minut a najednou řidič zastaví na nějaké křižovatce a povídá, že máme vystoupit a za deset minut sem jede další autobus. Při kupování lístků žádná taková informace nepadla, nezbývá než důvěřovat, přestože žádné označení autobusové zastávky nevidíme. Byla to naše první zkušenost s neočekávanými přestupy mezi peloponéskými autobusy a nikoli poslední. Mimochodem, autobus přijel.


Mystras, turecké dědictví

Po dvou nocích v Nafpliu vyrážíme na jih a jde to ztuha. Míříme do Mystras, starého kulturního centra byzantské říše. Nejdříve autobusem do Tripoli a přestup na spoj do Sparty, což není bez komplikací, neboť musíme změnit nádraží. Hledáme jakousi menší stanici, nakonec se z toho vyklube bar, před nímž staví autobusy. Hned za vchodem do podniku posedává chlapík a prodává lístky do Sparty, žádné počítače, jen něco odškrtne propiskou a vše vyřízeno, vždyť jsme na Peloponésu. Trasa do Sparty vede vzrušujícím hornatým krajem, sem tam pod serpentinou nějaký ten vrak, zatáček bylo dost a dost. Sparta je ale novověké město, z antické Sparty se nezachovalo téměř nic a tak ji alespoň připomíná slavné jméno a socha válečníka s obrovským štítem. Nezdržujeme se a hned nacházíme další spoj do nedalekého Mystras. Tady, u hory Taygetos asi 7 km od Sparty, jsme přes pět hodin procházeli mrtvým městem a prohlíželi chrám za chrámem. Tady žila kultura Byzance – císař Michal VIII. Paleologus udělal z Mystras hlavní město Morejského despotátu (Peloponés tehdy nesl jméno Morea). Vládl zde tzv. despot, obvykle to býval syn či bratr byzantského císaře. První pevnost zde nechal postavit křižák Guillaume de Villehardouin v polovině 13. století, stojí dodnes nahoře nad mrtvým byzantským městem a jeho tichým poselstvím. Byzantinci převzali území od evropských křižáků zpět, ale pak sem napochodovali Turci – je to poznat podle vyškrabaných očí na freskách na chrámových zdech – a byzantští vědci a umělci odešli do Říma a Florencie, v nichž tehdy vzkvétala renesance. Nejvýznamnějším učencem v Mystras byl Georgius Gemistus zvaný Pletho, on a jeho žáci šířili znalost astronomie, filozofie, geografie. Platonovo učení šířil Pletho i ve Florencii, kde si ho oblíbil Cosimo de Medici. Pletho se marně pokoušel o sblížení obou křesťanských církví – Konstantinopol tehdy potřebovala pomoc proti valícím se Osmanům.


Mystras – výhled na hory Peloponésu

Ubytování jsme v nové vesnici Mystras našli v soukromí kousek od náměstí, z balkónu byl výhled dolů na dvorek, kde se povalovalo pět šest koček. Mimochodem, kočky jsou i v klášterech, zda jsou toulavé nebo se o ně nějaký ten mnich či mniška starají, netuším, na první pohled ale jejich zdravotní stav nenapovídá přílišné péči – drasticky vyzáblé, vrhající se na kousek darovaného žvance. Hned po prvním dni peloponéského toulání zakoupila má žena balíček kočičího žrádla a každou hůře vypadající kočku pohostila. Tady na Peloponésu to znamenalo vlastně úplně každou kočku. A večer jsem mlsal též – jehněčí, piva Mythos, tzatziki, řecký salát, olivy, chobotničky. Zítra vyrážíme dále na jih do Mani, tajuplného a po dlouhá staletí nedostupného kraje na jihu Peloponésu, kde vládli tzv. Kapitáni a krevní msta.

2. díl peloponéského toulání:
Peloponés: na jih do Mani aneb Mezi potomky spartských válečníků
3. díl peloponéského toulání:
Monemvasia aneb Vítejte ve středověku