Lidé si sice v Pyrenejích vybudovali svá sídla, přesto tyto hory, se spoustou vrcholů nad 3000 metrů, dodnes zůstaly nepřístupné a divoké. Rozeklané skály a kaňony rvoucí zemi, ledovci vykroužená údolí, líbezná modrá jezera lákající k osvěžení, hřmící vodopády, louky plné květin a v létě pálící slunce. To byly a jsou Pyreneje. Snad si to právě takto Héraklés přál. A nejen lidé osídlili Pyreneje, jsou plné svišťů, kamzíků, veverek, zahlédnete zmije, kance, orly, supy, a výjimečně – raději z dálky – medvědy (dovezli sem nějaké i ze Slovenska).

Pyreneje měří na délku přes 400 km a na šířku až 140 km. A téměř uprostřed tohoto kamenného náhrobku se skály rozvírají. La Breche de Roland v jazyce francouzském, česky Rolandova brána. Dle legendy tento kolmý otvor ve skále ve výšce 2804 metrů, široký 40 a vysoký 100 metrů nevznikl přírodní cestou. Skálu zde rozťal Durandal, meč rytíře Rolanda, nejskvělejšího válečníka armády Karla Velikého, který zde v Pyrenejích nalezl svou smrt.


Vodopád v kaňonu Ordesa

Kaňonem Ordesa pod Monte Perdido

Naše pouť začala v Torle, španělském turistickém východisku do kaňonu Ordesa. Odtud jezdí za několik eur autobus rovnou na začátek údolí. Kaňon je ledovcového původu a má délku 15 km. Jeho stěny jsou vysoké až 800 metrů. Snadná dostupnost se projevuje i v počtu výletníků, Ordesa rozhodně není zapomenutým krajem na konci světa. A tak je nejlepší volit cestu nikoli po dně kaňonu, ale vyšlapat stovky výškových metrů a projít část kaňonu po jeho strmém svahu na konci lesa a těsně u svislých holých skal. Cestička je docela pohodlná, jen není nijak široká a pro rodiče s nedisciplino­vanými dětmi bych ji nedoporučoval. Cílem prvního dne byla chata Goriz na konci kaňonu, pod vrcholem Monte Perdido. Bohužel počasí ukazovalo od prvních kroků svou méně vlídnou tvář a Monte Perdido dostálo svému jménu a celý den se ztrácelo v nasupeně vypadajících mracích.

Grand Canyon je určitě mohutnější a divočejší, také exotičtější než Ordesa, ale tady si člověk rád lehne do trávy a nemusí se bát, že na něho někde číhá chřestýš nebo nějaká jiná záludnost. A tak jsme užívali snadné cestičky, okouzlujících výhledů (jen poněkud mařených mraky) a postupně dospěli na konec kaňonu, do cirku de Soaso ve výšce kolem 1800 metrů. Odtud kolmo nahoru skálou, ale žádná dramata, krátký výstup je jištěn řetězy (žádné clavijas, ty jsou o nějaké to patro výše), a pokud člověk netrpí silnou závratí, je jednoduchý. A pak se dále stoupá loukou plnou květin až k refugiu Goriz (2160m). Protože je chata východiskem pro výstup na vrchol Monte Perdida a kapacita je omezená, úderem 19 hodiny se u ní vytvoří malý kemp. Je zde dovoleno postavit stan, ale až právě od sedmé večerní a brzy ráno je nutné vstávat a stan sbalit. Goriz je jediná chata v Ordese a bývá beznadějně plná. Jsou i tací, kteří se spánkem u chaty nezdržují a trasu kaňonem až na vrchol a zpět do nějakého kempu či hotelu v okolí Torly zvládnou za den.

Pyrenejské kolíky vyráží dech

Co jsou ony zmíněné clavijas? Pyrenejská specialita, z níž jde mráz po zádech. Alespoň mně šel. Každý asi zná ferraty z italských Dolomit, tedy cesty po skalách jištěné řetězy. Jenže clavijas spadají do jiné kategorie. V češtině to znamená „kolíky“. A skutečně to jsou kolíky. Vbité do skály. A po nich se stoupá nahoru a klesá dolů, a nikde žádné jištění, žádný řetěz. Přitom se nejedná – alespoň v Ordese – o vystoupání metru či dvou. Desítky metrů vysoké skály lze takto vyšplhat a dostat se nahoru kolmo kaňonem k římsám ve skalách, zvaným fajas. Clavijas de Cotatuero je nejlepším příkladem, tudy se stoupá přímo nahoru, dolů lépe nedívat. Ale Faja de las Flores je zážitkem. Cestička nad skalami Ordesy vyráží dech. Škoda, nějaké to zajištění by se hodilo a cesta by se stala dostupnější i méně ostříleným povahám.


La Breche de Roland (Rolandova brána) na španělsko-francouzské hranici

Rolandova brána a legendy o Durandalovi

V noci umí teplota v Pyrenejích velmi rychle klesat a tak jsme ráno promrzlí balili stan a improvizovaně měnili plán další cesty, protože Monte Perdido ty mraky nehodlalo odfouknout a tuhle ponurou krásu jsme se báli dráždit. Bylo jasné, že tam bude celý den sídlit vítr, bičovat svahy a vše na nich, přidá se mokrý déšť, nic pro potomky Adamovi, toužící po teple a slunci. A tak místo výstupu nahoru jsme urychlili pokračování k Rolandově bráně. Náročnost trasy spočívá především ve špatném, či vůbec žádném značení a tak ztrácíme spoustu drahocenného času dohadováním kudy, většinou je to nekonečnými suťovými svahy, které často aktivně odporují našemu pohybu vzhůru a snaží se nás odnést alespoň o krok či dva zpět, zdánlivě kraj bez života, ale houževnatí kamzíci tu bývají k vidění. A pak po několika hodinách konečně cíl výletu, Rolandova brána, o níž jsem četl prastaré legendy.
„Durandale, tolik bitev jsem s tebou vyhrál a teď, až zemřu, tě má ukořistit nepřítel? Rozkročil se a udeřil mečem do skály. Ocel zvonila, ale meč se nezlomil. Roland bil do skály znovu a znovu, chce zničit svůj meč, nechce ho vydat zrádnému nepříteli. Ze skály srší jiskry a ostří je neporušené.“
Roland svůj meč zničit nedokázal. Tady v Rolandově bráně se ale bitva neodehrála. Když se král Karel Veliký vracel z tažení na Pyrenejský poloostrov, v průsmyku Roncesvall byl zadní voj jeho armády nečekaně přepaden ze zálohy z lesů a skal a zcela zničen pravděpodobně baskickými horaly. Ti možná zatoužili po kořisti, kterou Karel vezl ze Španěl. Dochoval se podrobný popis bitvy ve spisu „Vita Caroli Magni“ od Einharda: „Ve chvíli, kdy se armáda roztáhla do dlouhého pochodového proudu, což si vynutily úzké soutěsky, Baskové, kteří zde nastražili léčku, se přiřítili dolů z hor na pochodující vojáky chránící týl. Baskové je pobili do posledního muže a s velkou kořistí se rozptýlili do všech stran. Těžká výzbroj a nerovnost terénu znemožnila Frankům klást odpor.“ Až v 11. století se bitva objevuje v hrdinském eposu „Píseň o Rolandovi“. Do role zrádného nepřítele, který ze zálohy a proti všem domluvám, napadl zadní část Karlova vojska, jsou zde ale pasováni Maurové.

Z batohu taháme Hrdinské legendy staré Francie, a protože se docela utišil vítr, užíváme si před sestupem po sněhu na Refuge des Sarradets trochu romantické literatury. Jen – průsmyk Roncesvall je snad stovky kilometrů od Rolandovy brány a v těchto vysokých horách se bitva rozhodně neodehrála. A tak uvěříme verzím, že již umírající rek hodil svůj meč proti skalám a ten letěl s pomocí archanděla Gabriela až sem a zde rozetnul hraniční skálu mezi Francií a Španělskem. (V samotné legendě hrdina skonal s mečem pod sebou, v jakých rukách nakonec Rolandův meč skončil, se již čtenář nedoví. Každopádně můj malý syn byl připraven Durandal vykopat kdekoli). Na francouzské straně se otvírá pohled do majestátního cirku Gavarnie s vodopádem, který padá do hloubky 423 metrů. Poledním cílem je Vignemale, nejvyšší hora francouzské části Pyrenejí, ale celý den nám zabere toulání k chatě Bayssellance, odkud je to na Vignemale jen několik hodin výstupu.


Nejvyšší vrchol Vignemalu – Pique-Longue se tyčí do výše 3298 metrů

Pod Vignemalem, nejvyšší horou francouzských Pyrenejí

Konečně se objevuje slunce, clona mraků zakrývající obzor je pryč, propadání malomyslnosti též. Vignemale má několik vrcholů, nejvyšší Pique-Longue ční do výše 3298 metrů. Cesta k vrcholu vede přes druhý největší ledovec v Pyrenejích, mnohem snadněji dostupný je Petit Vignemale (3032). Excentrickou postavou v historii hory je hrabě Henry Russell, který si pronajal horu od vlády jako své letní sídlo za symbolický frank ročně. Byl prý prvním, kdo na vrcholu spal a vypráví se vtip, že na vrchol dotahal kameny, aby zvýšil jeho výšku o dva metry na zaokrouhlených 3300 metrů. Pro horolezce je neodolatelnou výzvou 800 metrů vysoká severní stěna, která svou zdánlivě nepokořitelnou divokou krásou vévodí údolí, kterým se sestupuje k jezeru Gaube.

Henry Russell rovná se Vignemale. Muž, který má na svém kontě desítky prvovýstupů po Pyrenejích zemřel v roce 1909 a ještě pět let před svou smrtí, v 70 letech, pokořil vrchol, prý po třiatřicáté. V masívu hory nechal vyhloubit celkem sedm jeskyní, v nichž přebýval a kde na občasných excentrických mejdanech hostil své hosty dokonce na perských kobercích. První jeskyně, zvaná vila Russell, byla vyhloubena v roce 1882 ve výšce 3205 metrů na kraji ledovce Ossoue. Henry Russell zůstal ve svém milovaném kraji i po smrti, je pohřben v nedalekém Pau. V masívu Maladeta po něm pojmenovali jeden z vrcholů (Pic Russell, 3205metrů) na který vystoupil jako první. Nebyl ale prvním na Pique-Longue, prvenství drží Henri Cazaux z roku 1837.