Již archeolog Paolo Orsi začátkem 20. století prokázal, že v těchto místech dávno před nástupem helénské kultury uctívali své bohy Sikelové (množství archaických předmětů té doby je v archeologickém muzeu). V antických časech v 5. století př. n. l. syrakuský tyran Gelón poručil zbudovat chrám zasvěcený Athéně. Právě jeho sloupy dodnes spatříte v katedrále.

„Vezmete řecký chrám, celý ho včleníte do křesťanské stavby, ke které pak přidáte úpravy a přestavbu budovy pro křesťanské bohoslužby, kterou používali Normané, mimo jiné fasádu zničenou při velkém zemětřesení v roce 1693. Neodradilo vás to, znovu jste se pustili do práce a zcela změnili směr, takže jste starou fasádu nahradili nádhernou barokní kompozicí z let 1728–54. A to celé, ať už je jakkoli zchátralé, žije a usmívá se a šíří svůj obraz do světa, jako by to navrhl Leonardo nebo Michelangelo.“ To jsou slova britského romanopisce a básníka Lawrence Durrella. Pokud je někomu jméno povědomé, je to starší bratr slavného spisovatele Geralda Durrella.

Překročíte-li most na ostrůvek Ortigia ocitnete se v pravé středomořské Itálii, přívětivé, barevné, plné restaurací, kaváren a památek od antických až po barokní. Ortigia, na níž leží staré Syrakusy, má na délku něco málo přes kilometr a na šířku maximálně snad 650 metrů. Nevěřili jsme, ale zaparkovali jsme, na ostrově se totiž místo na parkování hledá mimořádně obtížně. Pouze sto metrů za mostem se otevírá prostranství Apollónova chrámu. Škoda, že není večer nasvícený, to by nepochybně přitáhlo pozornost především těch, kteří se po večerech chtějí bavit v atraktivním prostředí starověkého chrámu (což platí nejen pro turisty). Ať byl zasvěcen Apollónovi, nebo Artemis, je datován do počátku 6. století př. n. l. a jedná se o nejstarší dórský chrám na Sicílii. V průběhu věků zažil mnohé, byl uzavřen během pronásledování pohanů v pozdní Římské říši, přeměněn na byzantský kostel i mešitu, dokonce začleněn do španělských kasáren. Dochovaly se pouze ruiny, jejichž vykopávky řídil Paolo Orsi, po němž je pojmenováno místní archeologické muzeum (Museo Archeologico Regionale Paolo Orsi). Zbytky několika zničených sloupů stylobatu (poslední stupeň podstavce řeckého chrámu) a stěny cely za ním. Chrám měl rozměry 55×21 metrů a tvořilo ho dvaačtyřicet monolitických sloupů a představuje tehdejší prototyp přechodu mezi chrámy s dřevěnou konstrukcí a chrámy postavenými zcela z kamene. Fragmenty ze stavby, např. terakota, jsou v archeologic­kém muzeu.


Ruiny Apollónova chrámu


Dionýsovo ucho


Ortigia – uzoučké jsou místní uličky, ale dobře se v nich hoduje


Syrakusy, Ortigia

Jedním z nejznámějších spisů o Syrakusách je dílo německého spisovatele a básníka Johanna Gottfrieda Seumeho Spaziergang nach Syrakus. Nepatřil mezi bohaté, a tak se po Sicílii pohyboval buď pěšky, nebo na oslu, což je obrázek, který vídáme i ve starých italských filmech (parádně to zvládala i Gina Lollobrigida). O známém Dionýsově uchu Seume píše: „Ne bezdůvodně dostalo toto jméno. List papíru roztržený u vchodu vydává ohlušující zvuk, a když dostatečně silně tlesknete rukou, ozve se rána jako výstřel z pušky, jen o něco tupější. Prošli jsme celou hloubkou tam a zpět. Zda ji nechal vytesat Dionýsios, je zatím pochybné, i když Cicero si to zřejmě myslí; ale že ji nechal zhotovit jako vězení, je pravděpodobně správné. Cicero ji nazývá hrozným žalářem. Tu a tam jsou ve skále otevřené dutiny, v nichž mohly být kruhy. Domníváme se, že sloužily na zavěšování vězňů. Kdo nám o nich může něco říct? Nahoře u vchodu je komora, která kdysi sloužila jako Dionýsovo naslouchací místo. Pokud nyní nahoře nic jasně neslyšíte, není to důkaz, že jste nic jasně neslyšeli dříve; zemětřesení způsobila, že se akustika mohla snadno změnit.“ Podle legendy (možná vytvořené Caravaggiem) Dionýsius využíval jeskyni jako vězení pro politické odpůrce a díky dokonalé akustice odposlouchával plány a tajemství svých zajatců. Jiná, ještě hrůznější legenda tvrdí, že Dionýsius vytesal jeskyni do jejího tvaru tak, aby zesilovala křik vězňů, kteří v ní byli mučeni. Jméno Dionýsovo ucho poprvé vyslovil zřejmě malíř Caravaggio a pochází z tvarové podobnosti jeskyně s lidským uchem. Název souvisí také s akustickými efekty uvnitř jeskyně vysoké přes dvacet metrů. Mimochodem, J. G. Seume, již hodně nemocný, zemřel v teplických lázních ve 47 letech (1810).


Syrakusy, římský amfiteátr


Syrakusy, řecké divadlo


Syrakusy, Ortigia


Syrakusy, Ortigia

Archeologický park Neapolis, v němž se nachází Dionýsovo ucho, je muzeem pod širým nebem, které připomíná dávnou antickou slávu města. Nenajdete ho na ostrově Ortigia, ale na pevnině asi dva kilometry severozápadním směrem. Prohlídka archeologického areálu stojí 10 eur, případně je možné zakoupit kumulativní vstupenku i na další zajímavá místa včetně archeologického muzea a katakomb. Obtěžují, že bez roušky dovnitř ne, prý to vymyslel pan ředitel, ovšem je to venku, stejně roušku nikdo nenosil. Vždyť je snad 35 ve stínu… Přece jen, Italové jsou byrokrati, ale ne blázni. Součástí archeologického parku Neapolis jsou řecké divadlo, oltář Hierona II., římský amfiteátr a latomie (pojmenování pochází z řeckého latomíai, jednalo se o kamenné nebo mramorové lomy, které sloužily k věznění otroků nebo zločinců). Řecké divadlo nenadchne, je ve špatném stavu a nesmí se do něj. Žádné informační tabule, lze si někde načíst QR kód, jenže mobil hlásí, že internet není k dispozici. Kdo zažil např. Epidauros na Peloponésu, zdejší divadlo ho neupoutá, přesto… je to starověké řecké divadlo. Navíc, okruh kolem amfiteátru byl uzavřený.

Památek – především antických – je v Syrakusách spousta. Bohužel je dočasně uzavřeno archeologické muzeum, kde mají i kostry dvou pravěkých slonů. Trpasličí forma (tzv. nanismus) Palaeoloxodona Falconeri žila na Sicílii stejně jako na dalších středomořských ostrovech. Psal se rok 1862 a skotský vědec Hugh Falconer představil v Cambridgi popis trpasličího slona z Malty a Sicílie. Dostal pojmenování Elephas Palaeoloxodon falconeri. Palaeoloxodon je prehistorický chobotnatec, který žil v pleistocénu a patří do rodu Elephas. Je příbuzný se slonem indickým, začal vymírat před 30 tisíci lety a byl předchůdcem všech středomořských slonů, výjimkou je malý potomek mamutů ze Sardinie. Z obrů se během překvapivě krátké doby stali sloni velikosti poníka.