Udávají se dva prameny Jizery, oba nedaleko česko-polské hranice. Na české straně na svahu nejvyšší hory Jizerských hor Smrk, asi 700 metrů východně od nástupu na Nebeský žebřík v nadmořské výšce přibližně 980 metrů. Na polské straně v rašeliništi, v němž se spojuje několik vod. Oba potoky se potkávají na českém území. Jizera poté nemá nijak dramatický spád, přesto je to pravá horská bystřina, uprostřed toku s množstvím kamenů, které vytvářejí peřeje a dokonce nízké vodopády, po stranách se tvoří písečné náplavy, jo, šlapete si to po horách v nadmořské výšce až tisíc metrů, a písečné plážičky, ovšem v chladném podzimním horském prostředí nevolají po koupání. Voda je méně ledová, než by člověk čekal, je naprosto průzračná a zabarvená od rašeliny do hnědé barvy, což ji dělá ještě zajímavější a krásnější.

Pramen Jizery, to je sporná záležitost. Na výřezech ze starých německých map (dnešní polské bývalo německým územím), lze najít nikoli Iser, ale Schlamm Bach, tedy Bahnitý potok, někde Schlamm Floss. Podle některých zdrojů se polský pramen Jizery údajně objevuje na mapách až na přelomu 20. a 21. století, na základě historických dat je tedy hlavní (jediný) pramen Jizery v severních Čechách. Ovšem tehdejší Bahnitý potok pramení v Polsku ve vyšší nadmořské výšce, a především je u soutoku s Jizerou větší průtokem i délkou. Takže pokud byl Bahnitý potok přejmenován na Izeru, je hlavní pramen naší Jizery v Polsku. Námětem tohoto článku ale není spor o česko-polské prameny Jizery, který způsobily mj. i chyby kartografů. Pro Poláky je Izera bezvýznamný tok, po dvou kilometrech opouští polský prostor. (Mimochodem, zachytil jsem i informaci, že ve starších třetihorách tekla Jizera obráceným směrem, do povodí Smědé). Jizera protéká Velkou jizerskou loukou a Národní přírodní rezervací Rašeliniště Jizery, a poté se obrací opět k hranici a její okouzlující meandry jsou více než 10 kilometrů hraniční řekou. Široké údolí, kterým Jizera protéká, je rovnoběžné s horskými hřbety, „po pravé ruce“ Jizery se táhne Střední jizerský hřeben s vrcholy Pytlácké kameny a Jelení stráň, kudy vede červeně značená turistická stezka.


Jizera – vpravo Polsko, vlevo ČR


Jizera


Potok Kamionek


Jizera


Jizera, Hala Izerska

Jizera teče v malebných meandrech, kolem rozsáhlé vrchoviště porostlé kosodřevinou. Na české straně Jizerských hor je celé jizerské vrchoviště chráněno v přírodní rezervaci Rašeliniště Jizery, které je největším rašeliništěm v České republice. Ještě rozsáhlejší část se nachází na polském území, rezervace Torfowisko Doliny Izery se rozkládá v celé horní části údolí až po louku Kobyla.

Východiskem výletu za nejhornějším tokem Jizery může být parkoviště Jizerka-Mořina u chaty Pod Bukovcem. Rozhodně to není suché území, vlhkost na člověka dýchá, což je příjemné v letním období, v podzimním méně. Odtud vede naučná stezka Tři iseriny k soutoku Jizery a Jizerky a mostu přes Jizeru. Hraniční most se staví, parta dělníků na něm pracovala, zdá se, že na jarní sezonu bude hotov. Původní Karlovský most byl v havarijním stavu, a protože ho lidé využívali přes varování úřadů, byl stržen. Zatím ho nahrazuje obyčejná dřevěná lávka, hodně kluzká, opatrnost nezapomeňte doma. Pokud by zde nebyla v provozu alespoň lávka, přeruší se dostupnost na polskou stranu, protože další most je až dole v Kořenově, což je asi šest kilometrů dále po proudu řeky. Stěží si představit, kolik lidí by se v letní sezoně bez mostu nebo lávky na druhou stranu řeky prostě přebrodilo.

Cesta na polské straně od Karlovského mostu/nemostu nejprve nemá pěší turistické značení, podle mapy je to cyklostezka. Úchvatným místem je soutok Jizery a potoku Kamionek, který předtím protéká osadou Orle. Jizera v těch místech vytváří úchvatný meandr s malou písčitou plážičkou a do toho se vlévá Kamionek. Kdo si cestou příliš povídá, snadno to místo mine, zvláště, když se dost schovává za stromy.

Přibližně kilometr vede stezka přímo nad řekou, poté se napojí na červenou značku z osady Orle, která vede až na Velkou jizerskou louku (polsky Hala Izerska nebo Izerska Łąka) a rozcestí k chatě Górzystów. Kdo se pozorně dívá, objeví sem tam základy starých zničených budov, tento kraj nebyl v minulosti tak opuštěný jako v našich časech. Osídlení Velké jizerské louky začalo na přelomu 16. a 17. století, do té doby to byl panenský kraj s nedotčenou přírodou. Zdánlivě je tento chladný prostor neobyvatelný, počasí je drsnější, než bývá v této nadmořské výšce obvyklé, a to díky chladným a vlhkým vzduchovým masám proudícím z oblasti nad Atlantským oceánem a sestupujícím z hor do údolí. Má parametry podobné až polárnímu klimatu. V zimě 1939/40 zaznamenali na Hale Izerské –42 °C a extrémní teploty přes třicet pod nulou nejsou ojedinělé. Proto se Velká jizerská louka označuje jako polský studený pól. A kdo by chtěl žít na pólu, že. Žili, žili… Životní štěstí zde hledala spousta dobrodruhů, např. hledači drahých kamenů, kterými jsou Jizerské hory známé. Jistě také zběhlí vojáci, protestantští náboženští uprchlíci z třicetileté války postižených oblastí. Kdo nezbohatl nálezy drahých minerálů, usadil se, chov dobytka a ovcí nabízel mléko, maso, sýry, leccos se dalo ulovit včetně pstruhů, dřevo rostlo všude kolem, výnosná byla i těžba rašeliny. Není obtížné si představit, že si místní vypomáhali i pašeráctvím. Obec Wielka Izera, které její obyvatelé říkali Groß-Iser, měla několik desítek domů, hospody, mlýny, školu atd. Mezi historické osobnosti osady nepochybně patřil spisovatel a folklorista Will-Erich Peuckert, který šest let učil na místní škole. Konec druhé světové války znamenal také konec vesnice Wielka Izera. Obyvatelé byli odsunuti do Německa a domy na hraniční čáře byly v padesátých letech zbořeny polskou armádou.

Jizerka a NPR Rašeliniště Jizerky

Asi padesát metrů pod Karlovským mostem se do Jizery vlévá říčka Jizerka. Ze stejnojmenné osady dále proti jejímu proudu vede k soutoku žlutá turistická značka. Z pohodlné dva kilometry dlouhé cesty blízko nad říčkou se otevírají mezi stromy obrázky vod valících se dolů přes kameny.

Jizerka pramení pod Českým vrchem a protéká Malou jizerskou loukou, kde vytváří vrchoviště, která jsou zapsána do NPR Rašeliniště Jizerky. Než se spojí s Jizerou, má několik přítoků včetně známého Safírového potoka, který přitéká z Vlašského hřbetu. Jizerka poté teče pod Bukovcem a délka jejího toku je přibližně 7 kilometrů.


Jizera – soutok s Jizerkou


Vrchol Bukovce od rašeliniště Jizerky


Rašeliniště Jizerky


Jizerka někde pod Bukovcem


Jizerka někde pod Bukovcem

Safírový potok se vlévá do Jizerky v rašeliništi Jizerka. Oba toky v minulosti představovaly významné naleziště drahých kamenů. Když člověk stojí u břehů Safírového potoka, zažívá pocit, že se před ním rozprostírá nedotčená příroda. Ovšem tak to není. Během osídlování tohoto kraje v 16. století sem táhli hledači drahých kamenů. Jak napovídá název, ve vodách Safírového potoka nacházeli především safíry, ale také granáty, zirkony, turmalíny, rubíny, dokonce i zlato. A také valounky ilmenitu, které byly nejčastějšími nálezy, podle německého názvu Jizery „Iser“ se jim říká iseriny, což je zároveň i název naučné stezky, která rašeliništěm prochází. Otázkou zůstává, jak rozsáhlá byla tehdejší těžba či rýžování kamenů. Podle posledního výzkumu, na kterém se podílely Severočeské muzeum v Liberci, Česká geologická služba a CHKO Jizerské hory, byla oblast potoka doslova překopána, rozkvět těžby datují do 16. století, možná dokonce i dříve. Žádné historické vzorky zdejších safírů nejsou k dispozici, zdá se, že není znám žádný šperk ozdobený safírem z jizerských potoků. I v současnosti se v náplavech dají nalézt safíry a další minerály, samozřejmě však platí přísný zákaz rýžování pod hrozbou vysokých pokut. Jizerská louka je ovšem historické naleziště, případné současné černé nálezy by měly spíše sběratelský než finanční význam.

Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky se rozprostírá mezi Středním jizerským hřebenem a Vlašským hřbetem v nadmořské výšce 860 až 880 metrů. Rašeliniště vznikalo v boreálu před osmi devíti tisíci lety. Vrchovištní „louky“, jak se jim v Jizerkách říká, nejsou hospodářské louky, jak je známe, ale louky podmáčené, rašelinné a bezlesé. Klimatické podmínky v této lokalitě jsou v rámci České republiky extrémní, zimní teploty pravidelně klesají k –30 °C a v létě se příliš neohřejete. Podobná místa bychom hledali spíše ve Skandinávii. K vyhlídkové plošince v rezervaci vede dřevěný chodníček, jak bývá u rašelinišť obvyklé. Když se otočíte, v dálce se vypínají v mlze Pytlácké kameny, směrem k soutoku Jizery a Jizerky je vidět vrchol Bukovce, což je nenápadná, ale zvláštní hora. Bukovec je totiž největší čedičovou kupou v Jizerských horách a jednou z největších v Evropě. Rašeliniště pokrývá na podzim slabý poprašek sněhu, v letních měsících jistě objevíte rašeliník, hodně rozšířený suchopýr pochvatý i úzkolistý, třeba i masožravou rosnatku okrouhlolistou. V porostu jsou vidět malá jezírka. Až do šedesátých let minulého století byla okrajová část rezervace pravděpodobně využívána k pastvě dobytka a těžila se rašelina pro lázeňské účely.

Věnuji tento článek nedávno zesnulému kamarádovi Pavlovi Baštovi, za kterým jsem jezdíval do Kořenova a poznával krásy Jizerských hor.