Tilos je malý ostrůvek o rozloze 61 km2, na němž žije kolem pěti stovek obyvatel. Je prý pojmenován podle syna boha slunce Helia (jméno Tilos nebo Telos se ale v řecké mytologii neobjevuje a má pravděpodobně starší původ). Tilos prý má devatenáct pláží, sedm starých hradů, na dvě stovky kostelů i vesnici duchů s nočním barem. A také slony.

Od poloviny 19. století vědci nacházeli kosterní pozůstatky slonů na všech větších středomořských ostrovech s výjimkou Korsiky. Kypr, Sicílie, Kréta, Sardinie, Kyklady, Dodekanésy – všude se našli pozůstatky trpasličí formy slona. Předchůdcem všech středomořských slonů byl Palaeoloxodon, výjimkou je malý potomek mamutů ze Sardinie. Z obrů se během překvapivě krátké doby stali sloni velikosti poníka. Přestože se na středomořských ostrovech vyvíjely sloní populace nezávisle, mají řadu společných prvků a tím nejdůležitějším a nejviditelnějším je změna velikosti vedoucí k vytvoření trpasličích forem (tzv. nanismy). Na ostrově Tilos se sloni objevili pravděpodobně před 50 000 lety, migraci zřejmě umožnila nižší hladina moře. Přežili až do doby 4000 let před n. l. a byli posledními slony v Evropě. Jejich kostry byly jako první podrobeny výzkumu DNA a ten potvrdil jejich zařazení do rodu Elephas.


Přístav na ostrově Tilos

Kostry slonů v jeskyni Charkadio

Psal se rok 1862 a skotský vědec Hugh Falconer představil v Cambridgi popis trpasličího slona z Malty a Sicílie. Dostal pojmenování Elephas Palaeoloxodon falconeri. Palaeoloxodon je prehistorický chobotnatec, který žil v pleistocénu a patří do rodu Elephas. Je příbuzný se slonem indickým. Palaeoloxodon začal vymírat před 30 tisíci lety. Právě druhu Elephas Palaeoloxodon falconeri byly připsány nálezy koster z jeskyně Charkadio na Tilu. Jeskyně Charkadio leží dva kilometry od hlavního města Megalo Chorio a její vstup je v nadmořské výšce 120 metrů. Jeskyni tvoří síň vysoká 4,5 metrů o rozloze 180 m2. Profesor geologie a paleontologie z aténské univerzity Simeonidis navštívil Tilos v roce 1971 aby zde studoval nálezy lidských lebek a kostí. Jeho práce ho přivedla i do jeskyně Charkadio a zde našel množství kosterních pozůstatků trpasličích slonů vysokých 120 až 150 cm. Neúplné kostry asi 80 jedinců, mladých i starých. Později byly připsány druhu Elephas Palaeoloxodon falconeri. V současnosti však vědci hledají nový název, který by odlišil slony z Tilu od těch na Maltě či Sicílii. V jeskyni byly nalezeny i ostatky želv, jelenů a dalších zvířat, často užívaných lidmi jako nástroje. Výzkum jeskyně pokračuje, dosud se dostalo na světlo na deset tisíc kousků koster. Z nich Simeonidis původně určil, že na ostrově žili dva druhy slonů, ale jeho kolega Theodorou vyjádřil názor, že se jedná o jediný druh se sexuálním dimorfismem.

Po desítkách let práce ale zůstávají hlavní otázky nevyřešeny. Především, přišli lidé na ostrov až po vyhynutí slonů nebo žili na ostrově společně se slony. Lovili je? Jedli je? Přispěl člověk k jejich vyhynutí, nebo se na něm podepsaly klimatické změny a vulkanická činnost (Tilos nemá sopky, ale nedaleké ostrovy Nisyros, Giali a Kos mají vulkanickou minulost)? Každopádně sloni vstoupili do mytologie. Pověsti o jednookých kyklopech zřejmě mají základ právě v dávných nálezech sloních lebek. Veliký otvor pro chobot dal pravděpodobně vzniknout představám o jediném velkém oku uprostřed hlavy.

Podobizna slona se objevuje na vývěsních štítech obchodů, na reklamních letácích lákajících turisty. Tilos je prostě sloní ostrov. Přesto je jim dosud věnováno jen malinké muzeum v Megalo Chorio s velmi nejasnou otevírací dobou. Megalo Chorio (v překladu jednoduše Velká vesnice) má nádhernou polohu na úpatí hory St. Stefanos a vypíná se strmě nahoru až k pozůstatkům hradu a kostela taxiarchy archanděla Michaela. Z vrcholku je nádherný výhled na sousední ostrov Nisyros a na vesničku ležící na skalách nad sopečným kráterem Stefanos.


Mikro Chorio, ve dne pusto, v noci hlučno

Mikro Chorio – bar ve vesnici duchů

Zatímco Megalo Chorio je ospalým městem uprostřed ostrova, Mikro Chorio je opuštěnou vesnicí duchů. Že jsou některé řecké ostrovy rájem teenagerů, kteří tráví dovolenou tančením a pitím v hlučných barech, je všeobecně známo. Na Tilu ale žádnou čtvrť hlučných diskoték nenajdete. Již v přístavu ovšem pozorný a znalý návštěvník spatří letáčky vyzývající k návštěvě baru v Mikro Choriu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby vesnička Mikro Chorio, založená někdy v 15. století v kopcích několik kilometrů od pobřeží, nebyla po 2. světové válce opuštěna a v šedesátých letech již pustá. Obyvatelé se většinou stěhovali do přístavu Livadia, který nabízel větší pracovní příležitosti, nebo odcházeli do zahraničí, především do USA a Austrálie. Cestou do Mikro Choria jsem míjel kozy okusující keře, sem tam proběhla kočka a pak jsem se osamocen procházel mezi rozpadlými domy, mezi nimiž se tyčí nabílený a udržovaný kostel. A kousek od kostela bar s terasou. Tento klid je ale jen přes den. V noci se sem sjedou milovníci hlasité hudby, divokých tanců a pití a užívají zvláštní atmosféry opuštěné vesnice. Žádné známky nočních zábav jsem ale přes den neviděl. Terasa baru, z níž je okouzlující výhled na sousední ostrov Nisyros, je perfektně uklizená, žádné střepy rozbitých lahví či popsané stěny. V noci nasvícený bar v opuštěné vesnici má jistě svou atmosféru, jen tomu výhledu na Nisyros brání tma.

Když přestali hrozit nájezdy pirátů a podobných tlup, lidé se stěhovali z hor blíže k pobřeží. A vesnice v zátoce Livadia se rozrůstala. Dnes je Livadia centrem turistiky na ostrově, ale přes významný rozmach a vzrůstající počet ubytovacích kapacit, zůstává klidným místem s dlouhou pláží lemovanou stromy, průzračnou modrou vodou, tavernami podél pláže a několika obchůdky.


Jedna z pláží ostrova Tilos

Nejen sloni tvoří historii ostrova. „Otec dějepisu“ Hérodotos píše o zlatém věku Tilu v 7. století před n. l., kdy kolonizátoři z Rhodu a Tilu založili na Sicílii osadu Gelos (dnešní Gela). Tilos zažil kulturu mykénskou, mínójskou, dórskou, vládli zde Římané, Byzantinci, rytíři sv. Jana (Maltézský řád) a od roku 1522 Osmané. V letech 1912 až 1948 zde vládli Italové a v roce 1948 se ostrov vrátil k řeckému státu.

Kromě trpasličích slonů je nejslavnější obyvatelkou Tilu Erinna, básnířka a přítelkyně slavnější Sapfo. Své jediné dílo Distaff napsala směsí aeolské a dorské řečtiny v nerýmovaných verších (hexametrech), typické formě pro antickou poezii. Její dílo bylo téměř neznámé až do roku 1928, kdy byl objeven papyrus a na něm části desítek hexametrů, v nichž Erinna oplakává smrt svého milého krátce před svatbou.