Tou Mougou je zvenku nenápadný podnik, před vstupními dveřmi malé stolky a židle jako před stovkami dalších řeckých kaváren. Snadno ho minete, vždyť zvenku jsou si všechny podobné, bílá a modrá. Venku nápisy Drinks, Breakfast, Octopus, jako všude jinde. Přivítala mne servírka, nijak vřelé to nebylo. Nesedl jsem si na terasu, výhled na moře je na řeckých ostrovech téměř všude, ale do té řecké společnosti. Na stěnách stovky černobílých fotografií ze starých časů, takové lidové muzeum, rozluští ho ale pouze místní. Povídá se, nepije. Řekové si chodí do společnosti popovídat. Byl jsem jediný, kdo si objednal malé pivo, nefotil jsem. Ženská společnost chybí, v tomto směru jako bych se vrátil někam do minulých staletí. Podobný pohled se nabízí i jinde při procházce Chorou, zahrádka podniku, na ní nejméně desítka starších mužů a snad dvě malé vody.

Z Kyklad na nejzápadnější ostrov Dodekanés. Trasu Amorgos (Aegiali) – Astypalaia urazí trajekt Blue Star Ferries asi za hodinu a půl. Cesta má dvě komplikace. Nejprve noční trajekt, který navíc jede z Pirea, takže dorazí nepochybně o minimálně půl hodiny později, spíše více, a strávíte tak delší kus noci v přístavu. A poté přístav na ostrově Astypalaia – Agios Andreas, který je asi šest kilometrů od města, a je opuštěným prázdným místem, opravdu nic než molo pro přistání lodí a jeden v noci zavřený podnik. Příjezd před čtvrtou ranní, ale přece jen jsem očekával větší šrumec. Tady je nejlépe mít dohodnuté vyzvednutí někým přímo z ubytování. Dva taxíky, navíc jeden zamluvený, to mi přišlo na ty desítky vystupujících lidí docela málo. Ale jeden byl náš, za pět eur za osobu. Podobná komplikace nemine před cestou zpět. Když trajekt vyplouvá v 5:15 směr Pireus, je nutné zvládnout noční přesun. Mnohé hotely pro své klienty mají vlastní dopravu v ceně, pokud tomu tak není, působí dole v Choře kancelář společnosti Elementi, která organizuje výlety i transporty. Astypalaia má letiště, pravidelně sem z Atén létají Sky Express, letadlem je to o hodně dražší a rychlejší, ale plavba lodí mezi ostrovy má své kouzlo (pravda, stejně jako let nad nimi).


Nenápadná kavárna Tou Mougou nedaleko větrných mlýnů


Půvabných restaurací je na ostrově Astypalaia dost


Výhled z pevnosti na členité pobřeží


V moři kolem je spousta menších ostrůvků a skalisek

Všude se píše, že ostrov Astypalaia má tvar motýla a nad bílou Chorou se na kopci zdvíhá stará benátská pevnost. Mimochodem, při výběru ubytování lze brát v úvahu právě večerní a noční výhled na bílé město s nasvícenou pevností nad ní, takže balkon a správný směr. Pravdou je, že v pevnosti (bývalé) je ještě spousta práce, aby byla její návštěva více atraktivní. Ale je z ní fajn výhled na okolní ostrůvky a skaliska v moři. V centru Chory je osm rekonstruovaných větrných mlýnů, ideální místo např. ke schůzkám. Všude restaurace, kavárny, půvabná zákoutí. Výše směrem k pevnosti se zdá být spousta domů zašlých a neobydlených.

Bohem zapomenutý ostrůvek, jak se říká, Astypalaia jistě není, už není Řeckem před čtvrtstoletím a více, na oslech už venkované nejezdí. Přesto je taková, aby upoutala, zvláště když popíjíte víno na balkoně s výhledem na osvětlené kastro. Říká-li vám něco idiom „off the beaten track“, jste na ostrově Astypalaia nepochybně správně. Nejzápadnější ostrov Dodekanés sice nemá tak dramatické hory jako Amorgos, to ovšem neznamená, že je Astypalaia nezajímavým ostrovem, dobrodružnější povahy ho mohou protoulat, jak je libo, koupat se na téměř nepřístupných plážích, užít si z výšky daleké výhledy na moře a početné okolní ostrůvky. Pláže – nejbližší je Livadi asi 2 kilometry od Chory. Dále, asi šest kilometrů z města, je Agios Konstantinos s tradičním bílým kostelíkem a parádním výhledem na benátskou pevnost nad centrem ostrova a mořem. Od jihu až na sever západní strany ostrova jsou pláže těžce přístupné, opravdové „off the beaten track“ – Vatses, Aghios Ioannis, Pachia Ammos. Tam buď lodí, nebo náročnější procházkou během níž nepotkáte člověka. Na začátku října se již nekonají výlety na malé ostrůvky Kounoupi a Koutsomytis, které jsou dobře vidět z benátské pevnosti, tam pouze v hlavní sezoně.


V benátské pevnosti nad Chorou


V benátské pevnosti nad Chorou


Pohodička v Choře


Vzhůru do kastra

Rozlohou je Astypalaia podobná sousednímu ostrovu Amorgos – 114 kilometrů čtverečních (údaj ale sčítá i okolní ostrůvky, samotná Astypalaia má 96,4), necelé dvě tisícovky obyvatel. Nejvyšší bod Vardia v západním motýlím křídle dosahuje do výšky 482 metrů nad mořem, pobřeží měří 124 kilometrů. Astypalaia se prý kdysi jmenovala Ichthyoessa, kvůli množství ulovených ryb. Osídlena byla kolonisty snad z Megary, snad z Epidauru, obyvatele měla ovšem ještě staršího data. Po roce 1204 a dobytí Konstantinopole během čtvrté křížové výpravy ovládli množství řeckých ostrovů Benátčané, Marco Sanudo dobyl byzantské državy v Egejském moři a založil křižácký stát Vévodství Naxos (či Egejské vévodství – italsky Ducato dell´Egeopelagi). Astypalaia byla od roku 1207 pod vládou Giovanniho Queriniho a s výjimkou let 1269 až 1310, kdy Byzantinci dokázali nakrátko obnovit své panství nad ostrovem, mu rodina Queriniů vládla až do roku 1537, kdy padl pod osmanský vliv. V turecké moci zůstal ostrov až do roku 1912, poté se na něm vystřídali Italové, Britové, Němci, řeckým ostrovem se Astypalaia stala až v roce 1948.

Byly to krásné sestry. V řecké mytologii byla Astypalea unesena okouzleným bohem moří a vodního živlu Poseidónem. Porodila mu dva syny – Eurypylus se stal králem Kosu a Ankaios králem ostrova Samos. Astypalaia byla dcerou Foiníxe (syn týrského krále Agénóra) a sestrou Európy, kterou pro její půvab unesl dokonce nejvyšší z řeckých bohů Zeus.