Slovinsko je malé, ale nezapomenutelné. Na jih od Mariboru – jeden kopeček s vinicemi za druhým. Mezi vinicemi golfové hřiště, nad nimi viniční domy a v pozadí hory. Ti mniši si uměli vybrat… Ale teď přeháním, oni žili ve spartánských podmínkách a golfu neužívali.

Kartuziáni žili v tichosti, většinu dní dokonce nekomunikovali ani vzájemně mezi sebou, modlitba a mlčení byly a jsou základy, na nichž stojí pravidla snad nejpřísnějšího katolického řádu. Klášter Žiče (německy Seiz) v jižním Štýrsku byl založen v roce 1164 jako první kartuziánský klášter v německých zemích a první mimo Francii a Itálii. Mniši přišli do slovinských lesů přímo z mateřského kláštera Grande Chartreuse u Grenoblu (o necelé desetiletí později byl založen další klášter Jurklošter blízko města Laško). Nešlo mi to nejprve do hlavy, proč si mniši vybrali ke stavbě kláštera právě odlehlé místo daleko od francouzských hranic, uprostřed lesů, kam spíše zavítali medvědi a vlci. Ovšem právě taková místa daleko od lidí kartuziáni vyhledávali. Mniši spotřebovali pouze to, co sami vyprodukovali, klášter musel přežít zcela samostatně. Vyhýbali se bohatým stolům, časté byly půsty o chlebu a vodě, nesměli jíst maso čtyřnohých zvířat, zapovězeny tedy nebyly ryby, jedli je ale spíše jen během nemocí, rozhodně bych od kartuziánů neočekával rybí hostiny (někde jsem četl, to jistě zlé jazyky, že chovali prasata se třemi nohami, aby se vyhnuli danému čtyřnohému pravidlu, žádné záznamy a důkazy o této praxi ale nejsou).


Dnešní klášter Žiče


Klášter Žiče byl založen jako první kartuziánský klášter v německých zemích


Kartuziáni žili v tichosti


Mniši přišli do slovinských lesů z mateřského kláštera Grande Chartreuse

Ani kartuziáni se v určitých dnech nevyhýbali vínu. A dodnes se ve sklepě kláštera archivují vína z nedalekého vinařství Zlati Grič (asi 60 tisíc lahví). Až do sklepa nás ale průvodkyně nepustila, abychom nenarušili přísné podmínky pro skladování nejlepších vín v kraji. Víno se v tomto regionu pěstuje nejméně osm století (od založení kláštera), spíše už ale více než 2000 let, protože na území dnešního Slovinska pěstovali víno už před Římany Keltové a Ilyrové. Místní klima nabízí dostatek slunečních dní a ideální mix alpinského a panonského podnebí. Vinice se táhnou nad městečkem Slovenske Konjice po nízkých kopečcích, na jejichž vrcholcích stojí viniční domy, místní jim říkají castles (alespoň před cizinci v angličtině), není divu, některé jsou staré až 400 let. Jeden z nich se jmenuje Vinogradniški dvorec, je kulturní památkou, v minulosti byl v majetku konjických pánů, a lze se v něm ubytovat. Noc ve dvoupokojovém apartmánu stojí 60 €. Vinařství Zlati Grič má v nabídce i provoz golfového hřiště krásně položeného mezi vinicemi. Funguje od března do listopadu a má 9 jamek o celkové délce 2448 metrů. Je vhodné i pro začátečníky, Zlati Grič totiž nabízí golfové kurzy. V blízkosti golfového hřiště je příjemná restaurace Grič, kde jsme poprvé ochutnali místní sekt. Vinařství Zlati Grič má moderní vinný sklep, jehož stavba byla dokončena v roce 2009. Pro turisty jsou připraveny prohlídky, ochutnávky a nesmí chybět prodejna. Technologicky a architektonicky je sklep jedním z nejmodernějších v této části Evropy. Mimochodem webové stránky www.zlati-gric.si mají dokonce verzi v češtině.


Vinice se táhnou nad městečkem Slovenske Konjice po nízkých kopečcích


Místní klima nabízí dostatek slunečních dní a ideální mix alpinského a panonského podnebí


Vinařství Zlati Grič má v nabídce i provoz golfového hřiště


Vinařství Zlati Grič

Zpět ke kartuziánům a do kláštera Žiče v odhlehlém a těžce přístupném (tehdy) údolí uprostřed lesů u potoka Žičnica. Zásluhu na jeho založení má markrabě štýrský Otakar III., který po návratu z druhé křížové výpravy podporoval zakládání klášterů. První budovy postavili mniši ze dřeva, klášter z kamene a cihel stál před koncem 12. století. V odloučení od světa dosáhl kulturního vrcholu na přelomu 14. a 15. století v době církevního schizmatu, který se nevyhnul ani kartuziánům (tehdy se uchýlil do Žičí i generální převor celého kartuziánského řádu). Klášter měl i vlastní lékárnu, jednu z prvních na území dnešního Slovinska. Jako generální převor působil v Žičích i Stefano di Corrado Maconi, někdejší tajemník Kateřiny Sienské. Životopis italské „učitelky církve“ doplnil vlastními glosami a vytvořil tak mimořádnou písemnou památku na jednu z nejvýznamnějších žen církevních dějin. V Žičích působil také jistý Filip, básník pocházející odněkud ze severního Německa, který do němčiny přeložil a přebásnil více než 10 000 veršů latinského eposu o životě Panny Marie. Z jeho obsáhlého díla se stal jakýsi dobový „bestseller“, který dominoval německé duchovní epice téměř dvě století. Středověká knihovna v Žičích obsahovala více než 2000 svazků (3774 svazků při zrušení kláštera v roce 1782), což je ovšem nesrovnatelné například s velkolepou knihovnou kláštera ve Vyšším Brodě, která vlastnila až 70 tisíc svazků. Na rozmachu kláštera se v 15. století podíleli také kartuziáni, kteří uprchli z českých zemí před husitskou revolucí, o čemž svědčí dochované dobové rukopisy. Z 15. století pochází např. tzv. Žičský rukopis s velikonoční písní Buoh všemohuci zapsanou ve staré češtině a opatřenou notami. Mimochodem, kartuziáni přišli do českých zemí až téměř dvě stě let po založení kláštera v Žičích. Do Čech je uvedl zakládací listinou z 1. února 1342 král Jan Lucemburský „chtěje něco vykonat k stálé paměti své“.

Ve spodní části kláštera – tzv. Gastuž – sídlili mniši, kteří se věnovali především pracem na polích, chovu dobytka, různým řemeslným pracem, výše v klášteře přebývali v době odevzdání se Bohu a zahloubáni do modliteb. V Gastuži také přijímali hosty. Ti, kteří nebyli členem řádu, měli dále do kláštera vstup zapovězen. Dnes je Gastuž jednou z nejstarších dodnes funkčních restaurací v Evropě a nejstarší ve Slovinsku (1467). Šéfkuchař Sergej Gašparič nabízí tradiční jídla, mně servírovali rybu s kroupami, nesmělo chybět suché bílé víno z vinařství Zlati Grič.
https://www.facebook.com/gastuzgostilna


Oběd v nejstarší slovinské restauraci

Počátkem úpadku kláštera v 16. století se stal útok osmanským jednotek, pro které byl křesťanský klášter vítaným cílem a které zpustošily celý region. Klášter byl zrušen v roce 1782 v rámci josefinských reforem a postupně chátral. V roce 1826 ho koupili Windischgrätzové, v jejichž vlastnictví zůstal až do konce 2. světové války. Mimochodem, tvrdé podmínky, v nichž kartuziáni žili, umožňovaly snadnou proměnu jejich klášterů ve věznice, jedním z příkladů je i bývalá kartouza ve Valdicích, v níž je dodnes jedno z nejstřeženějších vězení v ČR.

Z klášterního kostela v Žičích jsou dnes rozvaliny, už se v něm nemodlí mlčky kartuziánští mniši v bílých hábitech. Řád založil v roce 1084 Bruno Kolínský (ač rodák z Kolína nad Rýnem, byl prý Bruno dokonalým Francouzem jak temperamentem, tak výchovou), který se usadil v divoké alpské přírodě, kde dodnes stojí první klášter Grande Chartreuse. Když žádal v Grenoblu tehdejšího biskupa o pomoc při hledání místa samoty a odloučení, kde by se se svými šesti společníky usadil, dostal tuto odpověď: „Místo, které pro vás určilo nebe, je pustina ztracená v horách. Jmenuje se La Chartreuse. Je dostatečně rozlehlá, o tom nemůže být pochyb, a taky neobydlená – s výjimkou divokých zvířat. Připomíná spíše vězení než obyvatelné místo a já nevěřím, že bez zvláštní pomoci Prozřetelnosti by tam kdokoli mohl žít.“ (Z publikace Na cestě do nebe od R. B. Lockharta.) Bruno se nenechal odradit, právě takové místo hledal a se svými společníky postavil několik prvních dřevěných chatrčí. Jenže pracovat a modlit v osamění mohl pouze šest let, poté ho povolal papež do Říma jako svého poradce. A právě papež Bruna požádal, aby druhá kartuziánská poustevna byla založena v Itálii, Bruno tedy založil kartouzu La Torre v Kalábrii. Do La Chartreuse se již nikdy Brunovi nepodařilo vrátit, se svými „nejdražšími bratry“ zůstal alespoň v písemném styku (z Brunových rukopisů se zachovaly jen dva dopisy). Bruno zemřel v La Torre v roce 1101, sedmnáct let po založení řádu.

Slovinsko není daleko (kartuziáni to kdysi dávno měli komplikovanější), přímé lety z Prahy do Lublaně zajišťují Adria Airways. Komu by se letenka zdála zbytečně drahá, existuje několik dalších variant. K nejlevnějším patří např. autobus či vlak do Salcburku nebo Vídně a odtud mj. využití slovinského dopravce GoOpti, který provozuje tzv. share taxi a ceny jsou ucházející (z Vídně do Lublaně 30 €). GoOpti mají v nabídce trasy z Lublaně do Mnichova, Benátek, Milána, Splitu, Budapešti atd. Více na www.goopti.com.

Zajímavost na závěr: Jméno Chartreuse nese i známý bylinný likér, jehož složení a výrobní postup dodnes střeží mniši kartuziánského řádu. Jeho historie je uchvacující. Recept od neznámého alchymisty, nazývaný „elixír dlouhého života“, daroval kartuziánům v kartouze Vauvert nedaleko Paříže maršál Francois Hannibal d' Estrées v roce 1605. Recept byl ale příliš složitý, vždyť na výrobu likéru bylo potřeba 130 horských bylin a znalosti neznámého alchymisty byly i pro vzdělané kartuziány těžko k pochopení. Až na začátku 18. století byl rukopis zaslán do Grande Chartreuse, kde ho pečlivě studoval klášterní lékárník Jerome Maubec. Tomu se v roce 1737 konečně podařilo podle receptu stvořit nápoj, který mniši nejprve v malých lahvích prodávali v Grenoblu a v okolních vesnicích. Původní elixír byl užíván pro zlepšení zdraví a měl 69 procent alkoholu. Mniši se ovšem brzy dovtípili, že lék je velmi chutný a vhodný spíše k pití. A tak upravili původní recept, takže nový likér Chartreuse obsahoval pouze 55 procent alkoholu. Sklepy, ve kterých likér Chartreuse zraje, se nacházejí ve městě Voiron nedaleko kláštera Grande Chartreuse. Více o likéru se dočtete na www.chartreuse.fr.