články - Asie

„Masada je místem mnohonásobného významu: dokladem starověké existence židovského národa, památkou připomínající podivuhodnou architektonickou a technickou zdatnost svých tvůrců, ale i ohromujícím divem přírody. Nade vše však Masada zůstává symbolem. Příběh jejích obklíčených obránců vzdorujících celé měsíce římské přesile, věrnost vlastní víře, s níž raději volili dobrovolnou smrt než kapitulaci – to vše má svůj dosah a působivost i dnes. Ne nadarmo se Masada stala místem přísahy izraelských vojáků.“

Klášter Sevanavank byl založen v polovině devátého století, v době, kdy se Arméni vymaňovali z dvousetletého arabského porobení a sílícího vlivu islámu. Jako němý kamenný svědek znovu se šířícího křesťanství shlíží ze skal na studené vody jezera Sevan, ležícího v nadmořské výšce 1900 metrů.

V dobách, kdy dnešní hlavní město Malajsie Kuala Lumpur nebylo víc než malárií zamořenou bažinou a Penang se teprve měl stát perlou Orientu, Melaka již byla jedním z největších obchodních přístavů jihovýchodní Asie. Podle malajských pramenů ji založil v roce 1402 jistý Paramešvara, hinduistický princ ze Sumatry, který přijal islámskou víru.

Pavel Hons vystudoval indologii se specializací tamilština na FF UK a od roku 2008 je zaměstnancem Orientálního ústavu AV ČR. Loni vydal společně s Dagmar Markovou antologii hindské a tamilské dalitské literatury „Když němí promluví“. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o tzv. nedotýkatelných (dalitech), kteří jsou na nejnižším stupni indického kastovního řádu, o znásilnění a dalších krutých trestech, kterým podléhali v případě neposlušnosti vyšším kastám, pokládá si otázku, kdo bude v Indii čistit v budoucnu záchody a popisuje setkání s dalitskou spisovatelkou­ Bámou.

Výlet za komodskými draky je poutí do východní části Indonésie. Na pěti ostrovech vulkanického původu zde žije nejmohutnější zástupce ještěrů z čeledi varanovitých – varan komodský. V lokálním dialektu se mu říká „ora“, známější je ale jeho přezdívka komodský drak, kterou získal pro svůj divoký vzhled, velikost a agresivitu. Tihle draci totiž neváhají napadnout člověka.

Tomáš Reindl je skladatel, multi-instrumentalista a hráč na tabla. Hře na tabla a studiu klasické indické hudby se věnoval mj. v indickém Váránasí. Tomáš Reindl hrává s kapelou Al-Yaman, kytaristou a hráčem na sitár Amitem Chatterjeem, doprovází tanečnice indického chrámového tance kathak, vede workshopy hry na tabla a ve svém sólovém projektu Omnion spojuje mnoho vrstev a inspirací hudebními tradicemi východu a západu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o Váránasí, o svých prvních intenzivních krůčcích na indickém subkotinentu, cestách na tablové koncerty až do Kalkaty i setkání s legendárním Zakirem Hussainem.

Jerevan se pyšní svým věkem – je dokonce starší než Řím, první pevnost zde urartský král Argišti I. založil již v roce 783 před n. l. Nejedná se o nějakou legendu předkládanou turistům. Ve Státním muzeu arménské historie vystavují originální kámen, do něhož nechal Argišti I. svůj příkaz vyrýt klínovým písmem na věky věků.

Ve středověku bývala Bahla opevněnou oázou uprostřed pouště, v níž po staletí vládl beduínský kmen Banu Nebhan. Tady se šířila ibádíja, militantní odnož šíitského islámu, nesmlouvavě konzervativní a k nevěřícím nepřátelská. Beduínská divokost Bahly je ale minulostí a khanjar – tradiční dýka ománského muže – cizincům nehrozí. Pevnost a dlouhé hradby Bahly, kdysi chránící mezi palmami zasazené staré domy z nepálených cihel, jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.

Jestliže se o Thajsku říká, že je zemí úsměvů, o Kambodži to platí dvojnásob. V nedávné minulosti se ale stalo jméno Kambodža synonymem hrůz a děsu. Krvavá vláda Rudých Khmerů je v Kambodži stále živá, dodnes probíhají soudy s některými z vůdců genocidního režimu. Jedním z míst, kam míří kroky těch, kteří se chtějí seznámit s nedávnou krutou minulostí země, je bývalé vězení Tuol Sleng, přeměněné na muzeum a přístupné veřejnosti.

Dominantou hlavního města Ománu Maskatu je mešita sultána Kabúse. Otevřena byla v roce 2001 a pojme 20 000 věřících. Na slunci všechny oslní paprsky odrážející se od bělostného mramoru, uvnitř ohromí 21 tun vážící ručně tkaný perský koberec o rozměrech 70×60 metrů, považovaný za druhý největší na světě.

Mongolsko je známé jako jednotvárná země nekonečných stepí a nesčetných stád koní, koz, ovcí. Pokusím se vyvrátit tuto zarytou představu o Mongolsku a popíšu i některá specifika mongolské povahy, se kterou je dobré počítat předem, a která vám na cestě jistě způsobí mnoho radostných, ale též komplikovaných situací.

Geghamský hřbet, to je 127 vyhaslých sopek, které se zdvíhají z náhorní roviny v nadmořské výšce kolem 3000 metrů jižně od jezera Sevan. Nejvyšším vrcholem pohoří je hora Aždahak, v jejímž 90 metrů hlubokém kráteru se leskne jezero z roztátého sněhu. Všude kolem lávová pole a červenočerná barva. Výhled z Aždahaku je okouzlující, na jedné straně se lesknou vody Sevanu a všude kolem se tyčí kužele sopek, které naposledy bouřily přibližně před 3 až 5 tisíci lety.

Daniel Berounský, Ph.D. vyučuje tibetanistiku na Ústavu jižní a centrální Asie FFUK. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o svém výzkumu lokálních božstev v Amdu, ale také o fascinaci mladé čínské generace Tibetem a jeho tradicemi, i o tom, že moderní svět vtrhl i do Tibetu a místní mniši hrají fotbal s turisty.

Zpočátku mi nedocházelo, proč je Dilijan, docela nehezké město s rozpadající se sovětskou architekturou, jedním z turistických center Arménie. Dilijan obklopují husté lesy, kam se jezdí rekreovat především lidé z horkého Jerevanu. A pouhých 25 kilometrů od Dilijanu stojí klášter Goshavank, který už na konci 12. století patřil k nejvýznamnějším v celé Arménii.

Noraduz by byla docela obyčejná arménská vesnička nedaleko jezera Sevan, do které by cizinec zavítal jen náhodou. Kdyby – na kopci nad Noraduzem nestál starobylý hřbitov s osmi stovkami kamenných stél s motivem kříže. Nejstarší z nich pocházejí z 10. století. Těmto stélám se říká chačkary a nikde na světě jich není tolik, jako v Noraduzu.

Ta kobka je hluboká asi sedm metrů a slézá se do ní úzkým otvorem po žebříku s 27 schůdky. Baťůžek jsem musel nechat nahoře, s tím bych neprolezl. Ale žádné obavy, kdo by ho v Arménii kradl a ještě k tomu v klášteře. V této kobce se před přibližně 1700 lety rozhodlo o náboženství Arménů, tady byl údajně 13 let vězněn sv. Řehoř Osvětitel, který obrátil na víru krále Trdata III. (Trdat Veliký) a Arménie se tak stala první křesťanskou zemí světa.

Není na světě mnoho měst postavených umajjovskými chalífy podle římského vzoru. Znám jediné – libanonský Anjar. Přestože je mladší a méně známý než Baalbek, Týros, Sidon a další prastará libanonská obchodní města, je právem zapsán na seznam světového kulturního dědictví.

PhDr. Jan Zouplna, Ph.D. je členem několika celoevropských asociací (European Association for Jewish Studies, European Association of Israel Studies) a vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR. Zabývá se především moderními židovskými dějinami, sionismem a židovským nacionalismem. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o „moderním“ Tel Avivu a „tradičním“ Jeruzalému, ale i o „izraelství“ a ortodoxním židovství.

V Arménii platí na silnicích jiná pravidla než tady, vyprávěl mi se smíchem Eduard Sarkisjan, předseda Občanského sdružení Arménský dům. A tak jsem byl na ty divoké arménské řidiče zvědavý. Během mého arménského putování jsem se stal – minimálně na dvě hodiny denně – jejich spolujezdcem, zákazníkem, ale také hostem. A být hostem v Arménii, to si lze opravdu užít, Arméni jsou pohostinným národem. Kde jinde svým zákazníkům kupují taxikáři kila meruněk.

Na konci osmikilometrového kaňonu, jakoby na konci světa, kde končí silnice, stojí pod červenými skalami jeden z nejkrásnějších klášterů v Arménii. Postavil ho ve 14. století uznávaný architekt Momik, který využil místního načervenalého kamene a vystavěl klášter v dokonalé barevné harmonii s okolními horami.