Dostat se do Jerevanu je jednoduché. ČSA nabízí přímý noční let (letenka stála asi 8500 Kč) a arménská víza mohou čeští turisté získat buď na letišti v Jerevanu, nebo na velvyslanectví v Praze za pouhých 6 eur. Když si budete po příletu vyzvedávat zavazadla, nezahazujte papírek, zřízenec ještě kontroluje, zda někdo neodchází s cizími. V letadle vedle nás seděla paní, na první pohled Arménka, a tak jsme se zeptali na výslovnost základních arménských slovíček. Letmý pohled do slovníku napovídal, že arménština není jednoduchý jazyk. Stačilo se přečíst – shnorhakalatyoon, což je anglický přepis slova „děkuji“, aby člověk snahu o studium vzdal. Paní nám s prvními krůčky arménštiny s úsměvem poradila, např. s tím, že Arméni prý obvykle děkují francouzským „merci“.

Za východem na nás čekal Artur, který kdysi studoval na Karlově univerzitě. Obstarožním mercedesem nás zavezl do bytu na ulici Sarian – asi 700 metrů od náměstí Republiky v centru města – který nám pronajal na tři dny od jedné agentury. Vyjde to levněji než noci v hotelech, které jsou v Jerevanu předražené. Okolí paneláku nevzbuzovalo v noční tmě příliš důvěry, podobně jako chodba a schody k bytu, interiér byl ale pohodový. Mimochodem, cesta z letiště nočním předměstím Jerevanu vedla čtvrtí kasín, v centru města jsou zakázaná.

Doprava po Jerevanu je jednoduchá a levná – taxíky. Správně si mají taxikáři účtovat sto dramů za kilometr, to je asi 5 korun. Taxikáři jsou vesměs příjemní, dokonce byli i tací, kteří si vzpomněli na české pivo, jen co zaslechli, že jsme z Česka. Taxametr je slovo neznámé, ale cenu jsme nikdy dopředu nedomlouvali, pokud jsme nejeli na dlouhou vzdálenost mimo Jerevan. Jen jednou se nám stalo, že řidič v luxusnějším voze žádal asi dvojnásobnou částku proti normální ceně, že prý má jinou taxu, ale nijak se po našem odmítnutí nedohadoval. Brzy jsme si zvykli, že na Armény máme mluvit rusky, anglicky téměř nikdo neumí, v tom je Artur výjimkou (navíc mluví dobře česky).


Náměstí Republiky


Malý kostelík na bulváru Abovian


Intimní záběr na život v jerevanském paneláku

První kroky každého turisty vedou na náměstí Republiky, kde stojí Státní muzeum arménské historie, několik vládních budov a hotel Marriott. Muzeum má úchvatné horní patro (s popisky v angličtině, na rozdíl od dalších pater) s památkami na nejstarší historii města a země. Jerevan se pyšní tím, že je starší než Řím, první pevnost zde urartský král Argišti I. založil již v roce 783 před n. l. Kámen s klínovým nápisem, v němž Argišti I. oznamuje, že jako mocný král rozkázal postavit pevnost, která bude nahánět hrůzu všem nepřátelům, patří nejúchvatnějším exponátům. Fascinující je 3500 let starý čtyřkolý kočár z archeologické lokality Lchashen, který se zachoval i s koly o průměru 120 cm. Lokalita byla objevena díky ustupujícím vodám jezera Sevan. Z prastarých hrobů byly vyzvednuty nejen kočáry a vozy, ale též bronzová sousoší představující lovecké scény, šperky, nádoby, rituální předměty a zbraně, včetně zachovalého luku, vysokého jako dospělý člověk i s toulcem a šípy. Zajímavostí jsou gigantické penisy z čediče a vápence, jeden je vysoký asi 170 centimetrů. V muzeu je vystavena i údajně nejstarší bota na světě (alespoň to tvrdí místní informační brožury), jejíž stáří se odhaduje na až 5600 let. Je vyrobena z kravské kůže a byla nalezena v jeskyni nedaleko kláštera Noravank. Jsou zde i arménské „Venuše“, sošky žen staré 4–5 tisíciletí i nádherné vázy takové velikosti, že by se v nich uschoval dospělý člověk. Co nebylo možné v muzeu uschovat, byl baťůžek, a zároveň jsme ho nesměli nosit u sebe. Tak jsme ho u vstupu do patra nechali pod dohledem místní dozorčí, v Arménii se nekrade.

Z náměstí Republiky vede hlavní bulvár Abovian, plný restaurací, hotelů, drahých obchodů, kin, diskoték. Za křižovatkou s ulicí Sayat Nova jsou ale paneláky a mezi nimi půvabný kostelík ze 13. století. Je to jediný kostel v Jerevanu, který přežil tragické zemětřesení v roce 1679. Říká se mu Katoghike a byl objeven náhodou, když musela budova baziliky ustoupit nové výstavbě. Uvnitř baziliky byl objevený zazděný starší kostelík, který naštěstí, obklopen paneláky, přežil do dnešních dnů a je postupně restaurován. Vchod do kostelíku – přestože na staveništi a lemovaný vlnitým plechem – je otevřený. Nedaleko kostelíku je tzv. Labutí jezírko, kde mají na malém ostrůvku útočiště labutě, bílé i černé. Jezírko zdobí socha slavného arménského skladatele Arno Babajaniana a je obklopeno lavičkami a terasami restaurací. Postupně se dostáváme až ke kaskádám, což je betonový památník, ze kterého je výhled na celé město. Panoráma Jerevanu bez Araratu schovaného v mracích a smogu nás nezaujalo, více je k vidění uvnitř památníku, jehož jednotlivé stupně jsou zdobeny moderními sochami a spoustou fontán a vodotrysků. Podle počtu zamilovaných mladých dvojic se zdálo, že jsou vody kaskád jejich oblíbeným dostaveníčkem.

Jerevan byl na začátku 20. století městečkem, kde žilo necelých 30 tisíc obyvatel a ve kterém nezůstaly žádné významné starověké a středověké památky. V roce 1920 dobyla město bolševická armáda a Arménie se stala součástí SSSR. Největší zásluhu na proměnu malého města v metropoli, v níž žije přes milion obyvatel, má architekt Alexander Tamanian, jehož plány na výstavbu města byly schváleny v roce 1924.


Originální opravna hodinek, oba pánové-opraváři s úsměvem souhlasili s fotografií


Ararat sem tam vykoukne z mraků


V kostelíku v centru Jerevanu

Oblíbili jsme si restauraci Caucasus, kam se odbočuje z ulice Abovian po bulváru Sayat Nova. Bohatý jídelní lístek plný arménských i gruzínských specialit, pivo kilikia, místní vína. Masitá jídla stojí od 3000 dramů (tj. 150 Kč), pivo 500 dramů. Jediným špatným zážitkem na kavkazskou kuchyni byla návštěva jedné gruzínské restaurace. Tradičního pokrmu jménem chinkali (khinkali), což jsou jakési knedlíky či pelmeně s mletým masem, jsem do sebe nasoukal jen polovinu (tedy dva kusy) a ještě to musel řádně zapíjet pivem, aby se žaludek uklidnil. Dodnes si pamatuji ten těžce srozumitelný výraz číšníka, když jsem tuto „báječnou“ specialitu nedojedl a on zbytek odnášel.

Arménie má pověst země, kde se děti odmalička učí šachy. Každý starší Armén si prý pamatuje, co dělal v roce 1963 v den, kdy se Tigran Petrosjan stal mistrem světa. V Jerevanu tehdy byly rozvěšeny tabule, na kterých se ukazoval průběh partií. Ale – během třídenního pobytu v Jerevanu jsem nenarazil na nic, co by tuto pověst potvrzovalo. Žádné náměstí, kde by se scházeli šachisté, nikde v restauracích či barech jsem neviděl nikoho hrát šachy, dokonce jsem si nevšiml ani žádného specializovaného obchodu, kde by prodávali šachy či šachovou literaturu.

Arménie je jedním z nejkřesťanštěj­ších států, přesto nedaleko centra Jerevanu stojí mešita. Financují ji Íránci a přijala nás ředitelka íránské nadace. Vzdělaná paní hovořící několika jazyky nás provedla mešitou, a jako dárek jsem dostal tzv. turbah, což je hliněná destička, na kterou šíité pokládají hlavu při modlitbě. Destička s vyrytým nápisem v arabštině a vlajícím praporem islámu symbolizuje půdu z iráckého města Karbalá, kde byl se svými druhy zabit prorokův vnuk Husajn. Lavička pod stromy v zahradě mešity nabízela příjemný odpočinek od rozpáleného Jerevanu. Město sice leží v nadmořské výšce 900–1200 metrů nad mořem, ale v letních vedrech je pořádně rozpálené. Není divu, že Arméni využívají množství pítek na chodnících.

Jerevan není turistické město a Artur vypráví, že nejvíce turistů jsou Arméni, kteří žijí v zahraničí, odhaduje se, že jich žije po světě asi 7 milionů. Pokud přijede v diaspoře žijící Armén do Jerevanu, jeho kroky vedou mj. i k památníku genocidy, který připomíná brutální vraždění Arménů a jejich vyhnání z původní vlasti. Statisícové smuteční průvody přicházejí uctít památku obětí genocidy vždy 24. dubna, v tento den v roce 1915 byly stovky arménských intelektuálů, lékařů, právníků, básníků či redaktorů zatčeny, deportovány a zmasakrovány. To byl začátek organizovaných masových pochodů bez jídla, vody a odpočinku, které byly součástí plánu na vyhlazení arménského národa. Umírali na nich především staří lidé, ženy a děti. Další tisíce Arménů bylo upáleno, když je popravčí zavírali v kostelech. V muzeu je i knihovna, kde si mohou návštěvníci zakoupit publikace o nejhrůznější části arménských dějin. V bývalém Československu vyšla první kniha o genocidě arménského národa již v roce 1923. Jmenuje se Hrůzy východu a autorem je Karel Hansa, orientální cestovatel. I Karel Hansa píše o deportacích a vraždění, navíc ale také o nuceném přijetí islámu, které mělo mnohým Arménům zachránit život. Krutý osud Arménů vykreslil ve svém románu Pohádka o poslední myšlence také Edgar Hilsenrath. Vstup do památníku a muzea je zdarma, zavřeno je v pondělí. Podobně jako z většiny Jerevanu, i odtud bývá za jasného počasí vidět posvátná hora všech Arménů – Ararat. Biblická hora a národní symbol Arménů ale stojí v Turecku, v zemi jejich nepřítele, s nímž mají dodnes uzavřené hranice.

www.historymuseum.am
www.genocide-museum.am
www.armenica.org