články - Asie

Kdo by nezatoužil procházet se v malé velbloudí karavaně, v červených dunách mezi rozeklanými skalami ošlehanými tisíciletým větrem plným písku, spát pod oblohou rozzářenou hvězdami a naslouchat ryku velbloudů, který ruší jinak nekonečné ticho pouště. A k tomu si představte, že se po stejných pouštních stezkách proháněl před téměř sto lety legendární Lawrence z Arábie.

Evropští odborníci na Blízký východ dlouho odmítali uvěřit pověstem o tajuplných freskách ve starém pouštním zámku nedaleko dnešní jordánské metropole Ammánu. Zámek znali jen kočovní beduíni, kteří byli v poušti doma. Český badatel Alois Musil, který o něm první podal zprávy, se setkal s výsměchem a urážkami, dokud na své druhé výpravě na začátku 20. století fresky nevyfotografoval. Šokovanému světu tak Musil představil zámeček Amra, postavený na začátku 8. století chalífou al-Validem I.

Jordánské Gerase se přezdívá „Město 1000 sloupů“. Když do ní poutník vstupuje z jihu od Philadelphie, prochází nejdříve pod triumfálním obloukem císaře Hadriána. Cesta pokračuje kolem hipodromu, na němž si lze představit závody vozatajů před rozvášněnými 15 tisíci diváky a konečně se jižní bránou v dnes již dávno rozbořených hradbách vstupuje do města před chrám samotného Dia.

Turečtí celníci mě zamkli do slabě osvětlené místnosti plné lidí tlačících se u východu na druhé straně. Na stěně fotografie imáma Chomejního, všude kolem ženy v černých čádorech. Plné dvě hodiny jsem strávil na tomto nevlídném místě, než se otevřely dveře a sloužící íránský důstojník mi podal ruku a řekl větu, kterou jsem od tohoto okamžiku slyšel nejčastěji – Welcome to Iran.

Zikkuraty. Tyčily se z rovinaté mezopotamské krajiny jako posvátné hory k nebi. Zikkuraty stály v Uru, Eridu, Nippuru, Aššuru a dalších mezopotámských městech. Ale také v Elamu, říši, která po stovky let soupeřila se sumerskou. Elam ležel dále na východ směrem do dnešního Íránu a jeho hlavním městem byly Susy.

Sultaníje – hrobka sultána Öldžejtüa – osmiúhelníkové mauzoleum s osmi minarety a kupolí vysokou 49 metrů. Jakoby ji stvořil Brunelleschi, tvůrce kupole florentského dómu, jenže ten postavil své obdivované dílo o stovku let později. Možná se chodil učit do íránských stepí.

Centrum mocné khmerské říše, která pět set let dominovala jihovýchodní Asii, opustili její obyvatelé v polovině 15. století. Do tajemství chrámů, ztracených v neproniknutelné kambodžské džungli, pak pronikal „starý svět“ jen pomalými krůčky díky zprávám portugalských a španělských misionářů.

Jezero Tonlesap je nepřehlédnutelnou vodní plochou na mapě jihovýchodní Asie. Na březích jezera vzkvétala do 15. století legendární angkorská říše. Současný život na jezeře však slavnou minulost Khmerů ničím nepřipomíná. Dnes zde najdete plovoucí rybářské vesnice, podle jejichž vzhledu se zdá, že se snad i ryby z kdysi tolik bohatých vod odstěhovaly.

V horkém poledním slunci byl Angkor Vat liduprázdný. Sedl jsem si do stínu až 65 metrů vysokých věží a pročítal poutavé verše Rámájany. Příběhy o vítězství dobra nad zlem, tolik aktuální po celou existenci lidstva, příběhy o lásce a odříkání.

Aby si dnešní návštěvník dokázal představit půl tisíciletí trvající střet přírody a velkolepého lidského díla, rozhodla na začátku 20. století francouzská společnost École française d'Extreme-Orient, která restaurovala angkorské chrámy, že Ta Prohm, impozantní a přece napůl zničený, ponechá v podobě, v jaké byl nalezen.

V okolí kambodžského Angkoru se tyčí k nebi z původního tisíce jen posledních několik desítek chrámů, z nichž kromě Angkor Vatu a Ta Prohmu uchvátí především Bayon a Banteai Srei.

„Lidé zde jakoby nebyli lidmi, ale roboty ze vzdáleného temného světa, kde nikdo ani nepromluvil“ (Philip Short v knize Pol Pot, dějiny zlého snu).

Jihoturecké pobřeží je poseté antickými sloupy, rozvalinami divadel, starověkými hrobkami, obelisky, křesťanskými bazilikami. K nejkrásnějším příkladům antické architektury patří dvě významná lýkijská města – Xanthos a Letoon, jejichž pozůstatky byly zapsány na seznam chráněných památek UNESCO.

Indie se podobá bohu Šivovi, bohu nespočetného množství podob a tváří. Šiva je ztělesněním všeho živého, ničitelem i spasitelem. Šiva je asketou pohrouženým do nejhlubší meditace, zároveň je – uctívaný ve formě falického symbolu – přeplněný neukojitelnou sexuální náruživostí. Takovou cítím i Indii. Každičkou hodinu a každičký kilometr odlišnou, pro cizince nepřístupnou a nepochopitelnou.

Na konci 15. století přistály v jižní Indii, v dnešním státě Kerala, první evropské lodě. Vasco da Gama přivezl dary, nad kterými se prý místní vládce společně s arabskými obchodníky rozverně zasmáli. Smích je ale brzy přešel, příště přijeli Portugalci s děly a celý Indický oceán od Mombasy po indické pobřeží ovládli během necelých dvou desítek let. Arabský obchodní monopol a zvyšování cen koření padly. Hřebíček, pepř, skořice nebo muškátový oříšek se na portugalských lodích valily do Evropy.

Z malé země uprostřed Evropy má člověk díky zpravodajství občas pocit, že Izrael je neustále uprostřed válek a atentátů. Stačí ale pár kroků večerním Jeruzalémem a návštěvník pozná pulzující život optimistických lidí plných humoru, kterým každodenní bolesti nevypálily viditelná znamení. Není divu, že nedávno zesnulý izraelský spisovatel českého původu Viktor Fischl napsal v jedné své povídce o Jeruzalému: „V tomhle městě se každý tak trochu vznáší. Je potřeba ho trošku stáhnout aby rozeznal rozdíl mezi snem a skutečností.“

Mrtvé moře – člověk si v něm připadá trochu jako ve světě zázraků, neboť se udrží na vodní hladině. Pohodlně si lehne na záda, rozevře knížku a relaxuje. A až dostane chuť vrátit se na břeh, natře se černým lepkavým bahnem a cítí se jako znovuzrozený.

Časté vpády dobyvatelů z blízkého a mocného kontinentu, evropští kolonizátoři, nekončící občanská válka za rozdělení země, nám východoevropanům podezřelé slovo „socialistický“ v názvu státu, v době nedávné i zničující tsunami. Nespočet ran udeřilo na ostrov, který jeho obyvatelé přesto označují šťastným již v samotném jméně – Šrí Lanka.

Vidžaja, syn legendárního Síhabáhy, zrozeného ze síly lva, přivedl svůj kmen na ostrov Lanka. Čtvrtý ze sinhálských panovníků Pandukabhaja založil osadu jménem Anurádhagáma. Později se pod jménem Anuradhapura stala na tisíc let mocenským a kulturním centrem buddhistické Lanky. Anuradhapura stojí i u počátků nevraživosti mezi Sinhálci a Tamily, byla totiž rozvrácena a zničena jednou z nejmocnějších tamilských dobyvačných vln v 10. století.

V roce 933 obsadil tamilský panovník Rádžarádža I. severní provincie Šrí Lanky a zničil přes tisíc let staré královské město Anuradhapuru. Téměř sto let trvalo povstání a boje proti dobyvatelům, než je Vidžajabáha vyhnal a nechal se v polorozbořeném starém sídle svých sinhálských předků korunovat králem.