články - ČÍNA

„Byla to trošku drzost jet do Číny na konferenci referovat o čínských pyramidách“ říká Jaroslav Klokočník, vědecký pracovník Astronomického ústavu AV ČR. Přestože o pyramidách v Číně kolovaly zvěsti již od 2. světové války (a výjimečně i dříve), čínské úřady jako by se slova „pyramida“ obávaly. Jaroslav Klokočník se nejprve vydal na virtuální prohlídku stovky pyramid v okolí města Si-an (Xi´an) na Google Earth v roce 2008 na doporučení své kolegyně, v roce 2011 měřil přímo v Číně jejich orientaci a výsledkem jeho objevitelských aktivit je kniha Čínské pyramidy, která vyšla v roce 2015. A o čínských pyramidách vyprávěl Jaroslav Klokočník i v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Čínské pyramidy jsou pro většinu veřejnosti doposud velkou neznámou. Oblast Xi´anu (Sianu), ve které se nacházejí dokonce stovky čínských pyramid, byla pro cizince dlouhou dobu zcela nepřístupná. Sami Číňané své pyramidy úmyslně tajili důkladným zalesňováním tak, aby vypadaly jako přirozené kopce. Možná je však tímto způsobem chtěli jen ochránit před erozí. V dnešní době družicových snímků je ovšem snaha pyramidy utajit už zcela marná. A tak nám autor této knihy, Prof. Ing. Jaroslav Klokočník, DrSc., vědecký pracovník Astronomického ústavu Akademie věd ČR, postupně odkrývá dlouho utajované tajemství čínských pyramid.

Mgr. Ondřej Klimeš Ph.D. se specializuje na dějiny a politiku Ujgurské autonomní oblasti Sin-t´iangu, otázku ujgurské národní identity i politické dějiny moderní Číny a její národnostní politiku. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o nerovnoprávném postavení Ujgurů v čínské společnosti, varuje, že se bourají tisíc let staré čtvrti, které by měly být zapsány na seznam UNESCO, popisuje cestování Ujgurskou autonomní oblastí a zdůrazňuje, že Ujgurové mají smysl pro humor a báječnou kuchyni.

V každé kultuře existují pokrmy, které se vymykají našemu pojetí jídla a stojí hodně odvahy je ochutnat. Francouzská kuchyně má plesnivé (a smrduté) sýry nebo hlemýždě a žáby. Nemusíme ale hledat za hranicemi! Podívejme se třeba na naše olomoucké syrečky nebo jitrnici z krve a střívka – příslušníci mnoha jiných národů by jistě měli velký problém tato jídla pozřít.

Co mi ale naprosto vyrazilo dech, to byla úžasná „Studna dračího pramene“, pečlivě ukrytá v křivolakých kamenných uličkách. Voda v ní je úžasně čistá, u jejího dna plavou desítky ryb. Tato hlavní studna má tvar osmiúhelníku a po její levé straně stojí dvě stély z doby vlády císaře Qianlonga (1736 – 1796, dyn. Qing), které poskytují detailní záznam o její opravě. O kousek dál je několik čtvercových studen, které slouží pro praní prádla a i dnes se hemží osobami převážně ženského pohlaví, které důsledně mlátí mokrým oblečením o kamennou dlažbu a zbavují jej tak nečistot. Hlavní památka ale stojí uprostřed hlavní studny. Je jí sloup s motivy draka, ryby (oboje je v Číně symbolem štěstí), bůžka dlouhověkosti a síně nesmrtelných, které se váží k čínské mytologii. Tuto vzácnost uchránil před rudými gardami za Kulturní revoluce jeden kádr, který posbíral zbytky zdravého rozumu a sloup pomocí provazu strhnul pod hladinu a ukryl jej na dně.

Pečlivě upravený knírek a v koutku úst věčně doutnající ocucané žváro. U pásku klíčky zavěšené na karabince, pečlivě nažehlené puky černých či tmavě modrých tesilek a kožené botky, nejlépe do špičky. Obuv je důkladně vyleštěná jen do chvíle, než v nich majitel totálně zapadne do bahna, většinou ve snaze vyprostit uvízlý autobus.

Jan Karlach je autorem etnografického cestopisu jižní Čínou s názvem „Čína: Střípky z jižního Podnebesí“, který v loňském roce vydalo nakladatelství Gasset. Do Číny přiletěl poprvé v roce 2006 a od té do doby se tam pravidelně vrací, mj. studoval v Čcheng-tu v provincii Sečuán. Zaměřuje se na problematiku národnostních menšin, především Nuo-suů z jižního Sečuánu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví, že tibetská kultura, tak jak je většinovým etnikem Chanů interpretována, pomalu spěje v Číně do mainstreamu, ale o sečuánské menšiny je pramalý zájem. Kritizuje nejen čínský domácí turismus, pochvaluje si relativně bezpečné cestování těžce dostupnými horami i podél barmské hranice. A na závěr vypráví o Kuej-jangu, který považuje za jedno z čínských hlavních měst psího masa.

Daniel Berounský, Ph.D. vyučuje tibetanistiku na Ústavu jižní a centrální Asie FFUK. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o svém výzkumu lokálních božstev v Amdu, ale také o fascinaci mladé čínské generace Tibetem a jeho tradicemi, i o tom, že moderní svět vtrhl i do Tibetu a místní mniši hrají fotbal s turisty.