články - Asie

Barmanista PhDr. Jan Bečka, CSc., filolog a historik, je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR v.v.i. V letech 1996 až 2000 působil jako první velvyslanec České republiky v Thajsku (akreditovaný současně v Kambodži, Laosu a Barmě/Myanmě). V roce 2007 vydal v NLN knihu Dějiny Barmy, která je výsledkem jeho téměř půlstoleté orientalistické specializace. V rozhovoru pro www.cestomila.cz odpovídá na otázky týkající se historických událostí i současných problémů Barmy.

Ján Ičo studoval vietnamský jazyk a kulturu v Praze a Hanoji. V současnosti pracuje na Ústavu dálného východu FF UK. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se dušuje, že vykáním Vietnamcovi na tržnici můžete hodně získat.

Jen jedinkrát v roce se život v mongolském hlavním městě zastaví tak, jako druhý týden v červenci, kdy se koná tradiční festival Naadam. Diváci po dva dny s napětím sledují klání v mongolském zápase, lukostřelbě a jízdě na koních. Většina obchodů a služeb nefunguje, vždyť kdo by si Naadam nechal uniknout?

Asi málokoho překvapí, že součástí vietnamské kuchyně je vše, co leze, chodí, plave či létá. Ochutnat můžete žáby, škeble, kraby, psy, hmyzí larvy, krysy a také hady. Čtvrť Le Mat na předměstí Hanoje je proslulá hadími specialitami – mezi živými hady si vyberete toho svého a pak již popíjíte hadí krev a vychutnáváte syrové tlukoucí srdce.

Petr Kučera přeložil čtyři romány nejznámějšího tureckého spisovatele Orhana Pamuka (např. Jmenuji se Červená; Bílá pevnost). Učí turecký jazyk a literaturu na FF UK, studoval na Ankarské univerzitě i Bosporské univerzitě v Istanbulu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o minulosti i současnosti Turecka, o jeho kultuře i politice.

Na věžích Prambananu se před námi otevřely legendy a mýty hinduistického světa – mocní bohové a bohyně v barvitých vtěleních, svatí mužové, strašliví démoni rákšasové a opičí vládce Hanumán se svou armádou, Garuda, král všeho ptactva, nágové, nebeské víly apsarasy, příběhy o neobyčejných i obyčejných lidských osudech. Jakoby se veškerá staroindická fantazie před námi zhmotnila a ve světlech planoucích ohňů tančil sám Ráma.

Jaké bylo Turecko v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Pravidla ochrany antických památek, jimiž je především západní Turecko doslova poseté, nebyla tak přísná jako dnes a dávala ojedinělým návštěvníkům dostatek volnosti.

Japonci kdysi určili tři nejkrásnější scenérie své země, tři nejkrásnější zahrady, nemohli vynechat ani tři nejslavnější hrady – Kumamoto, Macumoto a Himedži. Posledně jmenovaný je z nich možná úplně nejslavnější, vždyť díky své kráse bývá vděčnou filmovou historickou kulisou, natáčel zde Akira Kurosawa i Američané scény do filmu Poslední samuraj.

Nedotčené bělostné pláže lemované palmovými háji, na břehy narážející vlny nesoucí surfaře, vulkanické jezero v kaldeře sopky Rinjani, jedné z nejvyšších v Indonésii, vesničky muslimských Sasaků, hotelů tak akorát, aby nebylo přelidněno – to je ostrov Lombok, pouhých několik desítek kilometrů od východních břehů pulzujícího Bali.

V rozžhaveném Saigonu si kupujeme výlet do delty Matky řek – Mekongu. Naším průvodcem je mladý kluk obstojně mluvící anglicky. Představuje se jako Mr. Lovely, prý mu tak říkávala maminka, když byl malý. No, opravdu je to jeden z nejpohlednějších Vietnamců, co jsem viděla. Autobusem míříme na jih do města My Tho asi 100 km od Saigonu, východiska do delty Mekongu.

„Jeruzalém včetně jeho nesčetných tichých, turisty nevyhledávaných koutů, je nádherný a povznášející. Ale každý kousek země má své kouzlo“, vypráví o Izraeli ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Turecký rybář se tváří zavile, z jeho vrásčité tváře nelze vyčíst, zda nás smete příští vlna rozpoutaná Poseidónovým trojzubcem, nebo máme ještě nějakou naději na návrat do klidných vod přístavu. Na můj vkus se nad potopeným starověkým městem Simena, které zde před osmnácti stoletími smetlo zemětřesení, kymácíme přespříliš. Pokud nás nějaká vlna převrhne, porušíme navíc turecké zákony, neboť se zde nesmí plavat a potápět, ani vylézat přímo z vody po starověkých schodech.

Kjóto se původně jmenovalo Heian-Kjó, což znamená „město klidu a míru“. Založil jej v roce 794 císař Kammu a podle jména města se nazývá i období Heian, jehož císaři vládli do roku 1185 (vystřídalo se jich přes tři desítky). Kjóto je kulturní centrum Japonska, nachází se zde prý na 1600 buddhistických a 400 šintoistických svatyní. Díky své historii a památkám bylo ušetřeno i jinak nekompromisního amerického bombardování za 2. světové války. Díky tomu přežily ve starých kjótských čtvrtích dřevěné městské domy zvané „mačija“.

Vejce prý spolehlivě zvyšují hladinu cholesterolu a tím ohrožují zdraví. Existují však vejce, která prodlužují život o sedm let. Ta vejce vaří v Great Boiling Valley – pod tímto anglickým jménem se skrývá japonské údolí Owakudani s horkými prameny a vulkanickou aktivitou.

„Dokud neuvidíš Nikko, nepoznal si, co je krásné“ – říká jedno staré japonské přísloví. Ve starobylém Nikku se Japonci obracejí ke své ztracené minulosti, v Nikku ožívají nepokořitelní samurajové.

„Máte možnost navštívit jen tu pozlacenou část Barmy, kterou vám chce vojenský režim ukázat“ říká ředitelka Burma Center Prague Sabe Amthor Soe v rozhovoru pro www.cestomila.cz. Vypráví o turistice v Barmě, barmském venkovu, starém královském městě Pugan, o pomoci pronásledovaným barmským menšinám a násilí vládnoucí vojenské junty.

Bylo by fascinující proplouvat kanály starého města šogúnů, ale Edo nenávratně zmizelo v dávných časech. Místo něj je zde velkolepé Tokio. Takové, jaké je popsal v knize „Skrytý řád – Tokio v průběhu 20. století“ architekt J. Ašihara, který se sám na modernizaci válkou zničeného města podílel. Ašihara srovnával jakýsi vnitřní skrytý, těžko zachytitelný a od minulosti odpoutaný řád japonského velkoměsta se starším řádem Paříže, výrazně viditelnějším, ale omezujícím, zastaralým a zkostnatělým. Na druhé straně viděl tokijský řád jako tvořivý a progresivní, otevřený postmoderní době.

Naše první dojmy z Vietnamu? Šílené dusno, neskutečný provoz na ulicích a spousta chuťových lákadel vyzývajících k ochutnání. Z hanojského letiště se dostáváme do centra městským autobusem, jehož jízdné je proti ostatním možnostem přepravy vysloveně legrační – v přepočtu kolem tří korun za hodinovou jízdu. Letištní zastávku autobusu ale není snadné najít, zastavuje na neznačeném místě pod mostem.

Jaká byla návštěva Jordánska před 45 lety? Prohlédli jsme si mj. staré jeruzalémské město, Hebron, Betlém, Jericho. Nepletu se, všechna ta místa byla tehdy v Jordánsku. V první arabsko-izraelské válce po vyhlášení státu Izrael totiž obsadila jordánská vojska jak tzv. Západní břeh, tak starou čtvrť Jeruzaléma. Teprve v roce 1967 v Šestidenní válce vybojoval tato území Izrael.

Jaký byl Libanon před 45 lety? Zemi se přezdívalo „Švýcarsko Blízkého východu“ a metropole Bejrút byla pravděpodobně nejturističtějším arabským městem, kterému se přes vzrůstající napětí mezi muslimy a křesťany říkávalo „Paříž blízkého východu“. Do libanonských hor se jezdilo lyžovat a reklamy oznamovaly, že tentýž den můžete sjet z hor a vykoupat se v teplém moři.