články - Asie

Sabe Amthor Soe, ředitelka Burma Center Prague, vypráví v rozhovoru pro www.cestomila.cz o politickém vývoji v Barmě, setkání s disidentkou Aun Schan Su Ťij a projektu o zodpovědném cestování do Barmy. Vysvětluje také současné problémy mezi muslimy a buddhisty v Barmě i postavení barmských uprchlíků v ČR.

Mgr. Ondřej Klimeš Ph.D. se specializuje na dějiny a politiku Ujgurské autonomní oblasti Sin-t´iangu, otázku ujgurské národní identity i politické dějiny moderní Číny a její národnostní politiku. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o nerovnoprávném postavení Ujgurů v čínské společnosti, varuje, že se bourají tisíc let staré čtvrti, které by měly být zapsány na seznam UNESCO, popisuje cestování Ujgurskou autonomní oblastí a zdůrazňuje, že Ujgurové mají smysl pro humor a báječnou kuchyni.

Co je to Japan Rail Pass? JRP je časová jízdenka na japonské dráhy označované často zkratkou JR. Lze ho zakoupit mimo území Japonska. Japan Rail Pass má 1. třídu označenou jako GREEN a 2. třídu označenou ORDINARY. Japan Rail Pass je možné zakoupit na 7, 14 a 21 dní.

PhDr. Mgr. Alena Oberfalzerová, Ph.D., vedoucí semináře mongolistiky v Ústavu jižní a centrální Asie FF UK v Praze, říká o cestách do Mongolska, že jede „domů“. Jako první mongolistka nemongolského původu dostala zlatou medaili mongolské státní univerzity (za publikaci Metaphors and Nomads v angličtině). Domů se vrací každý rok a Mongolskem procestovala tisíce kilometrů autem i na koni. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Alena Oberfalzerová vypráví, že ohromné mongolské prostory ucítíte již v letadle, doporučuje naučit se alespoň pár mongolských vět a nezneužívat mongolskou pohostinnost. A popisuje cestování mongolskými pláněmi autem i na koni.

PhDr. Bronislav Ostřanský, Ph.D. pracuje v oddělení Blízkého východu v Orientálním ústavu AV ČR a specializuje se na islámskou mystiku a lidovou religiozitu. V roce 2004 mu vyšla kniha „Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky“, která se stala inspirací k rozhovoru pro www.cestomila.cz. Bronislav Ostřanský vzpomíná, jak se učil v mešitě na úpatí hory Kásijún, v níž je hrobka Velkého mistra i na slavnostní ramadánové noci, popisuje, jaký význam má láska v súfismu a obává se, že názory a postoje muslimů a jejich odpůrců, jsou vzdálené více než v minulosti.

Poutavé, místy drsné a syrové vyprávění – k hrobkám světců, k nimž míří nekonečná procesí, do hlučných průvodů kajícných věřících i na soukromé duchovní rituály, kam obvykle může pouze pravověrný muslim.

Mgr. Lukáš Synek, PhD. – biolog, cestovatel a fotograf, je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“, kterou napsal na základě půlroční expedice po legendární obchodní trase. Lukáš rád jezdí do „zemí, kam se nejezdí“. Jednou z nich je irácký Kurdistán, kam po jedné průzkumné výpravě podruhé dokonce vedl první český zájezd po pádu režimu Saddáma Husajna. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Lukáš Synek cestu do severního kurdského Iráku doporučuje, ale upozorňuje, že Kurdistán ještě není na turistický ruch připraven. Vypráví, že arbílská citadela sice prochází rekonstrukcí a je nyní nepřístupná, ale když se znáte s místním imámem, zakázané brány se otevírají. A když stopnete v autě bratrance kurdského prezidenta, průjezd na checkpoitech je hned snazší.

V každé kultuře existují pokrmy, které se vymykají našemu pojetí jídla a stojí hodně odvahy je ochutnat. Francouzská kuchyně má plesnivé (a smrduté) sýry nebo hlemýždě a žáby. Nemusíme ale hledat za hranicemi! Podívejme se třeba na naše olomoucké syrečky nebo jitrnici z krve a střívka – příslušníci mnoha jiných národů by jistě měli velký problém tato jídla pozřít.

Je to dlouhotrvající a vyčerpávající práce vykonávaná obvykle ženami. Typickým obrázkem, spojeným s barmským venkovem, jsou dlouhé řady žen sehnutých nad zatopenými rýžovými poli. Přesazování rýže, jež hraje tak důležitou úlohu v životě země, je tématem mnoha písní a tanců.

Břetislav Tureček je novinář a fotograf, který působil pět let jako zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě. Jednou z jeho nejoblíbenějších blízkovýchodních zemí je Írán, o kterém píše ve svých knihách. Ta poslední – Labyrintem Íránu – vyšla letos a popisuje světlé i stinné stránky života v zemi, která i na začátku 21. století vyvolává v mnoha Evropanech pocit neznáma a obav. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Břetislav Tureček o probíhajícím postním měsíci ramadánu, kuriózní příhodě, kdy trávil noc na muslimském hřbitově, vysvětluje systém íránské zdvořilosti a že v Evropě slavné íránské filmy zajímají v Íránu jen intelektuály. A varuje před pohybem v pohraničních oblastech.

PhDr. Jiří Šíma, DrSc. je zakladatelem obč. sdružení Společnosti přátel Mongolska a Klubu přátel Asie Pražská jurta. Překládá mongolskou literaturu do češtiny a po celý život se snaží rozvíjet vzájemné poznávání. Do Mongolska cestoval více než stokrát, nejprve jako student, později překladatel či cestovatel a také v roli velvyslance. Tisíce kilometrů procestoval i v odlehlých regionech Mongolska nejen v autě, ale i v sedle koně. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Jiří Šíma doporučuje cestovat do Mongolska po vzoru Mongolů po zemi, rozpovídal se o horlivém šíření buddhismu i o tradiční mongolské pohostinnosti. A řeč přišla i na Čingischána, střílení lukem a pozorovací schopnosti Mongolů, kteří jsou schopni najít svou ovci ve stohlavém cizím stádu.

Co mi ale naprosto vyrazilo dech, to byla úžasná „Studna dračího pramene“, pečlivě ukrytá v křivolakých kamenných uličkách. Voda v ní je úžasně čistá, u jejího dna plavou desítky ryb. Tato hlavní studna má tvar osmiúhelníku a po její levé straně stojí dvě stély z doby vlády císaře Qianlonga (1736 – 1796, dyn. Qing), které poskytují detailní záznam o její opravě. O kousek dál je několik čtvercových studen, které slouží pro praní prádla a i dnes se hemží osobami převážně ženského pohlaví, které důsledně mlátí mokrým oblečením o kamennou dlažbu a zbavují jej tak nečistot. Hlavní památka ale stojí uprostřed hlavní studny. Je jí sloup s motivy draka, ryby (oboje je v Číně symbolem štěstí), bůžka dlouhověkosti a síně nesmrtelných, které se váží k čínské mytologii. Tuto vzácnost uchránil před rudými gardami za Kulturní revoluce jeden kádr, který posbíral zbytky zdravého rozumu a sloup pomocí provazu strhnul pod hladinu a ukryl jej na dně.

Stanislav Slavický vystudoval teatrologii na UK a je expertem na etnické divadlo. Od roku 1990 byl poradcem prezidenta Václava Havla pro Asii, Afriku a Latinskou Ameriku a doprovázel ho na cestách po těchto regionech. Od roku 1999 byl šest let velvyslancem na Filipínách a kromě diplomatické práce se věnoval též dokumentační a publikační činnosti. Dokument Filipíny – pašije a fiesty natočil pro ČT a stejnojmenná kniha vyšla v roce 2008. V rozhovoru pro www.cestomila.cz zavzpomínal Stanislav Slavický na Filipíny, práci s V. Havlem, na barmskou disidentku Su Ťij a rozpovídal se o kontaktech filipínského národního hrdiny s litoměřickým profesorem. A řeč přišla i na H. Cháveze, který uznával revolucionáře V. Havla.

Pečlivě upravený knírek a v koutku úst věčně doutnající ocucané žváro. U pásku klíčky zavěšené na karabince, pečlivě nažehlené puky černých či tmavě modrých tesilek a kožené botky, nejlépe do špičky. Obuv je důkladně vyleštěná jen do chvíle, než v nich majitel totálně zapadne do bahna, většinou ve snaze vyprostit uvízlý autobus.

Jan Karlach je autorem etnografického cestopisu jižní Čínou s názvem „Čína: Střípky z jižního Podnebesí“, který v loňském roce vydalo nakladatelství Gasset. Do Číny přiletěl poprvé v roce 2006 a od té do doby se tam pravidelně vrací, mj. studoval v Čcheng-tu v provincii Sečuán. Zaměřuje se na problematiku národnostních menšin, především Nuo-suů z jižního Sečuánu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví, že tibetská kultura, tak jak je většinovým etnikem Chanů interpretována, pomalu spěje v Číně do mainstreamu, ale o sečuánské menšiny je pramalý zájem. Kritizuje nejen čínský domácí turismus, pochvaluje si relativně bezpečné cestování těžce dostupnými horami i podél barmské hranice. A na závěr vypráví o Kuej-jangu, který považuje za jedno z čínských hlavních měst psího masa.

„…a ejhle, na nebesích, jaký div: sám Mesiáš se pustil do tance, když verše Hafézovy Venuše zazpívala…“, tyto verše o sobě neváhal napsat Haféz, perský básník, o němž německý filozof Nietsche prohlásil: „Krčma, kterou jsi postavil, je větší než kterýkoliv jiný dům. Nikdo není schopen pít víno, které si připravil.“

Tomáš Petrů je jedním z autorů knihy Dějiny Indonésie vydané v Nakladatelství Lidové Noviny. Na Jávě studoval indonéštinu a javánštinu a zúčastnil se mj. expedice Siberut 2000, vedené Josefem Formánkem, spisovatelem a zakladatelem magazínu Koktejl. Vede obor Asijská studia a mezinárodní vztahy na Metropolitní univerzitě Praha, kde učí předměty se zaměřením na jihovýchodní Asii, především Indonésii a malajský svět. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o uvolněné atmosféře v javánské Yogyakartě, kritizuje mafiánské praktiky na sopce Bromo a dalších nejnavštěvova­nějších místech země, vzpomíná na indonéské pohřby a doporučuje navštívit ostrov Sumba a festival Pasola.

Je to omračující podívaná, daleko na východě v arménských horách, téměř na konci římské říše a jakoby na konci světa – stojí na okraji hluboké bazaltové strže antický chrám s jónskými sloupy. A v sousedství pozůstatky římských lázní s mozaikou, na níž se na delfínovi vznáší mořská bohyně Thetis, matka legendárního dobyvatele Tróje Achillea.

„Masada je místem mnohonásobného významu: dokladem starověké existence židovského národa, památkou připomínající podivuhodnou architektonickou a technickou zdatnost svých tvůrců, ale i ohromujícím divem přírody. Nade vše však Masada zůstává symbolem. Příběh jejích obklíčených obránců vzdorujících celé měsíce římské přesile, věrnost vlastní víře, s níž raději volili dobrovolnou smrt než kapitulaci – to vše má svůj dosah a působivost i dnes. Ne nadarmo se Masada stala místem přísahy izraelských vojáků.“

Klášter Sevanavank byl založen v polovině devátého století, v době, kdy se Arméni vymaňovali z dvousetletého arabského porobení a sílícího vlivu islámu. Jako němý kamenný svědek znovu se šířícího křesťanství shlíží ze skal na studené vody jezera Sevan, ležícího v nadmořské výšce 1900 metrů.