Přímo v centru Jerevanu nedaleko náměstí Republiky jsem zašel na stanoviště taxi a čekajícím řidičům nastínil denní plán. Pojedeme nejprve k římskému chrámu Garni (odhaduji asi 25 km), tam hodinu a půl počkáte, pojedeme dále ke klášteru Geghard (asi 10 km), další dvě hodiny čekání a zpět do centra Jerevanu. Řekněte si cenu, bude-li vysoká, odejdu jinam a nebude byznys. Jeden z nich udal cenu rozumnou a byznys byl. Hned jsme se seznámili, náš řidič se jmenoval Armen. Po prohlídce Garni jsme pokračovali ke klášteru Geghard, zapsanému na listině chráněných památek UNESCO (Arménie má na listině tři záznamy). Armen pro nás připravil první (nikoli poslední) pohoštění a tak jsme během té krátké cesty mlsali třešně. Ani v klášteře jsme se nevyhnuli arménské pohostinnosti, jen co vykoukneme za hradby, už na nás mávají. Hoduje tam nejméně dvacet mužů a volají na nás. Ve vteřině nám bylo jasné, že dnes si s obědem nemusíme dělat starosti. A už nám balí jehněčí do lavaše, tradičního arménského chleba, který je podobný arabskému. A k tomu nesmí chybět vodka. Arméni ale nepijí tak jako Rusové, přestože u „chlapského“ setkání něco ostrého, zpravidla podomácku páleného, nechybí. A pak je na řadě druhá várka masa, lavaše i vodky. A samozřejmě dotazy, odkud jsme, Češi to mají u Arménů dobré, tato informace vždy vyvolala silně pozitivní reakce.


.
.
.

Podle arménské tradice založil klášter sv. Řehoř Osvětitel, který obrátil na víru krále Trdata III. (Trdat Veliký) a Arménie se tak stala první křesťanskou zemí světa. (Konverze krále ke křesťanství se oficiálně klade do roku 301, ale historici tento údaj zpochybňují a předpokládají, že k němu došlo spíše po roce 313. Lze totiž předpokládat, že Trdatův postoj se nijak nelišil od náboženské politiky Říma a v letech 302–303 se v římské říši odehrávalo velké pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem. A teprve v roce 313 vydal Konstantin Veliký tzv. Edikt milánský, kterým zaručil křesťanům svobodu vyznání v říši.) Dodnes se věří, že sv. Řehoř Osvětitel žil v jedné z cel, které jsou vytesány do skal v areálu kláštera. Původní klášter byl vypleněn arabským vojskem v 9. století, útok znamenal i ztrátu nesmírného množství cenných rukopisů. Klášter opět vzkvétal až od 13. století, z té doby pochází i hlavní kaple. V jeho zdech byla uschována řada významných relikvií, mj. kopí, kterým byl zraněn Ježíš Kristus na kříži a památky na apoštoly Ondřeje a Jana. Kopí údajně přinesl do kláštera sv. Juda Tadeáš, jeden z apoštolů Ježíše Krista. Sv. Juda Tadeáš působil v Arménii společně s dalším apoštolem sv. Šimonem Kananejským a po jeho mučednické smrti bylo kopí uschováno v klášteře, který byl vystavěn nad jeho hrobem. Až v polovině 13. století bylo kopí odvezeno do Geghardu. Kopí je dodnes v Arménii považováno za pravé a právě od působení Judy Tadeáše odvozuje svůj původ Arménská apoštolská církev. V současnosti ho v klášteře neuvidíte, je uschované mezi poklady v katedrále v Ečmiadzinu, kde sídlí hlava Arménské apoštolské církve. Kopí ale vstoupilo do jména kláštera, který se původně jmenoval Ayrivank, dnešní jméno Geghard či Geghardavank znamená „klášter kopí“. V areálu kláštera lze nahlédnout do primitivních skalních cel – údajně jsou jich v okolních skalách stovky – v nichž mniši žili své asketické životy. Některé cely mají i vytesané oltáře, připomínají tak malé skalní kostelíky. Největším nepřítelem cel byla zemětřesení, která nejsou v Arménii ničím výjimečným, někdy se zhroutily celé stěny skal se spoustou mnišských cel. V klášteře nelze přehlédnout úchvatné kamenné stély s motivem kříže, kterým se říká chačkary, většina pochází z 11. až 13. století. Nikde na světě jich není tolik, jako v Noraduzu, tamní hřbitov rozhodně stojí za krátký výlet.


.
.
.

Atmosféra v klášteře je uchvacující, otvory ve stopě pronikají do šerých prostor proudy světla, jinde osvětlují kamenné zdi pouze zapálené svíčky. Takový je Geghard. Klášter, který se nejednou vzpamatoval z ran způsobených invazemi Arabů, Seldžuků, Mongolů a dalších nájezdníků, přežil několik strašlivých zemětřesení (1127, 1679, 1840) a znovu vyvstal z popela jako náboženské a kulturní centrum Arménie (podobně jako klášter Tatev).

Na Cestomile si můžete přečíst dalších dvanáct článků z putování Arménií. Na sopky Aždahak a Ughtasar a např. o klášteru Tatev, o němž historik Stepanos Orbelian napsal, že v něm pobývá na 500 mnichů-filozofů „hlubokých jako moře“ nebo klášteru Noravank na konci osmikilometrového kaňonu pod červenými skalami v dokonalé barevné harmonii s okolními horami. A klášterech Khor Virap pod Araratem a Sevanavank, který jako němý kamenný svědek shlíží ze skal na studené vody jezera Sevan, ležícího v nadmořské výšce 1900 metrů. Bohužel, ČSA zrušily pravidelné přímé lety do Jerevanu a tak se od letošního léta opět stává Arménie hůře dostupnou. ČSA nabízely přímý noční let, letenka stála asi 8500 Kč. V současnosti jsou spojení pouze s přestupem, za podobnou cenu létají ukrajinské a ruské aerolinky, o něco vyšší cenu mají Austrian Airlines. Arménská víza mohou čeští turisté získat buď na letišti v Jerevanu nebo na velvyslanectví v Praze.