Musíte nasbírat lotosové stonky, kus po kusu je rozříznout nožíkem a pomalu vytahovat čerstvou, ještě mokrou nitku. Je to jako zrození. Na pomokřeném dřevěném plátě ji navinete na předchozí vlákno a natočíte na špulku. Jo, džíny se neušijí sami v butiku, prasata se nechovají v Kauflandu a dřevořezby nerostou jen tak v lesích.

Inwa – kdysi královská metropole Barmy – leží asi dvacet kilometrů jižně od Mandalaje. Už po pár kilometrech za městem černý asfaltový potah končí. Inwa má do dneška svou starou ochranu – vodu. Mezi řekami Myitnge a Iravadi byl vykopán kanál, zvaný Mmyittha Chaung, díky němuž se Inwa stala uměle vytvořeným ostrovem. Platíme 800 čatů na osobu za převoz tam i zpět a sedáme na dřevěný vor s několika Barmánci, kteří vypadají dost unaveně. Jediný, kdo si vychutnává přemístění z břehu na břeh je motorkář a jeden prcek s rozmazanou thanakou na kulatém obličeji. Na druhém břehu vládne kobylí chaos, na nával turistů je připraveno možná 80 koňských rikš. Jenže, tentokrát přijíždí jen několik Čechů.

Cestou necestou na koňské rikše

Za koňskou rikšu platíme za 1 hodinu 2000 čatů (2 osoby). Vyplatí se popojít od břehu kousek dál a věnovat těch pár šušňů menším podnikatelům, kteří jsou navíc levnější. Snažili se nás přemlouvat, že hodina je málo, ale na to, abychom si udělali obrázek o Inwě, to stačí. Koně mají za zadky upevněný vak na biologický odpad, kéž by se Barmánci takto starostlivě chovali i k plastovým pozlátkům a flaškám. Povoz hraje všemi barvami, ale do těchto míst by se hodil spíše tank. Pěší udupaná cesta je prorvaná dírami jako v pravém holandském ementálu. Mé tělo neposlouchá a vlní se zprava doleva. Při každém vjetí do prohlubně nadskočím a bouchám se hlavou o stříšku. Napadá mne, že tady asi nikdy silnice nevyroste. Vždyť by tím skončil tento báječný byznys s koňskými povozy pro turisty a už by se na takové estrádě nedalo vydělávat.


.
.

Historické ohlédnutí za Avou a památkami

Projíždíme starými městskými hradbami, které obepínaly dřívější palácový komplex. Postupem času tu vyrostly malé vesničky. Inwa – zvaná také Ava – byla od 14. do 16. století kulturním a politickým centrem stejnojmenného království v Horní Barmě. Z této starší historické éry se toho bohužel moc nedochovalo, památky jsou z doby dynastie Konbaung od 18.století. Královský život Inwy definitivně zastavila série děsivých zemětřesení v roce 1839. Zastavujeme u kláštera s dřevěnými kůly, který si ale nedokážu plně vychutnat, hojím si duhově se barvící modřiny z koňského povozu. Více se kochám banánovými alejemi s obrovskými červenými květy. V Inwě můžete mimo jiné vidět i 27 metrů vysokou věž Nynyin, kamenný klášter Maha Aung Mye Bonzan, dřevěný klášter Bagaya, zbytky Yadana pagody nebo bránu zvanou Gaung Say Daga, u níž se v dubnu koná rituál mytí hlav. Nás nejvíce zaujal dřevěný klášter, který neblahému zemětřesení dokázal ve srovnání s ostatními stavbami statečně vzdorovat. Po hodinovém drkocání přijíždíme k řece, kde už čeká bambusový přívoz.

Restaurace pro místní a pro turisty

Žaludky se ozývají a tak se uchylujeme do stinné restaurace, která vyrostla hned u řeky. Koukáme, kde vysedává více místních a tam nasměrujeme naše kroky. Přijde k nám klučina s blokem a vede nás tam, kde sedí převážně turisti. Už to chápeme. Restaurace je rozdělena pro místní a pro turisty. My jsme ale do Barmy přijeli za pravou Barmou a tak mu vysvětlujeme, že chceme sedět právě na těch starých sotva stojících židlích, jíst v prostředí s místními a nemít prostřený stůl jako zahraniční delegace. Svolí a poplácává nás s vděkem po ramenou. Objednávka je také jednoduchá, poručíme si jídlo, co se jí u vedlejšího stolu, ať je to co je to. Číšník se podívá ke stolu, kde sedí čtyři stařečkové a žužlají bílé zlato Barmy – rýži. Za pár minut nám na stole přistane mísa uvařených rýžových zrníček s mističkami plnými lusků, brambor, sušeným i smaženým curry a na kostky nakrájeným nevykostěným bůvolím masem. A… budete-li někdy právě v této restauraci, nezapomeňte si tam odskočit. Dřevěná kadibudka s výhledem do restaurace přes stlučená okna byla fakt jedinečná.


.

Město nesmrtelnosti a… MOST

Nasedáme zpět k našemu řidiči do menší bílé dodávky a přejíždíme do Amarapury k nejdelšímu teakovému mostu na světě. 1200 metrů dlouhý most leží 11 kilometrů jižně od Mandalaje, takže se k němu dá v pohodě dojet i na vypůjčených kolech. Jméno města pochází z jazyka páli a znamená „město nesmrtelnosti“. Roku 1783 vyhlásil král Bodawpaya Amarapuru hlavním městem, bohužel, z komplexu jeho úchvatného paláce se dochovalo jen několik zbytků.

V Amarapuře můžete navštívit teakový klášter Bagaya, který patří k největším v Myanmaru, dále stúpu Pahtodawgyi s obřím bronzovým zvonem, kterou poručil postavit král Bodawpaya, chrám Guan Yin považovaný za svatý kořen Amarapury nebo pagody na březích Iravadi. Největším turistickým lákadlem je ale dřevěná spojnice dvou bodů. Teakový most z poloviny 19. století se před námi nečekaně vyloupne za poslední zatáčkou a s ním i houf turistů. Můžete si ho užít z loďky nebo jít přímo na něj či se procházet pod jeho nosnými dřevěnými bedry. Most byl údajně dokonce pozlacený, ale čas smyl jeho makeup a ponechal mu teakovou tvář.

Doporučuji vydat se na most na východ slunce, většina lidí je totiž líná vstát kolem čtvrté hodiny ranní a tak by tu nemuselo být tolik lidí, jako během západu. Procházím se kolem mostu a brzy si nacházím příjemné místo, kde se posadím a pročítám si historii mostu v průvodci. Pozoruju hemžící se lidské postavičky a veselou skupinku místní mládeže, která slaví narozeniny a rychle se se mnou spřátelí. Každý se chce s bílou holkou vyfotit, připadám si jako filmová hvězda, a pak ještě dostávám báječně vychlazený litchi nápoj v plechovce, který mě naprosto osvěží. Chci se jim nějak revanšovat za pití, jenže jediné, co mám, je kominíček pro štěstí, kterého jsem dostala od mamky pro štěstí, než jsem odletěla. Tak jim černého panáčka od sazí daruju a celá banda je z toho úplně nadšená. No vidíte, vždyť já jsem úplně propásla ten západ slunce. A věřte, nebo ne, vůbec mě to nemrzí, tohle setkání bylo více emotivní a jednoduše spontánní.

Noční trh pro gurmány a odvážné

Stmívá se rychle, během chvilky je tma. Před námi je cesta zpět do Mandalaje, v autě si trochu odpočineme, takže máme ještě energii na noční mandalajský trh. Noční život je v Mandalaji snad ještě rušnější než denní. Celé rodiny vysedávají u kotlíků, v nichž vře voda s vepřovým masem. Přejete si na špejli játra nebo plíce? Nebo raději pořádného švába, brouka, housenku? Výběr neznámých chutí je tak široký…

Další články Šárky Vackové z Myanmaru:
Bagan, jak ho neznáte
Jezero Inle aneb Jak utéci před turistickým ruchem
Mandalaj (Mandalay) aneb Putování za mandalajskou esencí bytí
Hsipaw a festival Bawgyo
Vlakem přes viadukt Gokteik
Vzhůru na Mt. Victoria
Pyin Oo Lwin aneb Botanické a vodopádové nadšení

Recenze:
Turistický průvodce Myanmar

Rozhovory o Barmě:
Sabe Amthor Soe, ředitelka Burma Center Prague: Cestujte Barmou zodpovědně
Barmanista Jan Bečka o politických mniších i kokosech s červeným turbanem
Sabe Amthor Soe, ředitelka Burma Center Prague: Máte možnost navštívit jen pozlacenou část Barmy