Indie odpradávna podněcovala fantazii a zvědavost Evropanů, bývala symbolem exotiky a neznáma. Dnes je ale snadno dostupná a letenky se v akcích prodávají překvapivě levně, do Bombaje ji lze výjimečně koupit i za cenu lehce převyšující deset tisíc. Ti, kteří mají čas a dobrodružnější povahu, se mohou vydat do Indie vzrušující pozemní cestou (bus Praha – Istanbul, z turecké metropole přímý autobus do Teheránu a odtud do Láhauru, pákistánského centra nedaleko indických hranic, z Láhauru již jezdí přímé autobusy do Dillí). S pádem cen letenek je ovšem pozemní cesta finančně náročnější než letecká.

Přiletěli jsme do Madrasu a procestovali dva nejjižnější indické státy (Kerala a Tamilnadu). Prvním cílem byl Mamallapuram, malý přístav v Indickém oceánu, od pradávna domov rybářů a obchodníků, kteří se podél břehů plavili za svými úlovky a zbožím. Na cestování jižní Indií jsme si najali auto. S řidičem. Není to nejlevnější varianta, ale rozhodně nejpohodlnější. A co nejpohodlněji jsme se chtěli cítit. Vyhnuli jsme se tím např. frontám na lístky na vlak a přecpaným nádražním budovám. Omezit zařizování jízdenek a rezervací lze nákupem vícedenní jízdenky, je ale třeba počítat s pořádným balíkem, Indrail Pass vyjde totiž dráž, než kdybychom si kupovali každý den jízdenky. Tuto nelogičnost lze vysvětlit jedině právě jen tím, že odpadává většina zajišťování, bakšišů, tlačenic v horku mezi zpocenými lidmi atd. Cestování autobusem též není odpočinkovou variantou. O indických řidičích, řítících se na napůl zničených silnicích a neznajících slovo „bezpečnost“, se napsaly romány (ale není to o moc horší, než třeba v Pákistánu či Íránu). Autobusy jsou přeplněné, je v nich na naše poměry neuvěřitelný nepořádek, na pohodlná sedadla rovnou zapomeňte. Auto s řidičem vyřešilo veškerou dopravu, nepotřebovali jsme rikši, neobtěžovaly nás davy lidí s nabídkami odvozu, řidič navíc poradil, doporučil restauraci atd. Bohužel ve volbě indického řidiče jsme neměli štěstí jako na Šrí Lance, ale o tom až později.


Indická ulice po dešti

Hygiena na indické pláži

Mamallapuram je jiný svět. Po odjezdu z hlučného velkoměsta Madrásu jsme se ocitli na venkově a u moře (pokud nemáte auto, taxík je z Madrásu nejlepší řešení). I Madrás má moře, ale vstupovat do něj – to rozhodně nedoporučuji. Procházel jsem se kolem madráské pláže a zaujala mě spousta děr v písku, co dva kroky, to známky otvoru, zdánlivě od krabů. Po bližším „prozkoumání“ jsem ale zjistil (a nakonec i uviděl), že pláž je užívána místními jako toaleta. Do písku Ind vyhrabe díru, vykoná potřebu a odpad pískem zase zahrabe. Tolik první zmínka na téma hygiena, která je v Indii zdánlivě neznámým pojmem. Alespoň v našich měřítkách.

Mamallapuram (či Mahábalípuram) má dlouhé a relativně čisté, nepřeplněné pláže. V některých oblastech, např. kolem Shore Temple, se doporučuje při koupání zvýšená opatrnost, spodní proudy jsou zrádné a utonutí prý nikterak výjimečné. Já se do koupání nevrhal, ale ta večerní procházka po pláži… Nerušené kilometry v písku na hraně přílivu, zapadalo slunce, romantika. Mamallapuram nebyl vždy vesnicí. Od 7. století, kdy vládla na jihu Indie dynastie Pallavů, byl královským přístavem panovníků, kteří vládli z nedalekého Kančípuramu. Mamallapuram je pojmenován po jednom z nejvýznamnějších králů té doby, Narasinhavarmanovi I, který měl přezdívku „velký zápasník“ – Mamallan. Král se totiž proslavil jako velký fanoušek zápasení.


Mamallapuram

Je sedm pagod pod vodou?

Přímo na mořském břehu stojí – jak název napovídá – Shore Temple. Jeho dvě věže tyčící se nad vlnami prý nebyly v dávné minulosti osamocené. Městu se celý středověk přezdívalo „Sedm pagod“ a podle starých vyprávění mělo stát na mořském břehu šest dalších. Archeologové pátrají v moři po jejich ruinách a asi 500 metrů od pobřeží v hloubce kolem 5–8 metrů nedávno nalezli zbytky staveb a zdí. Podle jiných teorií ale Sedm pagod znamená Shore Temple společně s dalšími památkami na dobu Pallavů – pět malých chrámů Pancha Pandava Rathas a poslední, sedmý ráth Ganéši.

Od chrámu Shore je to necelý kilometr k basreliéfu Kršna Mandapa, představujícího výjevy ze života Kršny, jednoho z vtělení Višnua. Některé scény ho představují v docela zlidštěných podobách, např. jako dítě mezi pastevci. Vedle vytesali staří Indové další gigantický basreliéf Ardžunovo pokání s krásnými slony, představující Ardžunu, jednoho z bratrů Pandžuovců, hrdinů indického eposu Mahábhárata. Byl vytesán v polovině 7. století a má monumentální rozměry 7×26 metrů. Basreliéfu se taktéž říká Sestup Gangy, protože uprostřed je vyobrazen legendární mýtus sestupu nejposvátnější indické řeky z nebes na zem. Všimáme si postav nágů, znázorňovaných jako napůl hadi a napůl lidské bytosti, jsou zde sloni, opice, létající apsary i asketa Bhagíratha, hlavní hrdina mýtu, který svým pokáním přiměl Gangu stát se řekou pozemskou. Obcházíme další památky a vydáváme se asi kilometr dále k pěti obřadním vozům Panduovců (Pancha Pandava Rathas). Tyto malé chrámy nesou jména jednotlivých bratrů Panduovců a pokud mají představovat jejich obřadní vozy, jsou to vozy skutečně božské, v jakých snad ani faraoni necestovali a neválčili.


Ardžunovo pokání s krásnými slony

Pár slov o indických psech

A kolem psi. V Indii jsou jiní psi než v Česku. Spisovatel J. G. Farrell ve své knize Obléhání Krišnapúru popisuje indický psí život: „nedokázal nikdy přivyknout na tyhle psí párie. Odporně vyhublí, kožich vyžraný prašivinou až na holou kůži, zaměstnaní neustálým a bezvýsledným drbáním, vystrašení, napůl zchromlí vypadali jako parodie toho, co příroda původně zamýšlela. Totéž ho kdysi napadlo při pohledu na žebráky, kteří zaplavili přístavní molo, když poprvé přistával v Kalkatě. Ti také vypadali jako karikatury lidí. Bída Indie se zachránit nedá, na tyhle chudáky si zvykl časem, na psy dosud ne“.

Salát se myje v řece

Mamallapuram má ubytování jak v centru města blízko památek, tak dále severním směrem podél pláže, kde jsou hotelové resorty s chatkami a okouzlujícím výhledem na moře nebo na Shore temple. Záleží na financích každého, doporučit lze např. levný Tina Blue Lodge, rodinný a pohodový podnik nebo některý z drahých hotelových resortů (např. Ideal Beach Resort několik kilometrů za městem), jejichž nevýhodou je vzdálenost od památek. Protože Mamallapuram je rybářskou vesnicí, báječně se zde najíte mořských specialit včetně obrovských krevet nebo humrů. A co třeba pekelně pálivé rybí kari? S jídlem a pitím je ale třeba si dávat pozor. Z pokrmů jsou nejbezpečnější dlouhodobě pečené věci, na saláty rovnou zapomeňte. Nebo nejdříve potřebujete vlastní zkušenost vidět Indy omývat salát v řece, do níž jen čtyři kroky vedle právě kálí buvol? Jednoduše řečeno, veškerá voda používaná k přípravě jídel a nápojů je voda kontaminovaná a pro Evropany nepitná. Samozřejmostí je pít pouze balenou vodu, jenže Indové mají nebezpečný zvyk uzávěry falšovat, každou láhev si pozorně prohlédněte. Představu čepovaného piva a vymývání sklenic taktéž raději pusťte z hlavy. Prodávají se piva lahvová, většinou 0,66 litru. Před nějakým desetiletím bývala v celé Indii zavedena prohibice a určitá omezení platí i dnes, mohou se lišit stát od státu a rok od roku, někde např. platí zákaz alkoholu v určité dny. Já jsem po podrobnostech nepátral, každopádně ne každý bar má na prodej alkoholu licenci, alkohol se vysoce daní a není nejlevnější. Rozhodně nedoporučuji popíjet neoficiálně pálený alkohol. A také v opilosti příliš vyvádět, dle indických zákonů můžete být zatčeni za obscénní chování. My jsme měli problém s alkoholem jen s naším muslimským řidičem. Věren své islámské víře, sledoval s nevelkým porozuměním naše evropské způsoby a obvyklé večerní pivko. Alespoň zdánlivé dodržování daného času ho příliš nezajímalo, často požadoval nedomluvené příplatky, úsměvem a pozorností vůči zákazníkům opravdu šetřil. Bohužel nám navíc nabízel výhradně muslimské restaurace a obchody, dokonce i benzínové pumpy vybíral podle víry majitele. Nakonec jsme mu do auta nakoupili karton piv a zřetelně vysvětlili, kdo je zaměstnavatel, kdo bude v autě pánem a kdo si může najmout řidiče jiného.

Kobří představení


Kobra a mungo

V Mamallapuramu, podobně jako jinde v Indii, jsme vídávali starší muže s košíkem a flétnou předvádějící turistům kobří představení. Jednou se ale kobří taneček proměnil ve smrtonosný hon na kobru. To se zase jedna kobra tyčí před svým krotitelem a najednou vedle vidíme pobíhat malé zvířátko. Ale to je mungo! V dětství jsem míval rád příběhy z džungle Rudyarda Kiplinga a jednoho z jejích hrdinů, munga jménem Rikki-Tikki-Tavi. Jako dítě jsem se dozvěděl, že ty strašlivé kobry mají jednoho smrtelného nepřítele, právě tuhle mrštnou šelmičku. A Rikki se činil, zachránil rodinu ve které žil před útoky kober, vyplenil kobří hnízdo a nakonec zabil i zlé hady. A teď nám nabízí zaříkávač kober nevídanou podívanou – souboj kobry a munga. Odmítáme, nechceme vidět zbytečně zakousnutou kobru, majitel plaza naléhá a za vzrušující a mimořádné představení žádá nechutně peněz. Přestože odmítáme a naznačujeme, že jdeme pryč, poštve dosud laxně se procházející šelmu na vztyčeného hada. Ta smršť trvala jen několik sekund, na hada se vrhlo něco, co bylo mnohem rychlejší než on, okamžitě jsme znechuceně otočili a odcházeli. Krotitel zřejmě konečně pochopil, že zabití kobry mu nezaplatíme a munga od hada nějak odtrhl. Jen jsme se otočili a viděli otřesenou kobru a chlapíka odhánějící jejího lovce.

V Indii cizince slušně ždímají. Že mají v památkách rozdílné ceny, proč ne, u nás to najdeme též a v případě vyšších cen by se pro domorodce návštěva jejich historických památek stala nedostupná. Ale všude obtěžují, nahánějí, nabízejí, všechno je jen a jen o penězích. V hinduistické a buddhistické zemi, kde jsme očekávali duchovní život na vyspělé úrovni, jsme byli jen bílými sáhiby, jen chodícími bankami, které je třeba vybrat nebo si alespoň vzít malou nevratnou půjčku, každá rupijka o kterou nějakým podfukem oberou cizince, se hodí. Každý chce bakšiš, sem tam se stane, že prodavač právě nemá drobné zpět (kdo by se dohadoval), jídlo je dražší než pro Indy, vlastně všechno je dražší než pro domorodce, jednoduše jsme si zvykli platit více než Indové a nerozčilovat se. Vlastně to ani jinak nejde. Na druhou stranu např. bakšiš vykoná své, příjemce si ho zapamatuje a příště bývá milejší.