My jsme za výchozí bod poutě k Velkému Blaníku zvolili Mladou Vožici, odkud vede červená značka přes zříceninu hradu Šelmberk a kolem Býkovického rybníka přes Malý Blaník na vrchol Velkého Blaníka. Trasa měří kolem dvaceti kilometrů.
V roce 1816 využil téma Blaník pro svou hru Václav Kliment Klicpera a dává tušit, k čemu se v nitru Blaníka schyluje: „Pohřízeni v neskončené spaní zbuzeni budou, až se v Čechách nebezpečná strhne bouře.“ Již v prvním dějství se Miloslava setkává s místním blanickým chatrčníkem Svarušem.
“Miloslava: „Jest to také pravda, že v něm spí plukové zbrojného rytířstva?“
Svaruš: „Toho jsem sám byl nejednou očitým svědkem.“
Miloslava: „A předce v této chatrči tak nablízku, tak o samotě bydlíš?“
Svaruš: „Čeho bych se bál? Svědomí mně nehrozí, stříška má nekryje ani jediné nepravosti.“
Pro jistotu jsem se tedy před cestou zamyslel, zda těch mých nepravostí nebylo příliš, abych náhodou do rukou spravedlivých a rytířských neupadl. A pomalu jsem zjišťoval, že ona „českost“ Blaníku má povážlivé trhliny.

Ale popořádku, nejdříve vycházíme z Mladé Vožice od krásně zrekonstruované zvonice na kopec s kaplí Nanebevzetí Panny Marie. Stojí na místě, kde stával hrad zničený za husitských válek. Kaple pochází z poloviny 17. století, vede k ní křížová cesta a stala se poutním místem. Chátrající objekt byl v devadesátých letech taktéž zrekonstruován, zásluhu lze připsat především Sdružení občanů Mladovožicka. A pak vede červená k hradu Šelmberk. Kdo se těšil, že uvidí zdálky věž hradu, byl zklamán, z této strany není vidět, dokud člověk nestojí na kopci před ní. A právě probíhala Hubertova jízda na závěr jezdecké sezony a užívali si to lidé i koně, pekly se buřty a dostali jsme také a pak už vystoupali na věž, z níž byl krásný výhled do okolních lesů a vesnic. A také na vypuštěné rybníky, i ty měly sezonu, ale na kapry jsme přišli pozdě.


Věž Šelmberku

Věž Šelmberku je o víkendech přístupná za dvacetikorunu. Zříceninu s věží a okolí má pronajaté občanské sdružení DANAR, které zde, především pro mládež, provozuje Historicko-řemeslné vzdělávací centrum. Koncepce je široká a zahrnuje vznik středověkého řemeslného podhradí, vzniká zde jakési malé království, kde se děti učí poznávání středověkého života, řemeslné činnosti v dílnách, například zpracování šperků, technologickým postupům a historii kovářského řemesla, staví se chlebová pícka, hrnčířská pec. Nejen prací je ale člověk živ a tak se mládež věnuje i zábavě – dvorní etice, dobovým tancům, šermu, lukostřelbě a poznávání dalších dobových zbraní. Nechali jsme mladé jejich zábavám a poznávání a vydali se směrem k Šelmberskému mlýnu, poeticky usazenému u rybníka v lese. Dnes je privátním místem a poutníci jsou žádáni pohybovat se pouze po vyznačené cestě. Ta se stáčí kolem Husí hory k rybníku Biřička, toho času vypuštěnému a dále lesem ke Kamberku na řece Blanici. Les mne uchvátil, tolik zeleného mechu (a jak zeleného), tak čerstvá, jasná, vlhká zelená, člověk si připadá jako někde na irském venkově.

V Kamberku se od 13. století těžilo zlato a městečko po nástupu komunistů k moci dostalo (netuším proč) pojmenování Zlaté Hory. Tento název jsem viděl i na směrovce v lese, staronové jméno Kamberk znovu platí od 90. let. Blanicko je proslavené těžbou zlata, známý je především bývalý důl Roudný jen kousek po zelené západním směrem. V Roudném se vytěžilo téměř 6 tun ryzího zlata, ale důl byl již dávno zavřen a dnes je zde přírodní památka s faunou a florou typickými pro písčitou suchou půdu.

Býkovice pod Blaníkem jsou poslední zastávkou před stoupáním na Malý Blaník. U zdejšího rybníka má dojít k rozhodující bitvě, jakémusi armageddonu. Krvavá řež je ale budoucností, zatím tady každoročně v rákosinách místního rybníku hnízdí moták pochop. Jenže do jara daleko, začíná listopad, a moták je tažný druh a s největší pravděpodobností již blaničtí motáci odletěli na jih. Stoupání na Malý Blaník je krátké a snadné. A najednou stojíme před mystickou zříceninou kaple Máří Magdalény ve tvaru elipsovitého osmiúhelníku. Uprostřed kaple vyrostl smrk, dnes asi 200 let starý. Říká se mu Farář nebo Velký mnich. Kaple byla vybudována v roce 1753 na místě předcházející, k níž se konaly náboženské poutě již od 16. století. Jedna z tradičních pověstí vypráví, že během stavby kaple se v okolí zjevovaly postavy vojáků, přestože se žádné vojsko široko daleko nenacházelo. Kaple byla zrušena nařízením Josefa II. roku 1783 a pomalu chátrala. Prý v ní duch poustevníka, který zde žil v 19. století, hlídá poklad. Ve výklenku kaple je obrázek Máří Magdalény a v jeho spodní části jsem si všiml jasně čitelného nápisu Knižní klub. Jde evidentně o obrázek z obalu knihy o Máří Magdaléně.


Kaple Máří Magdalény

Z Malého Blaníka zbývají na ten velký poslední tři kilometry. Na vrcholu bylo již před dvěma a půl tisíciletími halštatsko-laténské hradiště a obranné valy je prý možné vystopovat ještě dnes. Možná v té době lze hledat původ legendy o vojsku v hoře Blaník. V pradávných keltských mýtech existují postavy, které žijí v podzemí, v nitrech kopců. Říká se jim Tuatha Da Danaan, tedy lid bohyně Dany, a v irských legendách jsou polobohy, kteří na křídlech větru přiletěli do Irska a ovládli ho. Později byli poraženi smrtelníky – syny krále Milesia, a uchýlili se do podzemí. Kousek jdeme po silnici k parkovišti, kde parkují ti, kteří sem dorazili autem. Před stoupáním čeká turisty cedule s oznámením, že podle času potřebného k výstupu se na vrcholu dozví svůj věk. Nenecháváme se ovlivnit touhou po co nejlepším výkonu a cestou nahoru ještě odbočíme na zelenou značku k Veřejové skále. Tady někde má být vstup do podzemního světa mezi rytíře, což se prý na krátký okamžik podařilo několika smrtelníkům. Vrátili se o několik let později, již oplakáni, ačkoli strávili v kopci sotva den (o jedné dívce vypráví i pověst v podání A. Jiráska). Ze skály není rozhled, okolí je zalesněné, musíme počkat na rozhlednu na Velkém Blaníku.

Obecně se udává, že vidění Oldřicha z Rožmberka je prvním částečným svědectvím o blanické legendě. Ještě živější je dílo Mikuláše Vlásenického „Velmi hrozné a strašné předpovězení muže božího“. Vlásenický, zakladatel sekty, které se říkalo Mikulášenci nebo „pecínovští“ (pocházela z Pecínova), se vyžíval v apokalyptických vizích a potocích krve. Tito lidoví kazatelé byli dozvukem husitských idejí, při kázání plakali, a proto se jim také říkalo plačtiví bratři. Udrželi se až do bělohorské doby.

Klicperova hra Blaník, z níž jsem citoval v úvodu, má překvapivě pramen v německé lidové triviální literatuře. Blaník je silně inspirován spisem Josefa Schiffnera – Zdenko von Zasmuk und seine gefahrten (1798) – Zdeněk Zásmucký a jeho druhové. Klicpera okopíroval i jméno hlavního hrdiny. Německá triviální literatura, která sahala žánrově od románu rytířského, v němž se řinčí zbraněmi, až po cestopisná díla, sbírala inspiraci nejen v dalekém Orientu, ale – příkladem je právě Schiffner – také v nedalekých Čechách.


Někde pod Velkým Blaníkem

A kdo vlastně povede vojsko na záchranu Čechů. Samotný svatý Václav? Ale toho postavil do čela bojových šiků až Alois Jirásek. Před ním se vystřídalo několik reků včetně smyšleného Zásmuckého či Oldřicha z rodu Sezimů.
„Hle, hora v hávu tmavého lesa, jenž splývá jí od temene po všech bocích… Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají, po dřevěném hradě, jehož chránily, není dnes ani památky. Ale pod hradbami, v hoře samé, dřímají ozbrojení rytíři – svatováclavské vojsko – dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni. (Alois Jirásek)

Na vrcholu Velkého Blaníka stojí rozhledna. O původní 20 metrů vysokou dřevěnou věž ze začátku 20. století, český národ příliš nepečoval a tak se jednoho dne roku 1936 v silném větru zřítila. Nová rozhledna stála ve válečných dobách roku 1941 a stojí dodnes. Uvnitř si žízniví a hladoví mohou zakoupit nápoje a malé občerstvení, např. párky. Ještě jsme zašli kousek dále, směrem na Vlašim a brzy narazili na Slepičí skálu, z níž byl vylomen základní kámen pro Národní divadlo. Kameny jsou ve skutečnosti dva. První se ukázal příliš malý a tak se vrátil do Louňovic pod Blaníkem a byl zazděn do zdi pivovaru. S tím druhým se vedlo lépe a Národní divadlo se mohlo stavět.

A pak jsme sestupovali do Louňovic pod Blaníkem. Z kopce, v němž nadále čekají rytíři, aby národu pomohli v době nejhorší. V bitvě prý zahynou Čechů zástupy, ale vítězní Češi budou muži praví a stateční. Nejlepším časem na návštěvu je možná Svatováclavská slavnost koncem září, která začíná mší na Velkém Blaníku. Bohužel, nabídka ubytování v Louňovicích není nikterak široká, ale nakonec jsme se báječně vyspali na statku Blaník ve vesničce Světlá, dva kilometry severně od Louňovic.

P.S. Pokud jste náhodou byli jednoho loňského říjnového dne v blízkosti Veřejové skály a slyšeli řinčení připomínající šikování rytířů, omlouvám se za svoji ženu. Vypadla jí na skále termoska.