Do Budapešti jsme dojeli ráno, vzhledem k tomu, že jsme vyráželi v noci. Naštěstí jsme s sebou měli nějaké forinty, takže jsme dokoupili věci, které jsme zapomněli, jako karty a karimatku, a rozhlédli jsme se po okolí. Budapešť Keleti je hezké nádraží s opravdu ošklivým okolím plným feťáků. Pokračovali jsme vlakem do Aradu, kousek za maďarsko-rumunskou hranicí, a tam jsme přestoupili na vlak, který nás měl dovézt do Petrosani, odkud se vyráží do hor. Vlak se přes Rumunsko hrozně vlekl, a tak jsme se stihli dohodnout, kterou trasu půjdeme, zda profláknutý Retezat a nebo Munti Parâng a Munti Sureanu. Po „vášnivém“ boji vyhrála ta druhá varianta.

Úvod výstupu nám usnadnil taxík – jelikož jsme přijeli po půlnoci, nebylo zbytí. Odvezl nás k hotelu Rusu, kde nám místní nevěsta přišla z veselky poradit, kudy se máme vydat vzhůru. Přespali jsme na otevřené stráni, kde byla alespoň trochu rovina a dal se zapálit oheň. Ráno (asi v pět) nás vzbudili borůvkáři projíždějící kolem, jejichž auto se přímo vedle nás zaseklo. K motelu Parâng (poslední civilizace pod výstupem, asi 1300 m. n. m.) jsme došli bez problémů podél sedačkové lanovky. Kamenité podloží, trávy a borovicová kleč přecházející ve smrky, to vše nás čekalo hned první den při výstupu do dvou tisíc metrů a dále k nejvyšší hoře Parângul Mare (2519 m). Byl odtud nádherný výhled na všechny čtyři strany. V pohoří Parâng je mnoho jezer a jezírek, sestup k jednomu z nich – Mândra (2158 m) – přes 300 výškových metrů dolů kamenitou sutí s pětadvaceti­kilovou krosnou na zádech, byl už ten den nad naše síly a tak jsme přespali přímo pod nejvyšší horou našeho putování, obklopeni kameny proti větru.

Že je horské počasí nevyzpytatelné, nám předvedl Parâng třetí den naší výpravy. Od rána nás obklopil nepříjemně vlhký vzduch a uprostřed dne se spustil šestihodinový slejvák. V dešti jsme postavili stany a zbytek dne hráli karty a vařili. Všude kolem stáda stovek ovcí, honáčtí psi i bača. Prostě romantika. Déšť nás pronásledoval i další den dopoledne a tak jsme směrem k Lacul Câlcescu vyrazili až po poledni. Sestup ze sedla k jezeru byl úchvatný, skály obepínající travnaté údolí s množstvím potoků a mezi nimi naše klikatící se pěšinka. Asi po čtyřech kilometrech nádherné cesty jsme dorazili k průzračnému jezeru a – začalo opět pršet. Tentokrát to byl teplý déšť, ale trval až do večera, takže jsme opět strávili spoustu času ve stanu. Ale odolat pokušení vykoupat se ve vodách Câlcescu, to nešlo ani v dešti.

. . .

Sešli jsme do údolí náročným sestupem mezi borovicemi, potoky a skrz dva brody přes řeku. Náhodou jsme narazili na též šestičlennou skupinu slovenských horolezců, kteří byli rychlejší než my a tak nás chvíli táhli. Cestu lemují borůvkáři, malináři i houbaři nabízející lesní zboží. Dorazili jsme do cabany (což je turistická chata), kde jsme si se Slováky objednali pstruhy, ceny byly srovnatelné s cenami u nás. Pomalu se začínalo stmívat a my jsme vyrazili do pohoří Șureanu. Slováci nám poradili zkratku přímo od cabany, která není na mapě – přímé stoupání stále vzhůru. Șureanu je nižší než Parâng a má zcela jiné podloží – trávy, lesy, potůčky, ale vše je již v takovém nížinatém rázu.

Ráno nás poprvé přivítalo slunce s krásně modrým nebem. Plni odhodlání jsme vyrazili na naplánovaných 15 kilometrů. Před vrcholem Poiana Muierii (1756 m) nabíráme vodu. Střídají se zde 17-ti stovky s dvoutisícovkami, ale není výjimkou sejít ani do třinácti set. Nejhorší byl výstup na nejvyšší vrchol Vârful lui Pătru (2130 m), což bylo asi 600 výškových metrů bez cesty, to znamená borůvčím a nepříjemnou klečí. Optimistické nebyly ani černé mraky, které se kolem hory srážely, voda zahalila mnoho míst, kterými jsem prošli. Na vrcholu na nás čekal krásně vyřezávaný dřevěný kříž. Sešli jsme ještě kus cesty do údolí a přespali v místech, kde bylo dost dřeva na podpal a poblíž potok na umytí a vyprání prádla.

Následující den jsme se rozdělili. Jedna skupinka šla napřed po trase a druhá sešla kus cesty doplnit zásoby do chaty Sureanu. Jsou zde lanovky pro lyžaře, na přelomu července a srpna jsme ale za celé dni nepotkali nikoho kromě bačů a jejich stád. Proto v cabaně měli jen čokoládu a pivo. Procházeli jsme opět divukrásnou krajinou luk a stád. Za Virful Negru, neboli Černou horou jsme potkali bači a dost komickým způsobem jsme se jich ptali na ovčí sýr. Otázka: „Máte béé?“ se zapsala do kroniky naší party. To jsme ještě netušili, že rumunsky sýr je brânză.

Osmý den, opět slunce. Pochopitelně máme skoro všichni puchýře a průjem, to jen pro ty čtenáře, kteří by si mysleli, že přechod rumunských hor je pohodovka bez útrap. Šlapeme poctivě už od rána. U jedné ze salaší narážíme na místní statkáře s prasaty, ovcemi a další zvěří. Od bábušky jsme koupili asi 2 kg poctivého ovčího balkánu (brânză) za 110 Kč. Byl skvělý, to asi nemusím dodávat. Jen bych upozornil, že v horách pochopitelně nikdo nemluví anglicky, a tak je každá dohoda trochu kostrbatá a rozhodně nenechte nikdy ukazovat Rumuny na prstech, kolik jim máte dát, většinou s vámi totiž prsty rozehrají divadlo, kterému nelze rozumět, pokud se nenarodíte se slámou pod hlavou, lejnem u nohou a v rumunských horách.

. . .

Za Virful Godeanu začal tvrdý sestup až do vesničky Gradistea de Munte. Na mapě to vypadalo blíž. Hned po sestupu jsme zakempovali u cesty, ale odhalili nás policisté a poslali do 2 kilometry vzdáleného kempu. Bylo asi 7 večer, už nás boleli nohy a přicházela únava, ale přesto jsme se rozhodli, že dojdeme až do vsi a někoho ukecáme, aby nás hodil do Orăstie, kde chytíme noční vlak do Brašova, odkud se dá dostat na Drákulův hrad. Vesnice má asi pět domů a bylo zde jen jediné auto. Bohužel ten vydřiduch chtěl asi 50 Kč za kilometr a ještě by musel jet dvakrát, což vycházelo na 1200 Kč. Nenechali jsme se vydírat a raději jsme Drákulův hrad vzdali (s lehkým srdcem, Slováci nám říkali, že je to jako pohlednice a není tam nic moc k vidění). Nakonec jsme druhý den jeli na korbě jedné dacie a zadarmo.

Orăstie je město asi s dvaceti tisíci obyvateli. Nakupujeme v Kauflandu a vyrážíme vlakem směr Simeria a dále do Bukurešti, kde kupujeme lístky na pobřeží do Mangalie. Jede tam osobák ve 2:30 a na peróně dlouho před příjezdem vlaku je jasné, že se tam stěhuje snad půlka Bukurešti. Po příjezdu vlaku začíná nehorázná tlačenka a boj o místa. Většina lidí vystupovala v Constantě, což je největší rumunský přístav, my však pokračujeme dál. Vlak staví každou chvíli a lidé se postupně trousí ven. My jedeme až na konečnou. Magnalia je plná opuštěných psů, sanatorií a přeplněných pláží. Sedm kilometrů pod Mangalií je vesnička Vama Veche, ráj festivalů, dorážíme tam autobusem. Je to město nedaleko hranic s Bulharskem. Spíme na pláži, opalujeme se a odpočíváme. Večer chodíme po promenádě a vychutnáváme rybí speciality. Kdo by si myslel, že Rumunsko je zaostalé, tak je na omylu, život u moře je zde srovnatelný – jak úrovní, tak cenami – s Itálií nebo Řeckem.

Dvanáctý den jsme se nejprve přepravili do města Tulcea, odkud jezdí lodě do Dunajské delty, ornitologického ráje. Dunaj se v deltě dělí na tři ramena – Kilijské, Sulinské a Georgievské. My si vybrali to nejjižnější – Sfântu Gheorghe (sv. Jiří). Loď do městečka, odkud se jezdí do delty, nám jede zítra ve dvě. Cesta trvá 3 hodiny a z řeky není nic vidět. Přistáli jsme ve městečku, kde má vše svá vlastní pravidla. Jediné spojení se světem je tenhle trajekt, taxíky jsou koně s povozem a cesty jsou pouze blátěné. Všude jsou cedule s nabídkou výletu do delty. Je zde překvapivě dost obchodů, turistická kancelář i bankomat. Chceme se ještě dnes vykoupat v moři. Pláž byla od městečka nechutně daleko, asi 2 kilometry pískem a blátem, chodí tam hodně lidí, ale také tu jezdí traktor táhnoucí dva vozíky pro turisty. Všude písek, velké vlny, pěkné mušle, ale žádný stín. Dozvídáme se, že spát tady je po ránu sebevražda, a tak bude lepší jít do kempu, asi na půli cesty do města. Kemp je moderní, docela čisté sociálky, nestárnoucí i moderní chaty kryté doškovými střechami. Právě probíhá festival a jsou zde stovky lidí. Večer objednáváme výlet za 60 lei na hlavu, nutné je ještě dokoupit v turistickém centru povolení na vstup do delty za 5 lei. Následující den se setkáváme se sympatickým průvodcem Georgem. Plavíme se s dalšími čtyřmi Rumuny. George podával výklad o ptácích střídavě v rumunštině a v angličtině. Vyplatil se nám dalekohled, postupně jsme viděli různé druhy volavek, jeřábů, kormoránů i pelikánů, kterých je tu obrovské množství. Delta, to jsou stojaté i pomalu tekoucí vody, mokřady, žije zde na 300 druhů ptáků. Delta Dunaje je zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO.

Ráno vstáváme již v 5:15 a pokoušíme se „vybrečet“ nějaké místo na katamaránu zpět do Tulcei. Bohužel již podle počtu lidí chodících do přístavu je jasné, že se nevejdeme. Nakonec nastupujeme na jeden výletní parník, kterému ale cesta trvá plných pět hodin. Tulce – Galati – Kišiněv – Praha, touto zpáteční trasou jsme uzavřeli letošní kapitolu Rumunsko – Moldavsko.