Pojďme si tedy vyprávět o Prachovských skalách na jižním okraji Českého ráje asi 6 kilometrů západně od Jičína. O pohádkových tajuplných skalách, bizarních a impozantních pískovcových věžích, studených, temných roklích.
Prachovské skály jsou nejstarší turistickou oblastí Čech, vždyť i samotný císař sem zavítal na procházku, císař sice rakouský… G. Smolař: Císařská chodba dostala jméno v připomínku, že tudy byl veden císař František I. 9. června 1813 v světodějné době jeho čtyřnedělního pobytu na zámku jičínském při jednáních se zástupci ruského cara a pruského krále s Napoleonem, prodlévajícím po návratu z Ruska r. 1813 v Drážďa­nech.“

Nejen císař rakouský, ale především čeští buditelé pořádali výletní akce do Prachovských skal. „Jeli tam na dvou žebřinových vozech, ozdobených chvojím a bíločervenými prapory“ čtu o cestě Vojty Náprstka a Jaroslava Vrchlického ve starém spisu Prachovské skály vydaném v roce 1948 Klubem českých turistů.
Pod vedením Vojty Náprstka byl „Klub českých turistů“ založen v roce 1888 a již o čtyři roky později „svěží turistický ruch vanoucí Prachovskými skalami“ vyústil v založení jičínské pobočky. Byly vydávány první brožury, knihy, mapy, články v časopisech, turistické upomínkové předměty, první plakáty zvaly na výlet do skal. Tady se budila láska k vlasti a vlasteneckým myšlenkám. (A nejen vlasti české. Za 2. světové války zaplavily Prachovské skály hordy zfanatizovaných Hitlerjugend.) Když turističtí nadšenci vymohli u majitele skal hraběte Ervína Schlika povolení, nahrnuli se jičínští studenti do práce, vytvářeli a spravovali cestičky, pojmenovávali dosud bezejmenné skály, zřizovali vyhlídky. A „roznášeli pověst o Prachovských skalách do všech končin české země“. Prachovské skály okouzlily nadšence, kteří amatérsky vytvářeli i jejich mapy. Např. profesor jičínského gymnázia A. V. Maloch kreslil na základě vlastního krokování plán skal v měřítku 1:6000.


Prachovské skály

V roce 1886 dal Ervín Schlik postavit ve skalách první lesní restauraci, která sloužila 34 let. Dodnes fungují Chata českých turistů z roku 1924 i Parkhotel Skalní město postavený ve třicátých letech. Začátkem minulého století začali první odvážní lezci zdolávat věže Prachovských skal. První byli možná jičínští studenti, kteří zlezli mj. Mouřenína a Krkavčí skály. Němečtí lezci jako první zanechávali na vrcholcích sešity, z nichž se např. dozvídáme, že zdolali Prachovskou jehlu v roce 1929. V roce 1933 byly Prachovské skály vyhlášeny státní přírodní rezervací.
A také básně se skládaly o Prachovských skalách:
…večer jak do dáli zvonil
ozvěnou Prachovských skal,
hlavu svou pokorně sklonil,
poutník, jenž kolem se bral… (V. J. Matina, vydáno v Praze 1942)


Výhled na Trosky z Prachovských skal

Nejlepší dopravou do Prachovských skal je auto, autobusové spojení s Jičínem rozhodně nefunguje pravidelně od rána do večera a pěšky je to z Jičína a zpět 13 kilometrů. Vstupy jsou do Prachovských skal dva, jeden ze směru Jičín a Prachov, druhý z opačné strany od Maršova. Zaplatíte vstupné 50 Kč a výběr značených turistických cest je jen na vás. Některé vyhlídky jsou snadno dostupné, na jiné musíte stoupat po schodištích vytesaných ve skále nebo se protahovat uzoučkou škvírou mezi skalami.
My jsme vstoupili do skal od Prachova a první vyhlídkou byla (asi po půl kilometru) Křížkovského, pojmenovaná na památku návštěvy Pražského pěveckého sboru Křížkovský, který „nesl český zpěv a dobré české jméno daleko k severu a na jih Evropy“, jak se praví na památné tabuli. Odtud se díváme na Jinolické rybníky a poprvé na siluetu Trosek. Vidět bývá i Ještěd, ale v dnešních smogových dobách není nic zaručeno. I další vyhlídky mají obvykle jméno věnované nějaké turistické návštěvě v časech, kdy zde turistika byla v plenkách. Tak např. Hlaholská vyhlídka „byla nazvána na počest Hlaholu pražského, jenž roku 1887 uspořádal velice zdařilý výlet do Jičína a do Prachovských skal“. A Americká sluj zase na paměť dámám Amerického klubu dam při Náprstkově muzeu (tehdy správně „museu“). Nejkrásnější rozhledy jsou v samém středu skal – z Všetečkovy vyhlídky, Vyhlídky Českého ráje a Vyhlídky míru. A při průchodu Císařskou chodbou.


Prachovské skály

Zatímco dnes bychom napsali, že podivuhodné skalní město vzniklo usazením pískovců na dně druhohorního moře, G. Smolař to viděl takto: „Kde nyní při výletu do Prachovských skal se kocháme nazíráním na romantické útvary útesů skalních, na těch místech v nedohledné dávnověkosti bylo moře tak zv. Křídové, poněvadž bylo skoro současné s mořem, z něhož na jižním břehu Anglie a severním břehu Německa usazovaly se vrstvy bílé psací křídy, složené z nesčetného počtu drobnohledných skořápek mořských živočichů…“.
Mnohem později zde pravěcí lovci vyhledávali bezpečné útulky před nepohodou, nepřátelskými kmeny i dravou zvěří. Skály byly již podobné těm dnešním, jen prales byl divočejší, těžko prostupnou změtí stojících i vyvrácených kmenů. Asi 5000 let jsou staré zbytky osídlení a kamenných nástrojů nalezených na okrajích skalního města na Starém Hrádku nebo poblíže Šikmé věže. Před 3000 lety se ve skalách trvale usídlil lid popelnicových polí, nikdy potom již nebyly tak hustě obydleny. Zůstaly stopy po osadách a útočištích chráněných skalami a roklemi, chatrčích přilepených na skalách, kamenných valech na ochranu proti pronikajícím cizím kmenům, bohatých pohřebištích. Jámy po chatrčích (kůly zaražené do země a propletené větvemi, vše nahozené hlínou), střepy, zvířecí kosti, domácí náčiní a kusy opálené mazanice jsou jedinými zbytky osídlení skal v oněch dobách.


Prachovské skály

Až vás stoupání mezi skalami unaví, můžete se po snadné pěšině vydat k ruinám hradu Pařez. Nejprve minete bývalé koupaliště U Pelíška. Koupaliště již bohužel není v provozu, je plné řas a sinic. Podle informací, které jsou k dispozici na internetových stránkách Prachovských skal, zanikly některé přítoky, které přírodní koupaliště zásobovaly a pramen Libuňky již nestačí zajistit dostatečný průtok. Veškeré snahy o vyčištění a obnovení jsou marné a stojatá voda je brzy znovu zanesena žabincem.
Jméno si koupaliště půjčilo od bájné postavy Prachovských skal. Onen Pelíšek je dobrosrdečný a nakloněný mnoha taškařinám. Podle pověsti k němu dokonce na přátelské setkání zavítal Krakonoš. Nikdo se s ním sice nikdy nesetkal (kromě Krakonoše), přesto prý místní lidé věří, že Pelíšek nad nimi bdí. Spisovatel J. Š. Kubín přímo tady na chatě KČT sepisoval knížku o Prachovských skalách a Pelíškovi a zvěčnil i vyprávění hajného Krýše: „Jak je vidět tu hlavatou skálu pod Zelenou roklí, to dycky naši drváči tvrdili, že je to podoba Pelíškova“. Nuže hledejte sami, jak Pelíšek vypadal.
A hrad Pařez – ještě jednou z Körberova illustrovaného průvodce z roku 1906: „hrad Pařez neboli Husí nůžky… vystoupivše po tesaných schodech, vstupujeme do dvou ve skále vydlabaných, pohodlných sice, avšak nízkých komnat…“ Pařez, kterému se prý lidově říkávalo „Rajbrhéle“ zanikl během husitských válek a kromě oněch dvou skalních světniček a rozpadajících se zdí z hradu mnoho nezůstalo. Mimochodem, během toulek krajem Prachovských skal nelze minout pomníky na památku padlých v bitvě mezi pruským a rakouským vojskem v roce 1866.

Na závěr snad kratičkou pasáž z průvodce Prachovské skály vydaného v roce 1948 Klubem českých turistů, v němž se dovídáme leccos o našich předcích: „Musím se, byť velmi nerad, zmínit i o velmi nejapných žertech některých pěších návštěvníků skal, kteří nenechají na pokoji ani batohy a boty, které si složili lezci pod skalou v důvěře v poctivost kolemjdoucích. I když jen tyto věci z nemístného žertu odnesete jinam…“