Psal se prosinec 1912, Josef Chromý, zakládající člen dobrovolné hasičské jednoty, hostinský, později i starosta Brašova, se odhodlal prozkoumat, proč ze skalní pukliny stoupá v mrazivých dnech sloup páry. Již začal tušit existenci jeskynních prostor. Společně s bratrem Čeňkem puklinu rozšířili a s pomocí lan sestoupili dolů asi 40 metrů dlouhým komínem do dómu, který se v současnosti jmenuje Jurikův (pojmenován podle rajhradského mnicha Jurika, který roku 1169 údajně založil město Hranice). Nebezpečí neznámého podzemí je neodradilo a během roku 1913 objevili a prozkoumali všechny prostory současné návštěvní trasy. Josef Chromý s bratrem a „sborem dobrovolných zbrašovských havířů“, jak si říkali, neúnavně pracovali na otevření jeskyní veřejnosti. Obětovali čas, finanční prostředky, trvalo to dlouhých třináct let, než se jim tento záměr podařil a v roce 2016 byly jeskyně oficiálně zpřístupněny.

Zbrašovské aragonitové jeskyně se nacházejí v lázních Teplice nad Bečvou a jsou součástí Hranického krasu. Dříve se dnešní lázeňská vesnice jmenovala Zbrašov, právě to je důvod pojmenování. Počátky jeskyní se ztrácejí v dávnověku, stáří vápencových skal sahá do prvohor, tehdy vznikaly v devonském moři, přibližně na rozmezí devonu a karbonu, tj. zhruba před 400 až 350 miliony let. Specifické jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně v tom, že vznikaly ve dvou fázích. Nejprve v dávnějších dobách rozšiřovaly podzemní pukliny a prostory atmosférické vody. Ovšem současnou podobu daly jeskyním teplé minerální vody, které vyvěrají z hloubky až 2 km. Toto hydrotermální krasovění je mnohem mladší, trvá přibližně 100 tisíc let. Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou jediné přístupné jeskyně hydrotermálního původu v České republice.


.
.
.

Celoroční stálá teplota v jeskyních je 14,5 °C, v tomto směru jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně nejteplejší v ČR. Teplá uhličitá kyselka totiž ohřívá vnitřní prostory jeskyní. Na návštěvnické trase je bezpečno, ovšem varovné cedule „zamořeno plynem“ upozorňují na nebezpečné spodní prostory jeskyní, kde se z kyselky uvolňuje oxid uhličitý, a dokonce vytváří smrtelná plynová jezera. Plyn vystupuje ze zemského pláště, mísí se s vodou a vzniká kyselka. Nad její hladinou se uvolňuje, ale je těžší než vzduch a klesá do nízko položených míst. Jedním z nich je tzv. Tunel. Jaká je koncentrace oxidu uhličitého v tomto zaplaveném místě, demonstrovala průvodkyně jednoduchým pokusem jak ze školních lavic, když dolů spouštěla zapálenou svíčku. Tvrdila, že neví, kdy plamínek zhasne, neboť se úroveň výšky hladiny oxidu uhličitého mění. Zhasl kousek pod námi. K obavám ale není důvod, všude jsou instalované měřáky, oxid uhličitý je pod přísnou kontrolou. Koncentrace oxidu uhličitého v nižších partiích jeskyní však výrazně přesahuje pro člověka smrtelné hodnoty. V minulosti docházelo k nebezpečným situacím, své by mohl vyprávět i Antonín Siegl, vedoucí jeskyní v padesátých letech. Na výpravy do podzemních prostor bral svého psa Rolfa, který mu zachránil život, když ho vytáhl omámeného z plynového jezera. Rolf nakonec v jednom plynovém jezeře zahynul.

Mimochodem, v časech tzv. Grande Tournée byla jednou z atrakcí jihoitalského města Pozzuoli nedaleko Neapole tzv. Psí jeskyně, italsky Grotta del Cane. O Psí jeskyni psali ve svých dílech Alexandre Dumas starší (autor Tří mušketýrů) i Johann Wolfgang Goethe. Průvodci do Psí jeskyně využívali faktu, že oxid uhličitý je těžší než vzduch a drží se tedy u země, je nebezpečný pro menší zvířata. Zároveň je bezbarvý a bez zápachu. Vodili dovnitř psy, kteří se okamžitě po vstupu nadýchali smrtícího plynu a ztratili vědomí, průvodci je poté odtáhli ven a křísili ve studených vodách blízkého jezera.


.
.
.

Prohlídka jeskyní začíná v Zasedací síni. Prostor je pojmenován podle výrazného balvanu, který připomíná řečnický pult. Ovšem po rekonstrukci prohlídkové trasy v roce 2005 je chodníček asi o metr níže, dnes se tak za balvanem i pořádný kus chlapa řečníka schová, k řečnění tedy nepoužitelný. K nejkrásnějším místům jeskyní patří skalní stěna pokrytá bělostnými keříčky aragonitu, které se říká Opona. Na stěnách vykrystalizoval vzácný bílý minerál aragonit. Vnitřní výzdoba jeskyní je kromě aragonitu tvořena převážně kalcitem, ten tvoří stalaktity, stalagmity i kulové sintrové povlaky. Ty mají např. v Koblihové síni tvar zlatavých útvarů na stěnách a jsou podobné pocukrovaným koblihám. A nikdo jim neřekne jinak než „koblihy“. Někde méně, jinde více jsou tyto vrstvy kalcitu obohacené oxidy železa. Komplex jeskyních chodeb je dlouhý přes 1300 metrů, přístupných je 375. Přibližně 50 minut dlouhá prohlídková trasa končí na nábřeží Bečvy u lázeňské kolonády. Aby se současní návštěvníci vžili do pocitů prvních objevitelů jeskyní, průvodkyně před jejich opuštěním zhasne. Mimochodem, poslední jeskynní prostor prohlídky – Mramorová síň – bývá využívána i ke koncertům a výstavám.

Podzemí, kde čaruje kyselka… Tak se říká těmto jeskyním. V červnu je otevřeno denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin, vstupné 170 Kč, vstupenky je možné koupit i online. Psům vstup zakázán, kola se zamykají před provozní budovou k zábradlí. Parkoviště je vedle nedaleké nádražní budovy.

Přibližně 1,5 km od východu z jeskyně se nachází Hranická propast. Na první pohled (a více neuvidíte) ničím nápadná, má hloubku pouze asi 70 metrů. Ovšem tím propast nekončí, dále dolů jsou zatopené prostory a jejich dosud naměřená hloubka je 404 m, ovšem co je podstatné, dna nebylo dosaženo. Hranická propast je tak nejhlubší zatopená sladkovodní jeskyně na světě. Dolů se vydávali speleopotápěči, Krzysztof Starnawski dosáhl až do hloubky 225 metrů. Níže byly spuštěny pouze sondy. Nejnovější vědecké odhady založené na geofyzikálních postupech, např. měření gravimetrem, naznačují, že by propast mohla mít až kilometrovou hloubku. Přístup k propasti je volný, nad propastí je vyhlídková plošina.