Lákaly nás regiony, v nichž se rodí toskánské DOCG (supertoskána Bolgheri je výjimkou). Ovšem Chianti jsme vynechali. V Chianti se nepochybně rodí báječná vína, ale kolem Chianti je až příliš velký komerční humbuk. Navíc, zkusili jsme ho mnohokrát a kolikrát jsme byli zklamáni i z riservy DOCG. Mimochodem, jistě znáte lýkem obalené láhve Chianti, které byly u nás populární v komunistickém režimu. Tento komerční trik mají na svědomí Britové, kteří se v Toskánsku usadili. Chianti se pěstuje severně od Sieny a zůstává dodnes nejznámějším italským vínem. Ovšem jen nejznámějším, v kvalitě zaostává (nezapomínejte na přísloví „nikdy nekupuj levné Chianti“, takže se mu vyhněte v supermarketech).

Naplánovali jsme trasu Carmignano – Montepulciano (140 km) – Montalcino (35 km) – Bolgheri (140 km). Proč? Odpověď je jednoduchá. V omezeném počtu dní jsme prostě chtěli ochutnat to nejlepší. V Carmignanu připravují vinaři báječné cuvée, základem je nejpěstovanější toskánská odrůda Sangiovese (Sangue di Giove znamená krev Jupiterova – pěstovali ji tedy již staří Římané), ovšem šarm mu dodávají francouzské odrůdy – Cabernet Franc, Cabernet Sauvignon a Merlot. Intuice napovídala, že tam máme zajet, Carmignano není velkou zajížďkou na cestě do jižního Toskánska, je kousek od Florencie. Nelitovali jsme. Odtud dále na jih do Montepulciana, pitoreskního toskánského městečka na hranici s Laziem, daleko od Florencie, Sieny a turistických tras. Ve sklepích místních vinařů zraje Vino Nobile di Montepulciano, perla mezi toskánskými víny. Již jen ten název a člověk začne tušit, že půjde o něco mimořádného. Netřeba asi dodávat, že i Vino Nobile má základ v Sangiovese, až 80 procent, zde se mu říká Prugnolo.

Nedaleko od Montepulciana je Montalcino, kde se rodí podle mnohých nejlepší italské DOCG – Brunello di Montalcino, v tomto případě 100% Sangiovese. Posledním místem, kde jsme chtěli ochutnat proslulá toskánská vína bylo Bolgheri, což je kapitola sama pro sebe. V tomto malém regionu, který nemá označení DOCG, se díky dějinným okolnostem pěstují pouze francouzské odrůdy a spousta odborníků z celého světa (kromě francouzských) tvrdí, že některá místní vína jsou lepší než špičková francouzská. Však se jim říká „supertoskánská“ a nejsou pouze nejlepší, jsou především nejdražší. Extrémně nejdražší.

Carmignano

Carmignano je na dohled z předměstí Florencie a Prata. Na jih jsme jeli po dálnici A1 a najednou projížděli místy, která Pražákům připomenou staré Vysočany, spousta prádla na balkónech, i taková je Itálie nedaleko renesanční perly Florencie. A najednou, Malá Čína, doslova, přestože se to tak nejmenuje a ta verzálka by měla být mínuskou. Dvakrát projíždíme kolem obřích tržnic místní čínské komunity, už z cedulí u silnice máme pocit, že jsme snad vážně v Číně. Že jsme v Itálii dokazují babičky, které se v malých Fiatech derou po jednoproudovce vpřed zleva i zprava, a tam, kde se silnice zužuje, zipují bez blinkrů do jediného pruhu. A najednou… je člověk v jiném světě. Jsme v toskánské kopcovité krajině poseté vesničkami a vinicemi. Turisticky je Carmignano, řekněme, nepříliš atraktivní. Ovšem… to víno!


Toskánský venkov, svět dokonalé harmonie

Severozápadně od Carmignana zastavujeme ve vytipovaném vinařství Tenuta di Capezzana. Autem asi pět kilometrů po Via Capezzana (přes Seano), pěšky po červené značce asi tři kilometry. Přijíždíme po zavření, nevyšlo to dokonale, jenže vidíme, že slečna uvnitř na nás mává, ať jdeme dále, jsme přivítáni s úsměvem. Degustační místnost se otevírá, ochutnáváme vzorky tří červených vín typických pro jejich produkci a nakupujeme. Od roku 1990 mají místní špičková vína označení DOCG. Jsme ohromeni buketem, chutí, intenzivní, plnou, kulatou, barva je rubínově červená, vůně doslova svůdná, ovšem, bohužel, ohromeni jsme i cenami. Není divu, jsme v Toskánsku, to opravdu není levný kraj, zvláště když jde o jeho špičková vína. Šetřit se ovšem nevyplatí. Sem jsme na úvod našeho vinařského putování prostě museli a mají náš obdiv. Vína z Carmignana mají v Toskánsku ohromující konkurenci a je to méně známá až podceňovaná oblast. Prohlídka historických sklepů s degustací vín Tenuta di Capezzana stojí 20 €. Ochutnávka v obchůdku při nákupu je zdarma – jako to bylo v našem případě.

Tenuta di Capezzana má historii, která nepochybně stojí za pár řádek. Že se v Capezzaně pěstovalo víno a olivy už před více než tisíci lety, dokazuje smlouva z roku 804 uschovaná ve státním archívu ve Florencii – píše se v ní o nájmu místní usedlosti s vinicemi a olivovými háji. Proslulé vinice byly v minulosti v majetku slavných šlechtických rodin – Cantucci (příbuzní Medicejských), Adimari Morelli, Bourbon del Monte, Franchetti Rothschild. Ve dvacátých letech koupil pozemky Capezzana Alessandro Contini Bonacossi. Později majetek ještě rozšířil koupí dvou sousedních farem a zrodila se Tenuta di Capezzana. Alessandro Contini Bonacossi byl úspěšný obchodník a sběratel umění a známek, žil a pracoval nejen v Itálii, ale i ve Španělsku a USA. Postupně vlastnil jednu z největších soukromých sbírek italských obrazů a soch, po své smrti její podstatnou část odkázal italskému státu. Obdržel titul hrabě, stal se senátorem, jeho sbírku umění obdivoval i Herman Göring, jehož agent Sepp Angerer údajně zalitoval, že pan hrabě není Židem a nemůže jeho sbírku pro Göringa jednoduše ukrást, jak bývalo tehdy v německých kruzích zvykem (píše o tom Bernard Berenson v publikaci The Making of a Legend). Alessandro Contini Bonacossi zemřel v roce 1955, jeho ohromující sbírka je od roku 2018 v osmi sálech slavné galerie Uffizi ve Florencii. Ještě se divíte, že jejich Carmignano tolik chutná?

Montepulciano/Mon­tefollonico

Vino Nobile di Montepulciano – říká se mu „víno papežů“ či „víno králů“ podle pravidelných zákazníků, kteří ho pijí dlouhá staletí. Nobile znamená v italštině urozený, aristokratický, šlechtický, vznešený. Centrem Montelpulciana je náměstí Piazza Grande přestavěné v 16. století. Již z té doby pocházejí paláce nejstarších vinařských rodin Contucciů, Avignonesiů, Crocianiů, Gattavecchiů. Každopádně je Montepulciano asi nejkrásnějším městečkem regionu, nahoře na kopci, městečkem, kterým nelze projít bez degustace. Před vchody do vinoték či enoték (z řečtiny) jsou vystaveny láhve Vina Nobile (často v kombinaci s Rosso Montepulciano) v balení i s cenou. Podstatné upozornění – zmíněná vína nemají nic společného s tím, které se u nás prodává v supermarketech a levných pizzeriích pod názvem Montepulciano d´Abruzzo, to není ani z Montepulciana ani z Toskánska.


Toskánsko není levný kraj, zvláště když jde o jeho špičková vína. Šetřit se ovšem nevyplatí.

U jedné z nejznámějších místních vinařských rodin Contucciů jsme se již kdysi stavili. Tentokrát jsme zavítali do nedalekého Montefollonica. Autem je to pohodlnější a rychlejší, kdo má chuť, může pěšky, je to asi osmikilometrová procházka po červené značce z kopce na kopec, převýšení kolem 300 metrů. Cantine Vittorio Innocenti je krásná středověká usedlost s pravou toskánskou atmosféru. Majitel Vittorio Innocenti kdysi opustil pozici profesora filozofie na univerzitě ve Florencii a zvolil práci s vínem. Nezvolil špatně… Přímo v Montefollonicu mají provozovnu, menší sklípek a prodejnu.

Montefollonico je tisíc let stará vesnice, archeologické vykopávky a nálezy starých artefaktů ovšem dokazují, že kopec a jeho okolí byly osídleny už před 60 tisíci lety. Jméno vesnice pravděpodobně pochází z výrazu „follatura“, což znamená valchování. Místní mniši a obyvatelé se usadili na kopci zřejmě z důvodu bezpečnosti, nejstarší opevnění pochází ze 6. století, později ve středověku zde stál hrad na jižní hranici sienského panství. V současnosti je to klidná malebná vesnička s románským kostelem San Leonardo ze začátku 13. století, kamennými domy a úzkými uličkami se zákazy vjezdu. Ale my tu nejsme kvůli prastarým kostelům, chceme ochutnávat a nakupovat místní vína. Zvou nás dále, průvodkyně nám vypráví o jejich vínech a technologii výroby. Poté nás provází sklepy, tak jako všechny cesty vedou do Říma, tak zde vedou na závěr do degustační místnosti. Vše, co jsme si od takové návštěvy slibovali… až na chuť vína. Tak plná, naše očekávání jsou předstižena, s úžasem po malých vzorcích vychutnáváme, co místní mistři vinaři dokázali vytvořit. Majestátní intenzivní vůně, fantazie, jeden z vinařských rájů. Náš favorit – Innocenti Vino Nobile di Montepulciano 2011, riserva. Zatímco nám připravují objednávku, kocháme se překvapujícím výhledem, protože projít sklepy se sudy vína a najednou stát na terase se širokým výhledem do okolí, do toskánské krajiny, bylo poněkud nečekané. Vlastně, vesnice stojí na kopci. Díváme se směrem k Torrita di Siena, další krásné toskánské vesnici.


Degustace v Montefollonicu, Cantine Innocenti

Montalcino

Mezi Montepulcianem a Montalcinem poznáváme naplno krásy toskánského venkova. Svět dokonalé harmonie. Míjíme nekonečné vinice, olivové háje, aleje cypřišů, na kopcích zdánlivě spí malá středověká městečka. Takhle to zde vypadalo snad již za renesance. Toskánský jih je hůře dostupný a asi nikdy nebude sténat pod návalem turistů jako například San Gimignano, ležící kousíček od Sieny. Tím krásnější ale zůstane. Karel Čapek kdysi napsal, že „toskánský kraj je tuze podobný hezké krajině v Čechách; jenže místo brambor tu roste réva a každý kopeček je přepěkně korunován nějakým věžovitým městečkem“. Neustále vás ta krása nutí zastavit a kochat se. Doporučení zní – zastavte. Znáte to, „Vy jste se zase kochal, pane doktore“. Mimochodem, v Itálii je tolerance alkoholu v krvi pro řidiče 0,5 promile, takže není třeba se degustace několika menších vzorků obávat, ty navíc nepoznamenají řidičské schopnosti (pro jistotu jsme vezli alkoholmetr). Příklad – u Innocentiů jsem ochutnal šestkrát klasické malé degustační množství a toleranci jsem naplnil z poloviny.

Toskána… ještě jednou vzpomeňme na to, jak ji popisuje Karel Čapek ve svých Italských listech: „Utěšená, půvabná, rozkošná, spanilá, líbezná… kopce dělané jen proto, aby na každém byl hrad, zámek či tvrzička, svahy posázené cypřišemi, hájky piniové, hájky dubové, girlandy révy, zrovna tak to maloval Fra Angelico, Fra Lippi, Ghirlandaio a Botticelli a Piero di Cosimo a ti všichni ostatní, a věřte mi, že to oni dali té zemi onu lahodnou plnost, něžnou a malebnou a učinili z ní obrázkovou knihu, abychom v ní s potěšením, s úsměvem, s jasnýma očima listovali.“

Brunello di Montalcino. Vzpomínám na slova průvodkyně daleko na severu v Piemontu ve sklepích společnosti Borgogno – „koupit hektar vinic Barola je jako koupit ostrov na Maledivách. Jenže na Maledivách nevnímáte tu vůni, která vytváří závislost“. Totéž nepochybně platí pro Brunello z Montalcina. Přibližně deset kilometrů jihozápadním směrem od Montalcina zastavujeme u Azienda Agricola Quercecchio. Na jejich webových stránkách čteme heslo, že sklenička Brunella přináší chutě a barvy zdejší země – Toskánska. Tak nějak to bude.


Montalcino, sklenička Brunella přináší chutě a barvy zdejší země – Toskánska

Býval to zapadlý zemědělský kraj, až rozmach Brunella v 70. a 80. letech přitáhl vinařskou turistiku, prodej vína do zámoří a bohatství. V současnosti je region kolem Montalcina jedním z nejbohatších v Itálii. A nejdražších. Dodnes platí, že Brunello je stoprocentně z odrůdy Sangiovese, které se na těchto svazích tolik daří, klima je teplejší než severněji v Chianti a víno úžasně dozrává. Údajně je plnost místního Sangiovese daná také složením půdy v okolí Montalcina. I to zřejmě přispívá k tomu, že není nutné Brunello nastavovat pro lepší barvu, chuť či buket dalšími odrůdami (jako v jiných oblastech – u Chianti či Vina Nobile). Brunello obdrželo status DOCG jako první víno už v roce 1980, přestože nemá tak dlouhou a slavnou tradici jako Vino Nobile di Montepulciano. Riserva Brunella musí zrát šest let, než jde do prodeje. Podstatná rada – nezapomeňte na dekantaci, nemáte-li trpělivost, alespoň hodinu předem. Pan Matteo, který nás provázel, doporučoval láhev otevřít dokonce den předem.

Vstupujeme do sklepů, které vlastní rodina Salvioni, dostáváme dokonce možnost okoštovat ze sudů ročníky, které ještě nejsou uvolněné do prodeje. Poté degustace z láhví ročníků 2012, 2013 a 2014. Ochutnáváme i Rosso di Montalcino, což je víno ze stejných vinic, ale z hroznů, které nebyly jako nejlepší vybrány pro Brunello. Ptáme se na ročník 2010, bohužel, mají pouze dárkové balení v 1,5 litrových láhvích. Podle mnoha degustátorů byl právě ročník 2010 jeden z nejvydařenějších. Má i úžasný potenciál na dlouholetou archivaci. Jenže, když už ho seženete, vydržte to dlouhé roky, než ho vypijete. Nejlepší pětihvězdičkové ročníky od roku 2000 jsou 2016, 2015, 2012, 2007, 2006 a 2004, naopak nejslabším z posledních let tříhvězdičkový ročník 2014.

Koupit Brunello zní jednoduše, ovšem Montalcino, to je vinotéka za vinotékou, troufl bych si odhadnout, že jich je stovka. Jen v krátké uličce Via Panfilo dell´Oca u parkoviště před pevností jsme jich napočítali sedm na několika desítkách metrů. Desítky a desítky vinařů, různé ročníky, a všude Brunello. Chce to čas, hodně času. A nakonec jsme se radovali i z ročníku 2010. Matteo, jehož teta paní Salvioni je majitelkou vinařství Quercecchio, nám dvě láhve přinesl. Možná z nějaké jeho železné zásoby, nebo tetičky, kdo ví. Zřejmě vnímal, že jsme přijeli až z Prahy, abychom nakoupili jejich vína, že jsme tu opravdu za poznáváním Brunella.

Opouštíme kopec, na němž stojí Montalcino. Kopec, který byl osídlen už v dávných etruských časech. První historická zmínka připomíná, že zde stál v roce 814 kostel. V dalších staletích to zdaleka ne vždy byl idylický kraj vína, naopak. Ve středověku bylo město známé svými koželužnami a koženým zbožím, nevyhnulo se ale vážným ekonomickým poklesům a válkám, zvláště když bylo zavlečeno do konfliktů mezi Sienou a Florencií, do válek Ghibellinů a Guelfů.


Montalcino – na kopcích zdánlivě spí malá středověká městečka

Bolgheri

Supertoskánci. Zní to tak americky. Ale jsou to toskánská vína z francouzských odrůd. Nejznámější víno z oblasti Bolgheri se jmenuje Sassicaia a skládá se z 85 procent z odrůdy Cabernet Sauvignon a 15 procent Cabernet Franc. Nejsou tedy z původních toskánských odrůd a je to vlastně Bordeaux z Toskánska. Sassicaia je cenou někde úplně nahoře, je to drahé víno a v tomto případě je slovo drahé na místě, málokdo si dovolí utratit za láhev vína tisíce korun. Na jednom e-shopu je Sassicaia z vinařství Tenuta San Guido, které vlastní rodina Incisa della Rocchetta, ve slevě za 3990 Kč. Co dodat, je to přeceněné, jistě i snobské. Tuto vyhlášenou vinařskou lokalitu jsme ovšem nemohli vynechat.

Příjezd do Bolgheri je nádherný. Cypřišová alej Viale dei Cipressi má více než čtyři kilometry. Když zastavíte a nakouknete mezi cypřiše, spatříte vinice a olivové háje. Krása. Jenže zaparkovat mezi těmi Mercedesy, BMW a Porsche je problém. Bolgheri není žádné městečko, malá vesnice, vlastně pár domů kolem hradu. Proudí tudy davy lidí, sem tam si někdo nese drahou láhev nebo celý karton. Neodolali jsme, vždyť se sem asi nikdy nevrátíme, a zaplatili jsme si malou degustaci v Castello di Bolgheri. Cenově byla dostupná, tři vzorky, a měli jsme pocit, že jsme byli při tom.

Supertoskánská vína nemají označení DOCG, pouze DOC. Začalo to přibližně před sto lety. V Pise tehdy studoval mladý markýz Mario Incisa della Rochetta a snil o tom, že vytvoří aristokratické víno, že vyrobí Bordeaux doma v Toskánsku. Na webových stránkách Tenuta San Guido čteme, že si kdysi zapsal: „Původ experimentu se datuje mezi roky 1921 až 1925, tehdy jsem jako student býval hostem u vévody Salviatiho v Migliarinu. Ochutnával jsem jeho vína z vinic na Monte Vecchiano, které mělo nezaměnitelný buket starého Bordeaux. Spíše jsem ochutnával, než pil, bylo mi 14 let.“ Pěstovat Cabernet Sauvignon v Toskánsku bylo neobvyklé, první pokusy ve 40. letech se nesetkaly u místních s nadšením, přece jen, byli zvyklí na lehčí vína. Navíc, jeho víno potřebovalo trochu více času. Trvalo to dlouho, téměř dvacet let, než dlouhodobě skladovaná vína našla slávu. Až do roku 1967 se toto víno pilo jen doma. Ale markýz si uvědomoval, jakou kvalitu víno dostává stárnutím. První komerční úspěch se dostavil v roce 1968 a Sassicaia si s jistotou razila cestu k mezinárodní slávě a uznání.


Montalcino

Christian Callec ve své publikaci Encyklopedie vína píše: „Je dobré vědět, že předtím, než se Sassicaia může začít pít, musí dva roky zrát v dubových sudech a potom nejméně pět let v lahvi. Samozřejmě, že toto víno, pravděpodobně nejlepší červené italské víno, je drahé, ale rozhodně stojí za to. Kombinuje horkokrevný italský temperament s uhlazenou elegancí grand cru z Medocu. Jeho barva je intenzivně rubínová, vůně velmi aromatická, trošku kořenná, a chuť je intenzivní, plná, kulatá, sametově hebká, vřelá a nesmírně senzuální. Toto víno by měl alespoň jedenkrát za život okusit každý milovník vína.“

Jak píše pan Callec, alespoň jednou za život. Stalo se.

Mimochodem, napadá nás, zda má jméno Bolgheri něco společného s Bulharskem. Má. Staří Bulhaři byli spojenci germánských Langobardů a v těchto místech střežili pobřeží před vyloděním byzantských vojsk ze Sardinie. A v současnosti podobně jako v Toskánsku s úspěchem pěstují francouzské odrůdy – v městečku Melnik nedaleko řeckých hranic.