Z Pompejí je to do Paesta asi hodinu a půl vlakem s přestupem v Salernu, archeologický areál je od vlakové stanice 10 minut pěšky rovně po jediné silničce, nelze zabloudit. Vstupenka do areálu i muzea stála v únoru 6 €, od března je za dvojnásobek. Muzeum rozhodně stojí za návštěvu, právě tam jsou úchvatné vymalované stěny 2500 tisíce let starých hrobek.

Od mé poslední zastávky v Paestu před 25 lety se příliš nezměnilo (což není kritika, naopak). Když jsem se dal do řeči s jedním ze strážců chrámů, zmínil, že je dnes areál čistší. A pouze v loňském roce přibylo moderní umění, jak říkal, v prostoru mezi chrámy se objevila socha koně. V tomto případě klesá moderní umění hodně ke dnu, příšernost (jasně, děti si to fotí), která nemá žádné spojení s místem, kůň nepatří k symbolům Paesta, toto není Trója.

Když vstoupíte do starověkého areálu, díváte se tváří v tvář 2500 let starým sloupům chrámu, který byl zasvěcen bohu vodních živlů a moří Poseidónovi (římský Neptun). Do chrámu je povolen vstup, nápis na ceduli před ním ovšem upozorňuje, že pouze limitovanému množství lidí, což v únoru nezpůsobilo žádné komplikace. Hned vedle stojí další dórský chrám zasvěcený Héře, nejvyšší řecké bohyni a manželce Dia. Třetí chrám zasvěcený bohyni moudrosti a umění Athéně stojí dále na opačné straně areálu. Chrámy byly postaveny mezi roky 550 až 450 př. n. l.

Je až nepochopitelné, že tři chrámy v takovém stavu dožily až do „znovuobjevení“ v 18. století. Ovšem vysvětlení je prosté. V pozdní římské říši Paestum upadalo, stejně jako většina ostatních měst. Později v křesťanské éře obyvatelé prchali do vnitrozemí před nájezdy muslimských pirátů, kteří po celá staletí terorizovali pobřežní oblasti dnešní Itálie (nejen). Po opakujících se saracénských útocích se lidé přestěhovali dále od moře na kopec Capaccio (asi 7 kilometrů). Oblast, v níž stály řecké chrámy, se postupně přeměnila na divočinu, do níž člověk nezavítal. Ve 14. století bylo i Capaccio opuštěno. Až poznávací „turistické“ a umělecké cesty za kořeny evropské civilizace v polovině 18. století otevřely Paestum tehdejšímu světu. Itálie neexistovala, na dnešním jihu italské „boty“ vládlo tzv. Neapolské království, v té době součást Habsburské říše. V roce 1738 byly objeveny ruiny starověkého Herculanea a o deset let později též Vesuvem zničené Pompeje. A evropský kulturní i vědecký svět poznával i řecké chrámy v Paestu. Významným mužem v novodobém poznávání Paesta byl architekt, malíř a grafik Giovanni Battista Piranesi, který proslul nespočetnými rytinami starověkého Říma. Dožil se 58 let a rok před svou smrtí zachytil ve svých kresbách chrámy v Paestu. Patnáct z původních kreseb získal do vlastnictví jeho britský přítel John Soane a umístil je ve svém vlastním londýnském muzeu. Jejich spolupráce měla neocenitelný význam pro studium řeckého umění. Mimochodem, na internetu si lze objednat reprodukce Piranesiho kreseb a např. publikaci Piranesi, Paestum & Soane.


.
.
.

Jak šel řecký čas

Hory, které vyplňují značnou část řeckého území, nedovolovaly starým Řekům vytvořit jednotný stát. Naopak, pobřeží rozřezané četnými zálivy a množství ostrovů ovlivnily obyvatele a donutily je používat moře jako komunikační prostředek. Ostatně moře bylo pro Řeky pramenem dobra a blaha jaké horská příroda nemohla nabídnout. Právě nedostatek orné půdy a přelidněnost pobřeží byly důvodem tzv. Velké kolonizace, která směřovala do celého Středomoří včetně dnešní jižní Itálie a Sicílie, tehdy byla založena města jako Naples (Neapol) a Sybaris.

Sybaris byla založena Achajci kolem roku 720 př. n. l. a patřila k nejvíce vzkvétajícím koloniím. Bohatství a luxus Sybaritů byly proslulé již v tehdejší době a díky záznamům řady historiků zůstaly v psaných dějinách. Podle historika z 1. stol. př. n. l. Diodora Sicula, autora 40 svazků o historii světa Bibliotheca historica, byli Sybarité otroci svých břich a milovníci luxusu. Říká se, že jeden starý Sybarita, když se dozvěděl, zatímco sledoval lidi při práci, že lidé trpí chorobami srdce a cév, vybuchl: „To mne nepřekvapuje, mně samotnému se udělalo špatně“. Další Sybarita prý po svém návratu ze Sparty potvrdil, že vždy obdivoval odvahu obyvatel tohoto města, ale jejich skromnost a chudoba jsou osudem tak nešťastným, že by bylo lépe zemřít, než pokračovat v životě za těchto podmínek, neboť i nejzbabělejší Sybarita by dal třikrát přednost smrti, než by snášel taková příkoří. Říká se, že byli zakázáni kohouti, neboť by rušili spánek obyvatel. Ovšem kdo ví, nakolik jsou podobná líčení o lenosti a mravech Sybaritů přehnaná.

Informace o okolnostech a přesné datum založení Paesta jsou nekompletní. Římský autor ze 3. století Gaius Julius Solinus píše, že Dórové ze Sybaris po sporech s Achajci založili Poseidonii, tedy pozdější Paestum, s chrámem zasvěceným bohyni Héře, která byla v regionu uctívána. Archeologické objevy napovídají, že Sybaris byla později zničena Crotonem. Brzy přišel významný ekonomický vzestup a v Poseidonii byly během stovky let postaveny další dva chrámy. Z té doby pochází i nejstarší vymalovaná hrobka tzv. Tuffatore (Skokana).

V 5. stol. př. n. l. vpadli na jih Lukánové, bojovný lid z teritorií centrálních Apenin. Nejprve neměla jejich hegemonie žádný negativní vliv na ekonomiku a kulturu Poseidonie, jak vypovídají objevené hroby s barevnými freskami. Malby na zdech hrobek jsou vystavené v muzeu a představují scény lovecké, válečné i ze všedního života, ve všech se odráží řecké umění, které – mnohem pokročilejší – ovlivnilo i lukánskou kulturu. Později Poseidonia padla pod lukánskou nadvládu. Filozof Aristoxenos z Taranta vypráví, že bylo zakázáno mluvit řecky a Řekům dovoleno sejít se jednou ročně vně hradeb, popovídat si řecky a postěžovat na chybějící svobodu. Blížil se římský vliv, Římané porazili Samnity, donutili Pyrrha opustit Itálii a roku 273 ovládli Poseidonii, která dostala jméno Paestum. Jeho obyvatelé dokázali věrnost Římu během nejtěžších chvil historie – vyčerpávající války s Hannibalem. Jako spojenci směli i stavět lodi a tvořit jejich posádky.

Známý řecký historik Strabón zaznamenal, že rovina v okolí Paesta byla nezdravá kvůli bažinám, které se tvořily často rozvodněnou řekou tekoucí v blízkosti městských hradeb. Bažiny byly ideální pro šíření malárie. K zániku starověkého Paesta přispěly i další faktory, především realizace nových obchodních a vojenských cest, což kdysi rozvíjející se město izolovalo. Své způsobilo i postupné odlesnění celého regionu v důsledku stavby lodí.

Jak šel čas, Paestum se stalo na začátku středověku vesnicí s chrámem Ceres přeměněným na křesťanský. Jedno z nejkrásnějších měst Velkého Řecka bylo postupně téměř zapomenuto. Snad pouze básníci vzpomínali ve svých verších na jeho dávnou krásu.

Hrobka Skokana (Tuffatore)

Když se modernější komunikace prodírala na konci 18. století směrem na jih, znamenalo to znovuobjevení Paesta a jeho klasických chrámů. V roce 1787 obdivoval chrámy v Paestu i Johann Wolfgang Goethe, možná i tato zkušenost a poznání přispěly k tomu, že antické Řecko považoval za nedostižný vzor, každopádně měla italská cesta zásadní vliv na rozvoj jeho filosofie a estetiky. „Byl jsem ohromen a nemohlo tomu býti jinak. Ocitl jsem se ve světě pro mne tak cizím, vždyť oči našich časů jsou upoutány ke štíhlým a lehkým formám architektury, a tyto hromady kamení a mocné sloupy vyvolávají spíše děsivý pocit. Ale brzy jsem se vzpamatoval a snil o těch časech tak vzdálených ve kterých žila taková architektura a cítil jsem se zcela usmířen. Znovu jsem děkoval nápadu, který mne zavedl na toto místo, že jsem na vlastní oči viděl tyto tak dobře zachované zbytky, tuto plnost života, ke které architekt mířil a které ve všech směrech dosáhl.“


.
.
.

Objev hrobky Skokana (Tuffatore) v roce 1968 asi dva kilometry od Paesta otřásl archeologickým světem minulého století. Jedná se o první záznamy řeckého malířství z doby 480 až 470 př. n. l. Dosud nebyl objeven malířsky zdobený řecký hrob staršího data, pokud bylo známo něco podobného, jednalo se o jednoduché motivy geometrické a květinové. Hrobka Skokana je složena z pěti desek z vápence (včetně víka). V muzeu jsou k vidění všechny jednotlivé stěny hrobky vedle sebe. Složení je následovné: Na dvou dlouhých deskách můžeme obdivovat scény z pohřebního banketu. Na jedné dva zamilovaní homosexuálové, zatímco vedle tři osoby hrají kottabos, jedna z nich se příliš nevěnuje hře, ale vrhá závistivé pohledy směrem k zamilovaným. Na druhé delší stěně jsou zpěváci a muzikanti. Vymalované jsou i kratší strany, na jedné nahý sluha nalévá víno do nádoby na stole, na druhé je muž opírající se o hůl a před ním tančící sluha. Scéna, která dala hrobce jméno, je na desce tvořící víko – nahý skokan se v ní vrhá do modrých vod.

Mimochodem, ten kottabos… bláznivá to opilecká hra. Netuším, jaké filozofické debaty u ní hráči vedli, každopádně je to hra, která se dala hrát a zřejmě i hrála vleže. Víno se pilo ze širokých mističek kylix, hodně mělkých, možná v nich bylo vína na několik doušků. Co zbylo, co hráč právě nedopil, obratně zkušenou rukou švihl směrem ke kottabosu, v němž ve vodě pluly mističky, právě do nich se měl hráč tím zbytkem vína elegantním způsobem trefit. Hrobka Tuffatore je nejslavnější (především díky stáří), ale zdaleka ne jedinou, v muzeu můžeme obdivovat spoustu scén, které nám dávají nahlédnout do života řecko-lukánské společnosti Paesta. Dokonce i žena válečnice v souboji s mužem, též dávnou Amazonku rozeznáme na jedné z fresek.