Campi Flegrei je kaldera o průměru 13 kilometrů, bohužel, přístup do Volcano Solfatara je nepřístupný kvůli tragédii, která se odehrála před dvěma lety. Tehdy se doslova otevřela země pod 7letým chlapcem – a není jasné, zda opustil značené stezky, či nikoli – v propasti zemřel i s rodiči, kteří mu přispěchali na pomoc. Dodnes je areál uzavřen a zdá se, že jeho znovuotevření je v nedohlednu. Podle toho, co mi místní vyprávěli, je totiž prostor soukromý a aby se mohl opět otevřít, musí vydat souhlas magistrát. A tím pádem by magistrát vzal na sebe odpovědnost za další tragický případ. A proč by to kterýkoli úředník dělal, že. Takže to vypadá, že pro turisty je Volcano Solfatara uzavřen navždy. Areál si lze alespoň vyfotit z dálky ze silnice Via Coste d´Agnano, od amfiteátru je to něco přes kilometr.

Pozzuoli je prastaré město, založili ho řečtí kolonisté z ostrova Samos prý v roce 531 př. n. l. Jeho archeologické památky jsou ovšem římské. Uprostřed města nedaleko od přístavu je nepřístupné Macellum neboli Tempio di Serapide, něco jako Largo di Torre Argentina v Římě. Jen ty kočky chybí, místo nich létají a na římských sloupech posedávají ukřičení racci. Nejvíce si oblíbili hlediště amfiteátru, který byl jedním z největších v římské říši a měl kapacitu až 40 tisíc diváků. Nejzachovalejší je podzemí, stojí za to si ho projít a představit si, jak tam v celách drželi šelmy, které vypouštěli na brutální scénu. Hlediště je zničenější, nepřístupné a postupně zarůstá zelenou. Racků v něm odpočívá několik desítek.

Pozzuoli toho nabízí mnohem více, např. podmořské potápění v zatopených antických domech. Před dvěma tisíci lety bylo zdejší pobřeží plné bohatých římských vil, v jedné údajně zemřel v roce 138 císař Hadrianus. Taková Atlantida v Kampánii, pouze pár metrů pod mořskou hladinou jsou Villa Protino, Portus Julius atd.

Zpráva od Vesuvu: Den 6 – Paestum, výlet do starého Řecka

Nikde v Řecku nenajdete takové zachovalé a krásné řecké chrámy. Paestum bylo založeno pod původním názvem Poseidonia někdy na konci 7. stol. př. n. l. Jako byste se ocitli ve starověkém Řecku, o více než 2500 let později jsou chloubou Paesta tři řecké dórské chrámy. A vymalované hrobky, nejslavnější z nich – Tomba del Tuffatore s mladíkem skákajícím do moře – je symbolem Paesta.

Z Pompejí je to do Paesta asi hodinu a půl vlakem s přestupem v Salernu, archeologický areál je od vlakové stanice 10 minut pěšky rovně po jediné silnici, nelze zabloudit. Vstupenka do areálu i muzea stojí v únoru 6 €, od března dvojnásobek. Muzeum rozhodně stojí za návštěvu, právě tam jsou úchvatné vymalované stěny 2500 tisíce let starých hrobek.


Paestum

Od mé poslední zastávky v Paestu před 25 lety se příliš nezměnilo (což není kritika, naopak). Když jsem se dal do řeči s jedním ze strážců chrámů, zmínil, že je dnes areál čistší. A pouze v loňském roce přibylo moderní umění, jak říkal, v prostoru mezi chrámy se objevila socha koně. V tomto případě klesá moderní umění hodně ke dnu, příšernost (jasně, děti si to fotí), navíc nemá žádné spojení s místem, kůň nepatří k symbolům Paesta, toto není Trója.

Později vyrostlo kolem řeckých chrámů římské město, z něhož zbyly pouze základy. Fórum, amfiteátr, divadlo atd.

Zpráva od Vesuvu: Den 5 – V ulicích a domech kdysi pohřbených Pompejí

Nepochybně miliony slov byly napsány o katastrofální erupci Vesuvu, která v roce 79 pohřbila Pompeje, Herculaneum a další městečka i jednotlivá venkovská sídla v okolí. Vulkanický popel doslova zakonzervoval antické římské město a díky této tragédii máme i ve 21. století možnost poznávat, jak žili lidé v římském impériu před dvěma tisíci lety.

Vstup do vykopávek trochu připomíná letištní kontroly, vše z kapes ven, opasek sundat, mobil, fotoaparát, projít rámem. Vracím se do pompejských vykopávek po 25 letech, odhaduji, že tehdy tam nic podobného nebylo. Není to až tak obtěžující, protože nejsou letní návaly, únorové pondělí je únorové pondělí. Poté už nic nepřekáží v poznávání světa, jaký existoval v dávných dobách, a o němž se říká, že je jedním z kořenů naší civilizace.


Pompeje – Casa dei Vettii

Slunečný den, někdo v tričku, Italové v kabátech. Na rozdíl od včerejška se tentokrát Vesuv schovává v mracích, celý den se neobjeví ve své děsivé kráse. Čímž trpí fotografie. Přece jen, sopka zabiják za zničeným městem… Některé uličky a domy působí tak nějak obyčejně, mnohé elegantní budovy ohromí svou krásou. K mým nejoblíbenějším počítám Casa del Fauno, jehož atrium zdobí soška tančícího fauna. Tento patricijský dům patří k nejelegantnějším a umělecky nejhodnotnějším v Pompejích. Kdysi, před čtvrtstoletím, jsem byl uchvácen jedním místním průvodcem, který své vyprávění doprovázel téměř faunovskými pohyby. V Casa del Fauno archeologové objevili slavnou mozaiku zobrazující Alexandra Velikého porážejícího perského krále Dareia III, pravděpodobně zobrazuje bitvu u Issu z roku 333 př. n. l. (oba jsou na mozaice zobrazeni, Alexandr Veliký v sedle svého koně Bukefala, perský vládce na válečném voze. Mozaika není k vidění v Pompejích, ale v Neapoli v Museo Archeologico Nazionale).

Nechci nyní popisovat jednotlivé pompejské domy. Každopádně, Pompeje byly barevné, stejně zářily barvami jako Herculaneum. A samozřejmě, podobně jako všude jinde na světě se i v Pompejích bavili lidé sexem. Dvoupodlažní budova zvaná Lupanare bývala před pohřbením města nevěstincem, na jejích zdech jsou dodnes viditelné erotické výjevy. A nenajdete je pouze v Lupanare. Nevěstinec je stranou od hlavních ulic, navíc jako by jeho návštěvu chtěli současní Italové co nejvíce ztížit. Představte si, konečně objevíte tu správnou zapadlou uličku, vkročíte do ní, a najednou těsně před nevěstincem uzavírka, tímto směrem nikoli, už na mě paní hlídačka mává a ukazuje obejít. Takže místo dvou tři kroků do budovy, zpět a obejít celý blok a přijít z opačné strany, grazie, tohle fakt nevymyslíš. A když se podařilo blok obejít a onu hlídající paní hezky s úsměvem pozdravit buongiorno, odpovědí bylo mlčení a výraz zabiják. A aby to Italové ještě vylepšili, do toho malého rohového domu vkročíte a vycházíte na druhé straně v jiné uličce, v žádném případě se ovšem nesmíte/nemůžete vrátit do té samé uličky, kterou jste přišli, tam totiž stojí další zábrana. Takže, abyste se dostali tam, odkud jste přišli, musíte obejít další blok. Škoda, že nejsem autorem konspiračních teorií…

Jistě, s historií Pompejí jsem se seznamoval maličko ve škole, více v historických knihách. A v sedmdesátých letech i z koncertu Pink Floyd: Live at Pompeii, který odehráli v místních amfiteátru (ovšem bez diváků, pouze pro natočení filmu). Amfiteátr je první starověkou budovou, kterou uvidíte po vstupu od Piazza Anfiteatro. Bohužel není možné posedět v hledišti, které není v ideálním stavu, přístup je pouze dolů, kde se odehrávaly hry. Vstupů je do areálu pompejských vykopávek více, o tom někdy příště. A opět doporučuji stáhnout si mapu a průvodce do mobilu.

Zpráva od Vesuvu: Den 4 – Nahoře na Vesuvu

Jedna z nejnebezpeč­nějších sopek světa, zařazená na seznam tzv. Decade Volcanoes, tedy sopek s nejničivějším potenciálem, protože pod jejich svahy žijí až miliony lidí. To je přesně případ Vesuvu a přelidněného Neapolského zálivu.

Nahoru na Vesuv? Snadné. Např. v Ercolanu nabízí společnost Vesuvio Express výlet za 20 €, z nichž 10 € je vstupné do parku. Tedy nic předraženého. Vyvezou lidi autobusem asi 100 metrů pod vrchol, dále se již musí po svých, po dvou hodinách se jede zpět. Právě ty pouhé dvě hodiny a spěch mi vadily.

Z Pompejí jezdí nahoru společnost AEV, jedna jízdenka 3,1 €, zpět jsem do Pompejí plánoval výlet po svých. Když se člověk podívá na mapu, pod vrcholem Vesuvu je řada značených stezek, počasí super, svítí slunce, jasně modré nebe, proč nezůstat déle. Za čtyřicet minut dojede autobus AEV na poslední parkoviště, dále už to autem opravdu nejde. Do autobusu přišla slečna z jakési agentury, rovnou vybírala poplatek za vstup do parku (pokladna je asi o sto metrů níže, kdo by se vracel).

Ke kráteru je to z parkoviště 20 minut pravidelnou pohodovou chůzí. Netřeba žádného kvalitního outdoorového vybavení, snad jen… starší obuv. Vzít si na jakoukoli sopku, kde se chodí po ostré lávě, novou drahou outdoorovou obuv, není příliš rozumné. Předpověď počasí je celodenní slunce, nic dramatického nehrozí, žádné mraky. Výhled dolů je úchvatný, na přelidněném pobřeží sice nic úchvatného není, ale dále v moři hornaté obrysy Capri, na druhé straně zálivu Ischia. Dva z nejznámějších italských ostrovů. Dále odpoledne je viditelnost horší a horší, především Ischia mizí z očí.


Kráter Vesuvu

Dvě hodiny nahoře (bez času na cestu od parkoviště a zpět) jsou ideální, nikam nespěchat, užít atmosféru odpočívající sopky. Není třeba se obávat o žízeň a hlad, nahoře u kráteru je několik stánků (samozřejmě i se suvenýry). Nabízejí dokonce víno Lacryma Christi, které se rodí na svazích Vesuvu a v jeho okolí. Nic drahého, nahoře láhev za pět eur, dokonce nabídli i skleničky. Lze posedět na lavičce u dřevěného stolu, popíjet, užívat si výhledy.

Protější strana kráteru je naprosto kolmá, ta bližší přece jen méně srázná. Dokonce i dole v kráteru sem tam raší rostliny, nějaké lišejníky, keře. Na dvou místech fumaroly, síru ale cítit není. Z jedné strany lze kráter obejít, ze druhé vzdálenější nikoli. Všude dřevěné zábradlí, nápisy, že se nesmí za něj a nesmí se na něj ani sedat. Jediný, kdo překročil daná pravidla byla Gioia, česky Radost, krásný pes. Přestože je polovina února, nahoře je spousta lidí. Je slunečno, 12 až 15 stupňů, neděle.

Z plánu projít se po stezkách na svazích Vesuvu a případně dojít pěšky do Pompejí nakonec nebylo nic. Stezky jsou uzavřené po požárech před dvěma lety. Prý se – dle slov jednoho z rangerů – na jejich otevření pracuje, jen, nezdálo se mi, že by se pracovalo nějak usilovně. Snad na jaře je otevřou, říkal, ale… další povídal až příští rok. Takže po třech a půl hodinách nahoře zpět opět autobusem EAV.

Říká se, že není otázkou, zda Vesuv vybuchne. Jistě, že vybuchne, otázkou je – kdy. A jakou silou. Tehdy, v onom pompejském roce 79, to bylo VEI 5.

Zpráva od Vesuvu: Den 3 – císařská Villa Poppea

Pompeje není nutné představovat, jejich sláva obletěla svět. Málokdo ovšem ví, že nedaleko Pompejí byla objevena honosná římská vila, která nese jméno manželky císaře Nera. Jmenovala se Poppea Sabina.

Vila je z Pompejí snadno dostupná, z vlakové zastávky Pompei Scavi jsou to dvě stanice do Torre Annunziata Oplontis za 1,3 €. A ze zastávky snad ani ne pět minut pěšky. Vstupné mizivé, když si zakoupíte třídenní vstupenku do Pompejí a dále do Boscoreale a Oplontis – do Pompejí stojí 16 €, do všech tří archeologických míst 18 €. A Oplontis stojí za návštěvu! Není třeba mapa, z vlakové zastávky každého navedou šipky, nelze nikde zabloudit. Každopádně, v pokladně jsem bez otázek a žádostí dostal papírového průvodce i mapku. Vše lze navíc najít a stáhnout do mobilu z webových stránek.

Když se člověk dívá směrem dolů pod úroveň dnešního osídlení, uvědomuje si, jak žila římská aristokracie. A podobně jako v Herculaneu – všude barevné zdi, úžasné, většinou červené fresky. Sluneční paprsky dopadají i sem dolů, mezi antické dva tisíce let staré sloupy, na ty nádherné barevné zdi. Historici se neshodnou, jaká vlastně ta Poppea Sabina byla. Tacitus, jeden z nejznámějších římských dějepisců, pro ni prý nemá příliš dobrých slov. Mám doma Tacitovo dílo, prostuduji, zopakuji si. Možná právě v této vile Poppea Sabina v těhotenství, když čekala druhé Nerovo dítě, zemřela.

Nedaleko od vily Oplontis je další zachovalá římská vila v Boscoreale – villa Regina. V Boscoreale v nedávných dobách povstalo na světlo světa několik římských vil, vila Regina je jediná přístupná a kompletně restaurovaná. Každého uvítají dvě cedule a šipky – muzeum a vila. Nuže, nejprve se podívat na římskou vilu a poté do muzea. Po pár krocích už u nás byli a prý musíme nejprve do muzea, kde nám prodají vstupenku a až poté k vile. Bylo po jejich. Vila je zajímavá, všude kolem vinice, víno se na nich prý rodí, bylo by fajn ochutnat místní víno z Villa Regina. Muzeum si lze prohlédnout, ale dojem z Boscoreale je nemastný. Oplontis je nádherná císařská vila, Villa Regina v Boscoreale „obyčejné“ venkovské sídlo, naprosto se nedají srovnávat. Oplontis ano, Boscoreale poté jen pro fajnšmekry.

Cesta vlakem na trase mezi Neapolí a Sorrentem nabízí kouzelné výhledy na modré moře a ostrov Capri, přesněji jeho atraktivní hornatou siluetu. Té trati říkají Circumvesuviana. Neapolský záliv je – co se přírody týká – nepochybně nádherný. Jenže… už dávno přelidněný. Několik milionů lidí žije v Neapoli a její blízkosti. Vlastně už nevidíme přírodu (jistě, kromě Vesuvu a obrysu Capri), všude nekončící lidská zástavba, někde nuznější, někde honosnější, spusta skleníků, v některých pěstují strelície. Je sobota, vlak je nacpaný, místní vyrážejí za krásného počasí na výlet do Pompejí, takže tam až v pondělí, to bude klidněji. V létě to musí být šílené.

Když se člověk prochází městem Pompei, je terčem spousty turistických nabídek. Např. let helikoptérou nad Vesuvem, Capri atd., vlastně dle volby. Cena 30 € za minutu, minimum 40 minut. Pro jednoho cena hodně vysoká, pro skupinu už nižší.

Zpráva od Vesuvu: Den 2 Herculaneum – barevné antické město pod Vesuvem

Když večerní slunce zabarví Vesuv do červena, je to úchvatný a zároveň docela strašidelný pohled. Dole, až desítky metrů pod úrovní současných silnic, vykopávky antického Herculanea, které dokazují, co se děje, když Vesuv vybuchne. Nad Herculaneem současné město. A nad oběma načervenalý svah Vesuvu.

Ty barvy! To je nejúžasnější dojem z poznávání Herculanea. Antická města byla barevná. Červená, oranžová, modrá, tyrkysová. Převažuje červená. Od dětství si člověk pamatuje spoustu obrázků antických vykopávek, vždy převažoval bílý mramor, šedivé zdi, tak nebarevný se zdál ten dávný svět Římanů. Jenže… v Herculaneu, zdánlivě na věky pohřbeném pod nánosy vulkanických materiálů a bahna, se zachovaly barevné zdi. Nejen mozaiky na podlahách, ale i malby na zdech, což je neobvyklé, barvy obvykle nepřežijí tisíce let. Procházka mezi dvoupodlažními domy Herculanea je tak mnohem pestřejší než základy jiných antických měst.


Herculaneum, nad ním současné Ercolano, nahoře Vesuv. Jak dlouho?

Únorový termín má v Herculaneu výhody i nevýhody. Výhodou jsou sluníčko a příjemná teplota kolem 16 stupňů, žádná letní vedra, nepochybně i mnohem méně početné lidské davy, všechny domy, fresky, malby, ulice, sloupy se tak dají vyfotit bez lidí. Nevýhodou je, že některé památky nejsou otevřené. Uzavřená je Villa dei Papiri, která je poněkud vzdálená centru vykopávek, zavřený byl sál s dřevěnou lodí, která byla nalezena zakonzervovaná nedaleko pláže. A že takových dřevěných dva tisíce let starých lodí na světě mnoho není. Odborníci předpokládají, že to byl člun, který měl prchající lidi odvést z ohroženého města, vedle něj byly vykopány zbytky vojáka s mečem. A až od 17. března začínají prohlídky starověkého divadla, během níž se sestupuje až 26 metrů pod současné město. Prohlídky divadla začaly až na podzim loňského roku, v minulosti bylo turistům nedostupné. Je nutné počítat s tím, že prohlídky divadla jsou omezené, nekonají se denně.

Vstupné do Herculanea je 13 €, člověk by očekával, že dostane se vstupenkou i nějakou základní mapku, očekávání ovšem neplatí. Nejlepší je stáhnout si z webových stránek do telefonu nejen mapu, ale i průvodce se základními informacemi o asi 47 nejdůležitějších domech.

Zatímco dopoledne bylo zataženo, sem tam slabší deštík, odpoledne se vyjasnilo a Vesuv nad starověkým i současným městem působil až děsivě, zvláště v podvečerním slunci, které ho zabarvilo do červena. A když se člověk otočil a podíval směrem k blízkému moři, byly viditelné skalnaté obrysy ostrova Capri. Na Capri je na skále Villa Jovis, kde žil císař Tiberius, v lednu a v únoru je ale zavřená.

Pár slov k večeři ve vychvalované pizzerii Ro.Vi. Pravá neapolská pizza, v mém provedení diavolo, ceny pohodové (6,5 €). Nečekejte restauraci podobnou mnohým elegantním pražským pizzeriím, sklepní prostor, dvě obyčejné místnosti, příjemná obsluha. A že bude jejich pizza vážně mimořádná, svědčí to, že celou dobu stáli před kasou evidentně místní lidé (všech věků), kteří si objednanou pizzu odnášeli domů. Doporučení ano, zvláště v poměru kvalita / cena.

Zpráva od Vesuvu: Den 1 aneb Jižní Itálie je jižní Itálie

Herculaneum je poněkud stranou hlavního turistického zájmu, který směřuje do Pompejí. V polovině února je na jihu Itálie až 16 stupňů, svítí slunce, antickým městem se procházejí pouze desítky turistů a studentů, davy dorazí v letních měsících.

No, nekupte to, zpáteční letenka z Prahy do Neapole od easyJet za cca 1760 Kč. Dopolední let (9:45) z Prahy, za hodinu a 40 minut přistání na neapolském letišti Capodichino. Neapoli jsme měli v úmyslu se vyhnout, nejkriminálnější město Evropy nelákalo. Protože do Ercolana žádná veřejná doprava z letiště nejezdí, původní myšlenka byla vzít si taxi. Ale dotaz v informacích na letišti ji změnil, za dvacet minut odjíždí odněkud z parkoviště před letištěm shuttle, který zastavuje u vykopávek starověkých Pompejí a pokračuje dále jižním směrem k Sorrentu. Cena 10 €.

Shuttle jsme našli, přestože informační letáček s mapkou byl téměř k ničemu. Vše platilo, v poledne řidič vyrazil na dálnici, která po západní straně objíždí Vesuv. Za 25 minut stavíme jen 100 metrů od vstupu do pompejských vykopávek. Herculaneum je nějakých 18 minut vlakem, který jezdí každou půlhodinu. A jaký je to vláček! Tak nějak člověka vrátí do časů, o nichž vypráví známý film Dovolená s Andělem. Navíc na celém vlaku pracovala nepochybně armáda sprejerů. Jízdenka za dvě eura, je nutné ji označit před vstupem na nástupiště. Jednoduše řečeno, jižní Itálie je jižní Itálie, pořádek, modernu a luxus hledejte jinde.

Ercolano není městečko, v němž by člověk trávil slastnou a půvabnou dovolenou. Prostě jižní Itálie. Spousta krásných budov, tedy, kdysi krásných. Ubytování na Corso Resina, když nás pán ubytovával a hovořil o domě, používal výraz palazzo. Bývávalo palazzo, ale druhé patro opravené a uvnitř hezké pokoje. A z malého balkonku výhled nahoru na Vesuv. Z balkónů okolních domů visí prádlo, všude se válejí pytle s odpadky (jak neapolské), a to je Corso Resina hlavním tahem napříč městem směrem na Neapol. Jakmile uděláte několik kroků dále od hlavních ulic, ocitnete se ve špinavých úzkých uličkách, které snad mívaly kdysi půvab. Ovšem starověké vykopávky jsou doslova za rohem.

Vstup do starověkého Herculanea, tedy na „scavi archeologici di Ercolano“ vede z křižovatky ulic Corso Resina a Via 4 Novembre, říkají tomu Piazzale ingresso scavi. Tam se ovšem ještě neplatí, pokladna je dále dole, nejprve se jde po viaduktu, z něhož je úžasný pohled hluboko dolů, snad přes deset metrů, na ruiny antického města. Mnoho budov má zachované dokonce i druhé podlaží, nejsou to pouze základy. Takto seshora ale neuvidíme proslulé nástěnné malby, mozaiky, krčmy, dokonce i dřevěné vybavení domů, které se zachovalo pod bahnem. Zničující erupce Vesuvu, která nedaleké Pompeje smetla pyroklastickými proudy a zasypala vrstvou sopečného prachu, způsobila zaplavení Herculanea přílivovými vlnami a bahnem, které v průběhu staletí ztvrdlo.

První pohledy dolů na Herculaneum, pro dnešek je to vše, do antického města zítra. Blíží se večer, hned za rohem je vychvalovaná pizzerie Ro.Vi, v níž připravují výtečnou a pravou neapolskou pizzu, alespoň recenze jsou z 95 procent pozitivní. Neapolská pizza má dokonce svou asociaci, která přesně určuje, co je k její přípravě nutné včetně teploty pece. A protože jsme na jihu, mají v Ro.Vi odpoledne zavřeno, otevírají až v 19 hodin.