Ubytování je v Litomyšli dostatek a bylo i během festivalu Smetanova Litomyšl, který letos proběhl od 16. června do 6. července. Litomyšl je v povědomí veřejnosti svázána nejen s „národním“ hudebním skladatelem, který se ve zdejším pivovaru hned vedle zámku narodil, ale i s dalšími osobnostmi našeho kulturního dění, a to nejen z časů národního obrození. A zůstalo tomu tak dodnes, vždyť před necelým měsícem zemřel Olbram Zoubek, jeden z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 20. století, jehož jméno je pevně spjato právě s Litomyšlí. Nejen Bedřich Smetana a Olbram Zoubek, také Josef Váchal, Alois Jirásek, Božena Němcová, Magdalena Dobromila Rettigová, Julius Mařák, ti všichni jsou spojeni s Litomyšlí, všechny v Litomyšli „potkáte“.

Zámek v Litomyšli je památka zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Byl postaven v letech 1567–1581 na přání Vratislava z Pernštejna, nejvyššího kancléře království a nositele Řádu zlatého rouna. Tento významný český šlechtic a renesanční kavalír (značně zadlužený) pozval italské mistry a žádal po nich pohodlné moderní sídlo.

První, čeho si každý přicházející všimne, jsou okouzlující renesanční sgrafitová psaníčka, která zámek zdobí. Je jich neuvěřitelných 8000 a ani jeden motiv se na nich neopakuje, což výrazně komplikovalo restaurační práce, během nichž museli Olbram Zoubek a spol. mnohé zničené motivy vymýšlet. Výzdoba sgrafity je dovedena k dokonalosti, jsou dokonce na komínech. Jako jejich původní autor je udáván Šimon Vlach (Italům se staročesky říkalo Vlachové), který se na jednom psaníčku nechal zpodobnit se šaškovskou čepicí, prý sám sebe nazýval ztřeštěným. Zásadní restaurátorské práce na sgrafitech prováděla v Litomyšli skupina známých umělců v čele s Olbramem Zoubkem v letech 1974–1984. Přibližně 60 procent původních renesančních sgrafit bylo restaurováno.


Prohlídka zámku


Jeden ze zámeckých reprezentačních pokojů


Léto v zámeckém pokoji


Malé zákoutí v jednom ze zámeckých pokojů


Nádvoří zámku během festivalu Smetanova Litomyšl

Olbram Zoubek: „V roce 1974, kdy se slavilo výročí Bedřicha Smetany, se zjistilo, že se loupe omítka. Já jsem si z politických důvodů nemohl právě vybírat, práci jsem vzal, a navíc jsem si, protože se nikdo nepřidal, mohl zvolit kolegy a pracovali se mnou Zdeněk Palcr a Stanislav Podhrázský. Povedlo se to, a nakonec z toho byla práce na sedmnáct sezón. Sgrafita vydržela 400 let, protože byla zakonzervovaná, přes ně byla barokní omítka a když jsme šťourali špachtlemi, najednou vykoukla krásná hlava andělíčka, byl to jeden z velkých dnů mého života. Do naší party se přidal Václav Boštík a tři pětiny sgrafit jsou od nás.“

Půvab dodává zámku arkádové nádvoří, které také naznačuje italský původ. Úchvatná je figurální výzdoba s barevnými slunečními hodinami na vnitřním průčelí zámku, prý nejkrásnější svého druhu na sever od Alp, jejímž autorem má být také Šimon Vlach. O ideovém zaměření výzdoby ovšem rozhodoval sám majitel zámku, který čerpal z antické mytologie i historie (únos krásné Heleny, bitva u Milvijského mostu). Na zámku vládly způsoby španělského dvora, vždyť zámeckou paní a manželkou Vratislava z Pernštejna byla Marie Manrique de Lara y Mendoza (zámecký pár měl 21 dětí), která přivezla do Čech sošku, později nazvanou Pražské Jezulátko. Po Pernštejnech vlastnili zámek postupně Trautmannsdorfové, Valdštejnové–Vartemberkové a Thurn–Taxisové, kterým byl po druhé světové válce zkonfiskován.

Základní okruh provede návštěvníky jedinečným zámeckým divadlem a reprezentačními pokoji. Okruh stojí 120 Kč a trvá asi 45 minut. V daných hodinách je vypravována i prodloužená prohlídka, která navíc představí zámeckou kapli a hostinské pokoje z poloviny 19. století. Cena kompletní prohlídky je 200 Kč, trvá přibližně 80 minut.

Prohlídka začíná v divadle, druhém nejstarším palácovém divadle v českých zemích po českokrumlovském. Založeno bylo v roce 1797 za panování hraběte Jiřího Josefa Valdštejna-Vartemberka. Divadlo, v němž se hrály oblíbené konverzační komedie až do poloviny 19. století, bylo zařazeno do mezinárodního projektu Evropská cesta historickými divadly (European Route of Historic Theatres). Projekt sdružuje historická divadla od jižní po severní Evropu. Jedinečný soubor divadelních dekorací maloval Josef Platzer, ten Josef Platzer, který byl autorem divadelních dekorací i u vídeňského dvorního divadla, tedy i u oper Wolfganga Amadea Mozarta. Zatímco ve Vídni se nezachovala žádná, v Litomyšli šestnáct, což je unikát i ve světovém měřítku. Zajímavostí je, že divadelní kusy hrával společně se členy své rodiny i sám hrabě.

Hlavní náměstí v centru Litomyšle se jmenuje Smetanovo, jak jinak ho pojmenovat… Je dlouhé přibližně 500 metrů, mírně zakřivené a uprostřed nejužší. Mezi mnoha zdobenými starými domy stojí za zmínku dům U Rytířů, jehož figurální výzdoba byla vlastně báječnou reklamou na dílo majitele kameníka Blažka. Dům získal jméno podle novely Aloise Jiráska, kterého inspirovaly postavy na jeho průčelí. Pod barokními, klasicistními či empírovými fasádami se po celé délce náměstí zachovalo podloubí, kterému se říkávalo podsíně. Náměstí tak lze – v minulosti i současnosti – přejít suchou nohou. V knize Litomyšl Milan Skřivánek píše: „Na počátku 15. století náměstí ještě nebylo úplně zastavěno. Domy na něm mají gotický půdorys, který si většinou zachovaly po všech stavebních úpravách, poznamenaných estetickým cítěním jednotlivých slohových období. Již před rokem 1457 nejspíš měly svá charakteristická podloubí. Podstatné části domů však byly dlouho ze dřeva.“


Zámek v Litomyšli


Renesanční výzdoba zámku v Litomyšli


Smetanovo náměstí


Podloubí zdobí Smetanovo náměstí


Ulička Josefa Váchala

Celoročně otevřené Klášterní zahrady a jejich trávníky – mezi dvěma kostely Povýšení sv. Kříže a Nalezení sv. Kříže – jsou příjemným odpočinkovým místem. Také Klášterní zahrady zdobí tvorba sochaře Olbrama Zoubka, která je neodmyslitelně spjatá s Litomyšlí, ve sklepení zámku je stálá expozice jeho děl, která věnoval svému milovanému městu.

Nedaleko Klášterních zahrad stojí nenápadný domek – muzeum Josefa Váchala, tzv. Portmoneum. Na webových stránkách Regionálního muzea v Litomyšli se dočteme: „Josef Portman, úředník, soukromý tiskař a sběratel umění, si interiér svého domu nechal v letech 1920–1924 vymalovat a vybavit originálním nábytkem od Josefa Váchala. Sytě barevná výmalba stěn, kde se střídají na první pohled nesourodé postavy ďáblů, skřetů a duchů s klasickými křesťanskými motivy nebo odkazy na hinduismus a jiné orientální nauky, má svoji logiku vycházející z Váchalových životních postojů a uměleckých názorů. Portmoneum – Museum Josefa Váchala je dnes unikátní evropskou památkou.“

Váchal vymaloval dům svým nenapodobitelným stylem, v němž se odráží jeho vidění světa. Dílo ale po Portmanově smrti chátralo, což zavinil i požár způsobený zásahem blesku. Až po pádu komunistického režimu dokázal Váchalovo dědictví zachránit Ladislav Horáček, jehož nakladatelství Paseka financovalo a organizovalo všechny práce. V současnosti je památka ve správě Regionálního muzea v Litomyšli. Nevynechejte uličku Josefa Váchala, která vede na Smetanovo náměstí, v níž jsou na stěnách domu výjevy z dřevorytů Váchalova nejslavnějšího díla Krvavý román. Malíř, grafik a sochař pobýval v Litomyšli, snad stojí na závěr článku kratičká ukázka za přečtení a pobavení:

Jsme vysoko v horách, v zemi švajcké.
Před námi stojí klášter Bernardinů.
Kdyby ten klášter zde nestál, nemohlo by se jíti ze Švýcar do Italie pro množství sněhu.
Ten klášter má jméno od bernardinských psů, kterých je tam síla a náramně se tam chovají.
Každý ten pes byl velmi silný a huňatý a pod krkem měl soudek s kořalkou.
Kromě zimního času, kdy napadl sníh a závěje, ti psi docela ničeho nedělali a měli se dobře.
Ten sníh tam ležel skoro celý rok a poutníci, kteří okolo toho kláštera museli jíti, do něho po krk zapadávali.
Proto byli v tom klášteře ti psi, aby takové nešťastníky z těch závějí tahali a do kláštera aportýrovali.
Když ale takový ubožák poutník v té závěji bez sebe ležel, tu ta kořalka na krku bernardýna hned jej rozehřála, takže přišel zas k sobě.
Když pak ani to nepomáhalo, ti psi jej na sebe vzali a odnesli do kláštera rovnou ke kamnům, kde takový zmrzlenec záhy obživ.
Pak ho ti Bernardini usušili a pohostíce jej, vyprovodili z kláštera zas dále.
Někdy se takových nešťastníků vyhřálo u kamen třebas i patnáct za den; dle toho, jak dobrá byla kořalka.
Někteří ze závějí vytažení poutníci, se k vůli dobré kořalce té nechali zas hned druhý den vyhrabati ze závěje, jen aby ten dobrý mok zavěšený na psím hrdle znovu ochutnati mohli.

Při pročítání průvodce Litomyšlí z nakladatelství Paseka jsem se zasmál historce o návštěvě španělského krále před 22 lety. Tehdejší starosta pozval královský pár na krátké občerstvení do obyčejného hostince U Černého orla. Zatímco král se v letním horku osvěžil českým pivem, královně na starostovu žádost o „dobrou“ kávu servírovali jednu s dvojitým lógrem, v níž lžička doslova stála, panovnice kávu jen malíčkem odstrčila. Podobně jako španělský král jsem se též občerstvil u Černého orla, je to dodnes prostě hospoda, v níž se ničím nepřipomíná tehdejší návštěva, přestože o ní servírka věděla (majitel je již jiný). Obsluha milá, usměvavá, pivo dobré, míra poctivá.

Některé fotografie v článku a fotogalerii jsou z mé předcházející návštěvy Litomyšle před několika lety.

Další informace na:
www.litomysl.cz
www.rml.cz