Kdo už boty prošlapal v horách, jistě to zná, stoupáte na horu a horu vůbec nevidíte, viditelnost do deseti metrů, mlha, vítr, déšť. Taková byla loni jeden letní den Sněžka, když jsme šlapali Obřím dolem nahoru. Ani jednou se nepředvedla svou holou krásou. Ten den byla její krása větrná, deštivá a skrytá mlhou. Tentokrát se předvádělo i slunce a nahoře to bylo setkání všech, kteří si chtěli naši nejvyšší horu užít za pohodového počasí. Bylo našlapáno, dospělí i děti, slyšet bylo hodně polštiny, sem tam němčina.

Zaslechl jsem varovné hlasy… Tak jsem vyťukal telefonní číslo přímo na Sněžku, jaké očekávají o víkendu fronty na lanovku. Odpověď 4–5 hodin. A tak jsme tentokrát vyrazili z druhé strany od chaty Portášky ve výšce 1050 metrů, chata je přímo u horní stanice lanovky z Velké Úpy. Takže na Sněžku převýšení přibližně 550 metrů, krátká procházka a pak dolů směr Luční bouda a po modré podél Bílého Labe do Špindlerova Mlýna. První zastávkou byl oběd v horské boudě Růžohorky, pouze tři kilometry od vrcholu Sněžky. Česká hora hor ale odtud není vidět, údajně lehounce vykukuje mezi Růžovou a Rennerovou horou, opravdu jen vykukuje, jenže tím směrem se táhlo několik mračen. Kdysi se to tu jmenovalo Leischnerbauden (až od konce 2. světové války se říká po česku Růžohorky), to se psal začátek 17. století, hospodáři sem vyháněli v létě dobytek na pastvu. V roce 1903 koupil pozemek Ignaz Richter a postavil horský hostinec pod jménem Richter Leischnerbauden, kde bylo možné se občerstvit i ubytovat v blízkosti Sněžky. Tak je tomu dodnes a bylo to fajn posezení na lavici před chatou. Vychutnali jsme si guláš a domácí koláč a pokračovali dále.


Nahoru na Sněžku


Výhled ze Sněžky


Sněžka od Úpského rašeliniště

Konečně výstup nahoru, vrchol plný lidí, že se musíte vyhýbat, slunce se rychle střídalo s mraky, úplně jasno nebylo, ale déšť a vítr jsme nepotkali. Ve frontě jsme sestupovali do Obřího sedla a poté směr Luční bouda přes Úpské rašeliniště po modré značce. Sem tam je cesta zpevněná pomocí dřevěných můstků, přece jen, brodit se rašelinnými jezírky a přes tzv. bulty (vyvýšená rašelinná místa), to by bylo náročnější šlapání. Přírodní rezervace Úpské rašeliniště (od roku 1952) je kromě značené cesty nepřístupné, nadmořská výška je 1400 až 1425 metrů, mocnost rašeliny až 120 centimetrů. Právě v rašeliništi pramení Úpa i Bílé Labe. Ostrůvky vousatých suchopýrů prý do daleka září, ale právě nebylo to správné roční období, jen párkrát jsme si jich všimli. Podobná rašeliniště jsou obvyklou součástí tohoto nehostinného kraje – tzv. arkto-alpínské tundry – nad horní hranicí lesa, tj. v Krkonoších nad 1200 – 1350 m. n. m. V drsných klimatických podmínkách nejvyšších partií Krkonoš roste borovice kleč, Krkonoše jsou jejím nejsevernějším výskytem na evropském kontinentu. Naopak glaciální relikt ostružiník moruška se nikde jinde jižněji v Evropě nevyskytuje. Taková je krkonošská tundra, podobná subarktickým regionům ve Skandinávii. Trvalá sněhová pole a ledovce roztály v Krkonoších zhruba před pěti až sedmi tisíci lety, otázkou zůstává, zda někdy v těch posledních pěti tisících letech byly Krkonoše souvisle zalesněné.

Luční bouda mne nikdy neoslovovala. Na můj vkus obří, odlidštěná, snad to na koncertech, které majitelé pořádají, je lidštější. Působilo to tam na mne neosobně, asi to jinak v té obrovské chatě ani nejde (zažívám leckde v Alpách rodinnější atmosféru), připadal jsem si jako stále někde ve frontě, bylo to moc masové, přestože nikdo nebyl nepříjemný. A 2400 za pokoj, přestože s výhledem na Sněžku, mi připadá v našich poměrech méně vkusné. Zašli jsme do velké restaurace, ochutnali borůvkové knedlíky (na nedaleké Výrovce se jim povedly lépe) a místní pivo Paroháč. Proč ten název? To se dočteme na stránkách Luční boudy:
A proč se majitelé Luční boudy rozhodli nazvat nové pivo Paroháč? V okolí Luční boudy se pohybuje stádo asi sto padesáti kusů jelení zvěře. Ty lze večer nebo časně ráno pozorovat z terasy Luční boudy, jak přechází na Studniční horu. Večer stačí otevřít okno z pokoje a naslouchat jejich hlasitému troubení, při kterém se snaží upoutat pozornost samic a udržet tak své stádo pohromadě. Tento jev můžeme nejčastěji zaslechnout při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější.


Kozí hřbety


Kozí hřbety


Bílé Labe z Kozích hřbetů

Každopádně pivo výborné, vzhledem k faktu, že se jedná o nejvýše položený pivovar v Evropě (tvrzení pivovaru, neověřeno), který používá k vaření piva vodu z pramene Bílého Labe, bych se nepozastavil ani nad cenou 50 Kč za čtyři deci. Majitelům slouží ke cti, že to na Luční boudě žije, že se největší a také nejvýše položená horská chata Krkonoš ve výšce 1410 metrů nehroutí v rozvalinách. A jak je bouda stará? Při rekonstrukci roku 1869 byl objeven základní kámen s vytesaným letopočtem 1623. O počátcích boudy si lze na jejích webových stránkách přečíst dlouhou historii a pověsti, například, že první chatrný dřevěný přístřešek zde postavil jeden hraběcí synek, prchající před svým bratrem během sporů o dědictví. Dramatické byly i osudy chaty ve válečných dobách, za ústupu české armády vyhořela, české a německé zdroje se o původci požáru rozcházejí, tomu ani nemůže být jinak. Za vlády velkoněmecké říše byla postavena chata nová, na její slavnostní otevření přijel i jistý Konrad Henlein. Až do konce války byla chata využívána i jako výcvikové středisko wehrmachtu v náročných horských podmínkách.


Krásné západy slunce jsou i v Krkonoších


Stezka podél Bílého Labe


Bílé Labe

Nahoře nad chatou v Lučním sedle (směr Výrovka) stojí kaplička zasvěcená obětem hor. Nejsou tam zaznamenána pouze jména těch, kteří podcenili nebezpečí hor a které hory náhle zaskočily svou nepředvídatelností, ale i jména těch, kteří se je tolikrát pokoušeli zachránit – členů horské služby, kteří zemřeli při záchranných akcích. V sedle jsou i pěchotní sruby připomínající československé opevnění před druhou světovou válkou, ale jsou nedostupné vzhledem k zákazu vstupu mimo značené stezky.

Od Luční boudy jsme si nejprve udělali malou odbočku po červené k vyhlídce na Kozí hřbety, až tři kilometry dlouhý působivý hřeben, odkud je krásný výhled dolů do údolí směr Špindlerův Mlýn. Nejvyšším bodem Kozích hřbetů je Krakonoš (1422 m. n. m.). Severní svahy spadají hluboko do údolí Bílého Labe, kam právě míříme, seshora je říčka maličko vidět (její délka je asi 8,3 km). Sestup dolů po modré značce až k Boudě u Bílého Labe je jednou z nejkrásnějších procházek v Krkonoších, nepochybně. Klesá se prudce, na 3,5 kilometrech o asi 420 výškových metrů, cyklistům vjezd zapovězen a vzhledem k nebezpečí lavin je stezka uzavřena v zimě. Hodně se sestupuje po kamenech, nic pro turisty, trpícími bolestmi kolen. Celý úsek až k Boudě u Bílého Labe evokuje divočinu, jako by civilizace byla někde daleko. Ale bohužel daleko (hluboko) je i Bílé Labe, fotkám mnoha menších vodopádů brání vegetace. Posedáváme na větších balvanech cestou, fotíme, pohodička, na prudké pěšině je mnohem méně lidí než na Sněžce a Luční boudě. Od Boudy u Bílého Labe vede nahoru do Čertova dolu naučná stezka o povodních, které sužovaly obyvatele Krkonoš a které vedly už na začátku 20. století úřady k tomu, aby v tomto zapadlém koutě hor vybudovaly dílo, které mělo systém přepážek a zpomalovalo proudy potoka a valící se vody. Nejtragičtější zaznamenaná povodeň v Krkonoších v roce 1897 zabila 120 lidí, v Obřím dole tehdy napršelo za dva dny 342 mm srážek (normálně 1400 mm/rok). Těch několik set metrů směrem nahoru údolím podél potoka stojí za odbočku. A pak už se od Boudy u Bílého Labe táhne obyčejná zpevněná cesta dolů do Špindlerova Mlýna, jde se sice hned podél vody a několika vodopádů, ale už prostě v civilizaci.