Burek má více variant, pečivo může být plněné mletým masem, fetou, zeleninou a alespoň ve Slovinsku se jí s bílým jogurtem. Objednal jsem si masitou variantu a sledoval moji slovinskou kamarádku, zda si jogurt dá přímo na burek na talíři, ale ujídala ho z kelímku. A kde jsem se to vlastně nacpával po ránu burkem – jmenuje se to Okrepčevalnica Burek Šerifi a tuto maličkou restauraci (spíše rychlé občerstvení) najdete v samotném centru Celje na pěší zóně ve Stanetově ulici (https://www.facebook.com/burekserifi).

Nejen ráno, ale i večer se v Celje dobře žije a baví, zvláště, když po snídani šampionů člověk vydrží do nočních hodin. Začali jsme brzy po setmění v tzv. Art Quarter v baru Tomkočiri, což lze přeložit jako „na stejném místě jako včera“, vtipný název, který předchází otázce, kam dnes večer jdeš. Posezení na zahrádce v Tomkočiri je především v teplejších měsících možná nejmalebnější v Celje, zvláště, když právě tam mají své ateliéry místní umělci. Díky Meri se mi otevřely dveře ateliérů, ale asi by to nebyl problém ani v případě, že nebudete mít slovinský doprovod, vztah Slovinců k Čechům je vřelý už od dob národního obrození, které oba národy prožívaly tak nějak společně a v jednom státě. Šestice umělců z Celje právě v tyto dny představuje svá díla v kulturním centru Knulp v Terstu – Jure Cvetan, Robert Hutinski, Bojana Križanec, Tomaž Milač, Narcis Kantardžić a Keiko Vahčič Miyazaki. Podle slov místních slouží ateliéry hned vedle Tomkočiri i jako nouzové útočiště, to bylo nepochybně myšleno v případě, že se to s alkoholem přežene. Art Quarter nezná hranice, umělecké ani geografické, jako by stará Jugoslávie nezmizela. Žijí a pracují zde malíři, muzikanti, sochaři, Bosňáci, Makedonci, Slovinci atd. Politické názory se kloní spíše doleva, nechybí ani kubánský revolucionář Che, ale jen hodně maličkého jsem ho viděl nalepeného na jedněch dveřích.


Hrad nad městem


Posezení u řeky Savinja

Když nad Celje zapadá slunce, doporučuje se jediná varianta – hrad nad městem, bývalé sídlo hrabat Celských (někde Celjských). Hrad má nádhernou polohu mezi kopci a zářící západ slunce je uchvacující. Milé je i odpočinkové posezení v hradní kavárně, nijak předražené. Na hradě se jednou za čas konají koncerty, dokonce i Laibach hráli na hradě v Celje a slavnějších kapel ve Slovinsku těžko pohledat. Hraje se zde divadlo, oblíbené jsou svatby na hradě. Z hradu je dokonalý výhled na starou část Celje a naproti přes řeku na kopci stojící kostelík sv. Mikuláše. Dle staré legendy byl prý kostelík s hradem spojen, ovšem nikoli tradičně tajnou podzemní chodbou, ale mostem přes údolí, kterým protéká řeka Savinja. Aby měla hrabata přístup k modlitbám co nejjednodušší. Legenda je to spíše úsměvná a navíc mě rozesmála informace, že se najdou dobrodruzi, kteří se této myšlenky chytí a mluví o její realizaci ve 21. století. http://castle.grad-celje.com


Když nad Celje zapadá slunce


Když nad Celje zapadá slunce

Celští byli nejmocnějším šlechtickým rodem na území dnešního Slovinska. Původně páni ze Sannecku, kteří sídlili na nedalekém hradě Žovnek (německy Sanneck), získali do roku 1341 nejen město Celje, kde vybudovali svůj sídelní hrad, ale také hraběcí titul. Že to nebyla jen taková obyčejná hraběcí rodina lze dokumentovat na příbuzenských svazcích a jejich vlivu. Každopádně to byla rodina německy mluvící, nebyli to Slované (dokonce mají na svědomí německou kolonizaci regionu a německá enkláva v něm žila až do konce druhé světové války) a jejich hrabství nebylo žádným středověkým slovinským státem, přesto Slovinci vnímají celské hrabství za součást vlastní minulosti a státnosti a dokonce hvězdy z erbu hrabat Celských zdobí i současnou slovinskou vlajku. Jaké byly vztahy a vliv Celských hrabat? Vilém Celský se oženil s dcerou polského krále Kazimíra III. Velikého a dokonce si nárokoval (neúspěšně) polský trůn. Vilémova dcera Anna se stala manželkou polského krále Vladislava II. Jagelonského. Další z hrabat Celských Heřman II. byl přítelem Zikmunda Lucemburského (liška ryšavá), který se oženil s jeho dcerou Barborou Celskou. A jejich jediná dcera Alžběta Lucemburská se stala českou královnou jako manželka Albrechta II. Habsburského. Oldřich II. Celský byl věrným služebníkem krále Albrechta II., který ho dokonce za své nepřítomnosti jmenoval správcem Čech. I po smrti krále zůstal Oldřich II. věrný ovdovělé královně a jejímu synovi Ladislavovi Pohrobkovi, jehož se stal poručníkem a hájil jeho zájmy. Přátelské vztahy udržoval Oldřich II. Celský i s Jiřím z Poděbrad. Oldřich II. byl – jak ho popisuje rodinná kronika hrabat celských – vysoké postavy, vášnivého oka, pevné vůle a velikých schopností, ale byl také posledním z rodu Celských, jeho dva synové i dcera totiž zemřeli ještě za jeho života a po jeho smrti připadlo dle vzájemné dohody celé panství Celských do rukou Habsburků. Celské hrabství již nikdy nebylo obnoveno. V Regionálním muzeu v Celje se návštěvníci mohou seznámit s fascinující historií rodu a v jednom setmělém sále je dokonce vystaveno osmnáct lebek nejvýznamnějších členů rodu. Rod hrabat Celských měl rodinnou hrobku v kostele Nanebevzetí Marie (Cerkev Marinijega vnebovzetja), ten ale v roce 1798 vyhořel a hroby byly vydrancovány. Úřadům se podařilo zachránit lebky Celských, které byly později uloženy za hlavním oltářem opraveného kostela. Od roku 1956 jsou v muzeu.


V římském podzemí Celje


V římském podzemí Celje

Celje bývalo římským městem, což úchvatně dokumentuje prohlídka římských základů v podzemí Regionálního muzea Celje (Pokrajinski Muzej Celje). Prohlídka římských základů ovšem v případě Celje není nudným okukováním řady starých kamenů na zemi. Jmenuje se to Celeia – mesto pod mestom a virtuální prezentaci z této neobvyklé výstavy najdete na www.pokmuz-ce.si/podmestom. Za římského císaře Claudia (známého z knih Roberta Gravese i britského televizního seriálu) se Celeia stala centrem římské provincie Noricum. Provincií vedla hustá síť silnic, o čemž svědčí i početné nálezy milníků na slovinském území. Hlavní trasa spojovala Řím s Carnuntem nedaleko dnešní Vídně a vedla přes města Emona (Lublaň), Celeia (Celje) a Poetovio (Ptuj). Pode mnou kamenná dlažba, do níž množství kol vyrylo stopy před téměř 2000 lety. A projekce ukazuje, jak to vypadalo nad těmito základy. Jako bych stál na samotné Decumanus Maximus, lemované desítkami sloupů.

Před Celským domem stojí socha cestovatelky, to není možné v článku vynechat. Alma M. Karlin pocházela z Celje, narodila se v roce 1889 a devět let se toulala světem, cestovala Jižní i Severní Amerikou, Austrálií, Pacifikem, Asií. Nebyla ovšem pouze cestovatelkou, její život měl mnohem dobrodružnější a umělečtější rozměry. Psala německy, protože vyrůstala v německy mluvícím prostředí a byla dokonce navržena na Nobelovu cenu. S němčinou se rozešla na protest proti vzestupu nacismu, což jí později za války vyneslo pálení knih a domácí vězení. Nakonec uprchla a žila poslední měsíce války mezi partizány. Poslední roky života strávila ve vesnici Pečovnik nedaleko Celje, kde pět let po skončení války zemřela. V Celje je Alma Karlinová populární a oblíbená, v Regionálním muzeu si každý může prohlédnout její sbírky. Socha zdánlivě křehké ženy, která ovšem překročila nejen hranice zemí, ale i společenských tříd a pohlaví, stojí – symbolicky – před Celským domem. Kdysi to totiž býval dům Německý, který v roce 1907 postavila německá většina města Celje (nikoli menšina, německy mluvící obyvatelstvo tehdy tvořilo ve městě většinu). Celský dům stojí na jednom z hlavních náměstí ve městě – Krekov Trg, dnes je v něm turistické středisko. Důsledkem druhé světové války bylo vysídlení německého obyvatelstva z Goreňska i Dolního Štýrska a Celje má dnes ryze slovinský (slovanský) charakter. S českými turisty se Slovinci rádi pozdraví, oba národy kdysi společně žily v habsburské monarchii, právě v průběhu 19. a na začátku 20. století byly kontakty mezi Čechy a Slovinci nejintenzivnější a nejvšestrannější. I Karel Hynek Mácha se kdysi na cestě z Itálie zastavil v Lublani, kde se osobně poznal i s nejtalento­vanějším slovinským básníkem své doby France Prešerenem. Proč ty vztahy opět nerozšířit…


V Celje je Alma Karlinová populární

Prožil jsem v Celje jen 24 hodin a už během dne jsem přemýšlel nad titulkem článku. Napadl mne až po půlnoci v baru jménem Špital nedaleko Tomkočiri, kam se přesunuli i místní. Znovu jsem ve Špitalu (název opravdu pochází od nemocnice, hned vedle je budova s kaplí svaté Alžběty, která ve středověku sloužila jako chudobinec a později půl století jako městská nemocnice) potkal Jureho Cvetana a další. Ve Špitalu mají na výčepu Staropramen i Guinness, já si ovšem objednal „local“ pivo. Výběr nebyl nejširší a pouze v lahvovém provedení – Laško a Union. Pivovar Laško není od Celje daleko, takže je více „local“ než Union z hlavního města Lublaň (slovinsky Ljubljana), ale všichni mě zrazovali, že by sice měli podpořit místní pivo, ale prostě Union je lepší a mám si dát raději ten (společnost Pivovarna Laško ale vlastní i pivovar Union). A tak přišel na řadu Union a někdy snad kolem 23. hodiny se v zadní místnosti začalo jamovat. Po dnu prožitém v ulicích a muzeích Celje, v římském podzemí, po setkání v Tomkočiri a noci u jazzového jamování ve Špitalu, diví se někdo titulku, který mne napadl? Říkal jsem si hned, nebudu ho měnit, ačkoli vypadá divně, tak jsem ho prostě tu noc v Celje cítil.


Jazzové jamování ve Špitalu


MCC hostel

Praktická otázka – kde se v Celje ubytovat. Nápověda – House of Legends. Internetová adresa www.mc-celje.si. Vlastně se hostel jmenuje MCC, House of Legends mu jen říkají, nebo je to takový podtitulek. MCC je divný nic neříkající název, ale znamená Mladinski Celjski Center, překládat, zřejmě, netřeba. House of Legends z jednoduchého důvodu – každý pokoj je zařízen a vymalován v duchu některé z místních legend, takže se na zdech pokojů (nejen) setkáte s historií města, které založili již Římané a je tedy staré tisíce let. A tak se vlastně už v hostelu host setká s tragickou Love Story hraběte Fridricha II. a nešťastné Veroniky z Desenic. S láskou, které nepřál Fridrichův otec Heřman II. a které nepomohl ani Fridrichův ochránce Zikmund Lucemburský, protože nad Fridrichem viselo podezření, že z lásky k Veronice zavraždil svou zákonnou manželku Alžbětu a s Veronikou se tajně oženil. Jak už to v těch dobách bývalo běžné, nejhůře to odnesla žena – Veronika byla na příkaz Fridrichova otce utopena, sám Fridrich byl uvězněn, ale po letech ho otec omilostnil a Fridrich nakonec převzal vládu nad Celským hrabstvím. Jiný pokoj, jiný příběh lásky, jiný příběh z historie Celje – hlavním hrdinou Alfred Nobel, vynálezce dynamitu, po němž je pojmenována cena za významné vědecké objevy, literární tvorbu a zásluhy o mír ve světě. Co má společného Alfred Nobel s Celje? Stárnoucí švédský vynálezce do Celje jezdíval se svou mladičkou osmnáctiletou milenkou Sofií Hessovou, o níž se mnohé prameny vyjadřují nepříliš lichotivě, že vlastně s chutí užívala Nobelovy peníze. Alfred Nobel ji ve svých dopisech tituloval „Madam Sofie Nobel“, přestože se se Sofií neoženil. Pro Sofii prý život s Alfrédem znamenal především hezký domov a nové a nové šaty, přesto, s žádnou jinou ženou nežil Alfred Nobel tak dlouho. V pokojích MCC se mohou hosté ponořit nejen do historek o legendárních láskách, ale také do subkultury města, časů socialistických nebo se stát po zuby ozbrojeným ninjou. Jen pro doplnění, hostel MCC vypadá již na první pohled zalitý sluncem, čistý venku i uvnitř, a přesně tak působí i na pohled druhý a třetí. Hostel je prvotně pro mladší generace, ty starší se v něm ovšem mohou cítit taktéž jako doma. A zapůjčení kola je v ceně ubytování. Nejlevněji je možné se vyspat v pokoji s osmi lůžky – 18 €, jednolůžkový pokoj stojí 29 €, dvoulůžkový 46 €, což je na slovinské poměry fajn. Mimochodem, podobné excentrické hostely jsou i v dalších slovinských městech, např. Muzikafe v Ptuji nebo Pekarna v Mariboru a rozhodně stojí za zauvažování.