INDIE

Viliam Poltikovič je dokumentarista a spisovatel, autor řady dokumentárních filmů, např. Duše východu (1993), Kapka z poháru nesmrtelnosti (2001),  Dalajlama v Buddhových stopách (2015). Nedávno mu v nakladatelství Jota vyšlo druhé rozšířené vydání známé knihy Touha po absolutnu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Viliam Poltikovič o Indii, návštěvě slavnosti Mahá kumbhaméla, svatých mužích, řece Ganze, Šivově městě Váránasí a o tom, že i na cestách bychom měli vnímat propojení s druhými a nikoli jen sebe a svá přání.

Legendární kniha Viliama Poltikoviče Touha po absolutnu se v nakladatelství Jota dočkala nového rozšířeného vydání. Sádhuové, jógíni, guruové, svámí, nágové, asketové – za nimi putuje Viliam Poltikovič. A my s ním. Fundovanějšího průvodce za indickými svatými muži u nás stěží najdete. Vydejte se tedy s autorem na daleký subkontinent, jeho putování vyvrcholí na největším náboženském setkání světa – na hinduistické slavnosti Mahá kumbhaméla.

„Mahávírova mrtvola tam ležela celou noc. Všichni slavili. Cpali se khičrím, praženým zrnem. Celou noc se popíjela kořalka. Ten, kdo utloukl Mahávíra kamením, byl dnes hrdinou celé kasty. Stateční bojovníci, kteří umlátili bezbranného, ukamenovali svázaného, se dmuli pýchou. Vždyť zachránili čest svou, své společnosti a svých žen. Čest žen, kterou jim muži poskytli za celoživotní otroctví.“

Po celý březen se na mnoha místech ČR koná Festival ProTibet 2016. Při té příležitosti jsme si povídali s Kateřinou Jacques-Bursíkovou, členkou správní rady organizace Most, která mj. podporuje vzdělanost a zlepšování životních podmínek tibetských dětí. Kateřina Jacques-Bursíková se i jako poslankyně Poslanecké sněmovny PČR angažovala proti čínské politice v Tibetu. Založila Skupinu přátel Tibetu Parlamentu ČR, které předsedala. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví, že získat vízum do Tibetu je pro ni nemožné a cestuje tzv. Malým Tibetem, tedy Ladákhem a udolim Spiti. Doporučí, jak si užít Malý Tibet naplno, popisuje setkání s mnichy a mniškami i tibetská jídla. A také vzpomíná na setkání s dalajlámou v indické Dharamsale.

Pavel Hons vystudoval indologii se specializací tamilština na FF UK a od roku 2008 je zaměstnancem Orientálního ústavu AV ČR. Loni vydal společně s Dagmar Markovou antologii hindské a tamilské dalitské literatury „Když němí promluví“. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o tzv. nedotýkatelných (dalitech), kteří jsou na nejnižším stupni indického kastovního řádu, o znásilnění a dalších krutých trestech, kterým podléhali v případě neposlušnosti vyšším kastám, pokládá si otázku, kdo bude v Indii čistit v budoucnu záchody a popisuje setkání s dalitskou spisovatelkou­ Bámou.

Tomáš Reindl je skladatel, multi-instrumentalista a hráč na tabla. Hře na tabla a studiu klasické indické hudby se věnoval mj. v indickém Váránasí. Tomáš Reindl hrává s kapelou Al-Yaman, kytaristou a hráčem na sitár Amitem Chatterjeem, doprovází tanečnice indického chrámového tance kathak, vede workshopy hry na tabla a ve svém sólovém projektu Omnion spojuje mnoho vrstev a inspirací hudebními tradicemi východu a západu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o Váránasí, o svých prvních intenzivních krůčcích na indickém subkotinentu, cestách na tablové koncerty až do Kalkaty i setkání s legendárním Zakirem Hussainem.

Indická Kérala – nespočetné vodní kanály, rýžová políčka a jezera, která se naplňují vždy po období dešťů. Po kanálech plují kánoe místních obyvatel, přívozy, nákladní lodě a také turistické hausbóty. V přístavu Kóčin kotvily od začátku 16. století portugalské lodě, které se vydávaly dále do Macaa. Z Kóčinu se vozilo do Evropy exotické koření, tady zemřel a byl pohřben mořeplavec Vasco da Gama, než byly jeho ostatky po čtrnácti letech převezeny do Lisabonu.

Pár kilometrů před Kolayatem se na nás z křoví vyřítila tlupa pouštních dětí. Nejprve poskakovaly jen tak kolem a pak se vrhly na vozík a… pokusily se ukrást vodu. Ten loupežnický pokus doprovázely šíleným jekotem a povykováním. Děda na ně něco křičel a švihal je bičem, zatímco já se s nimi přetahoval o plastikové láhve, dědův kanystr s vodou a o meloun.

V drobných výhoncích mladé rýže na každém poli,
začal se psát příběh života úrody.
Je velká, plná a rozvitá. Vzduch, země, vítr i světlo,
Všichni ji znají – zdá se, že stísněné uličky času stačit jí nemohou…
Vypůjčil jsem si verše Rabíndranátha Thákura, neboť podobně jako příběh života úrody, plyne a opakuje se příběh života Indie. Když jsem putoval Indií poprvé, všímal jsem si její odlišnosti a nepochopitelnosti, a přehlížel mnohé z toho, co sdílí lidstvo po celém světě. Má druhá pouť mě zavedla na indický venkov a do zapomenutých končin pouště Thar v Rádžasthánu, kraje plného usměvavých a milých lidí, kteří jsou vždy nakloněni přátelskému setkání.

Indie se podobá bohu Šivovi, bohu nespočetného množství podob a tváří. Šiva je ztělesněním všeho živého, ničitelem i spasitelem. Šiva je asketou pohrouženým do nejhlubší meditace, zároveň je – uctívaný ve formě falického symbolu – přeplněný neukojitelnou sexuální náruživostí. Takovou cítím i Indii. Každičkou hodinu a každičký kilometr odlišnou, pro cizince nepřístupnou a nepochopitelnou.

Na konci 15. století přistály v jižní Indii, v dnešním státě Kerala, první evropské lodě. Vasco da Gama přivezl dary, nad kterými se prý místní vládce společně s arabskými obchodníky rozverně zasmáli. Smích je ale brzy přešel, příště přijeli Portugalci s děly a celý Indický oceán od Mombasy po indické pobřeží ovládli během necelých dvou desítek let. Arabský obchodní monopol a zvyšování cen koření padly. Hřebíček, pepř, skořice nebo muškátový oříšek se na portugalských lodích valily do Evropy.