Tomáš Reindl:
Do Váránasí se člověk touží vrátit

Co bylo dříve, cesta do Indie a poté hra na tabla, nebo naopak?
Naopak, odmalička mne to táhlo k bicím nástrojům a rytmice. Zprvu jsem hrával bigbít a postupně jsem tíhnul k propracovanější hudbě, k jazzu. Poslouchal jsem nikoli jazzový mainstream, ale jazz ovlivněný různými etnickými tradicemi, latinsko americkou, africkou. Později jsem začal shánět nahrávky tradiční mimoevropské hudby. A pak jsem jednou poslouchal Johna McLaughlina, s nímž hrál Trilok Gurtu, a to jsem poprvé uslyšel tabla. Ještě jsem nevěděl, že jsou to tabla, a že to takto zní, nejprve jsem se domníval, že to nehraje jen dvěma rukama, že je to mixované studiovou nahrávkou. Protože mne tabla fascinovala od prvního momentu, začal jsem jako samouk hrát. Později jsem jezdil do Prahy k etnomuzikologovi Vlastovi Matouškovi, ten sice na tabla hrával jen okrajově, ale měl nějaké materiály, a tak to šlo dál a dál, až jsem vyrazil na první výpravu do Indie.

Kolik času uplynulo od prvního setkání s tably?
Dva tři roky, bylo to někdy v roce 2001. Asi rok předtím jsem se seznámil s Ivanou Hessovou, která se zabývá indickým tancem kathak. V jejích stopách pokračuje dcera Anežka, která kathak intenzivně studovala i v Indii. Začal jsem doprovázet jejich kurzy, což bylo takové praktické cvičení, ale v té době jsem ještě moc nevěděl, jak na to. Ony na nějaký čas letěly do Indie a vyzvaly mne, abych se k nim připojil. Neletěli jsme spolu, potkali jsme se až tam. Letěl jsem do Dillí a po dvou dnech jsem se vypravil do Váránasí, kde jsem pobýval asi měsíc a denně chodil na hodiny hry na tabla. A také jsem doprovázel obě holky, abych poznal rytmy, které patří k tomu tanci. Nahrával jsem, zapisoval a po návratu doma několik let vše zpracovával, než jsem se vypravil zase na další indickou „dávku“.

Jak prožíváte kathak?
Kathak mě fascinoval od prvního momentu, kdy jsem viděl jednoho indického tanečníka. Tanečník tančí bos a má na nohou namotané rolničky. Různé typy úderů nohou o hladkou podlahu vytváří zajímavé perkusivní zvuky, všechny rytmy jsou synchronizované s tably. Kathak má samozřejmě i další výrazové prostředky, pozice těla a rukou, otočky, využívá výraz tváře. Kathak je modernější než třeba jihoindický tanec Bharatanatyam, přestože má spoustu podobných rysů, je méně vázaný na hinduistickou kulturu. Kathak se dá snáze přenést do jiné kultury a jiného prostředí. To platí pro jednodušší kostýmy, líčení atd. Významným kulturním centrem spojení kathaku a tabel je město Lucknow, kde na dvorech mahárádžů sloužili ti nejlepší muzikanti, tanečníci a tanečnice. Ty dívky byly od malička vzdělávané a trénované, trochu to připomíná výchovu japonských gejš. Vývoj staroindické klasické hudby a tance je spojen s domy šlechticů v Lucknow, kde tyto dívky a hudebníci působili.

Když nyní vyslovím Indie, co Vám probleskne hlavou?
Napadají mne první dojmy, které jsem prožíval, když jsem přiletěl do pulzujícího Dillí. Byl jsem sám a to člověk vše kolem vnímá mnohem intenzivněji. Přes všechny knížky, které jsem přečetl, přes všechny dokumentární filmy, které jsem viděl, když mě autobus někdy v šest ráno vyplivl v centru Dillí, byl jsem z toho hodně vyjevený. Musel jsem se co nejrychleji zorientovat a přestože jsem stokrát četl, na jakou spoustu triků obvykle cizinec naletí v Indii a jak se ho snaží oškubat, tak právě na ty triky jsem naletěl, vždycky si mě vzal někdo do parády, aby na mně vydělal. Potřeboval jsem pouze obyčejný lístek na vlak do Váránasí, protože jsem plánoval hned odjet, ale ukázalo se to jako nebetyčný problém. Někdo tvrdil, že prodejna lístků je zavřená, abych šel s ním, další mě táhl někam jinam, nakonec mne dovlekli do nějaké cestovní agentury, kde mne sice úplně neoškubali, bránil jsem se, přesto jsem zaplatil na jednu noc předražený hotel. Alespoň jsem měl možnost se rozkoukat a získat první zkušenosti. Od agentury jsem dostal k dispozici sikhského řidiče, ten mě vlastně dva dny zadarmo vozil po městě. Nepochybně měl slušnou provizi z té agentury, kde jsem platil, spolu jsme pak uzavřeli dohodu, že se mnou sem tam zastaví v nějakých obchodech, že mě provedou, ukáží zboží, že nemusím nic kupovat a že mě bude v rámci takové dohody vozit po památkách po Dillí, což se stalo a bylo vlastně pozitivní, zvláště když to nijak nepřeháněl, bylo to asi třikrát. A nakonec jsem jel tím vlakem do Váránasí.

Jak to šlo dál?
Onen mistr, ke kterému jsem chodil během prvního pobytu ve Váránasí, byl sice známý hráč, ale především to byl tanečník kathaku. Technicky zručný, ale nijak se na tabla nespecializoval, hrál některé věci po svém, neřešil techniku k dokonalosti. A pak jsem objevil CD, které se jmenovalo Benares Touch, Dotyk Benáresu, tedy Váránasí. A právě ta benáreská tradice mne oslovila, zvláště když jsem nasál silnou atmosféru toho města. Benáres je jedna za šesti tradic her na tabla a jediná hinduistická, ostatní jsou muslimské. Tabla jsou především severoindická záležitost, na jihu se na ně sice také hraje, ale není to tradiční nástroj. Výraz tabla má původ v arabštině a poprvé se na ně hrálo někdy v 17. století v Dillí, odkud umění hry na tabla šířili učedníci tamních mistrů do dalších měst. Postupně vzniklo těch šest škol. Byl jsem v Indii dvakrát, a poté se mi podařilo najít největšího mistra, jakého jsem si mohl představit, v Londýně. Jmenuje se Sanju Sahai a natočil (mimo jiné) právě to výše zmíněné CD Benares Touch. Byla to vlastně náhoda, potkal jsem jednou jednu známou, která se s ním osobně znala přes svého manžela. A tak jsem ho díky ní kontaktoval a vydal se do Londýna na soukromé lekce.

Vy jste ale asi necvičil s pravým indickým asketickým zaujetím…
Oni mají takovou asketickou tradici, v nějaké fázi života se muzikant stáhne a hodně cvičí, ta jejich tradice je samozřejmě asketičtější, než tomu bývá obvyklé u nás. Když se někdo chce stát opravdovým mistrem, rok dva či dokonce několik let jenom cvičí od rána do večera, 16 hodin denně. Pro většinu Evropanů je to extrémní a nepředstavitelné. Můj mistr Sanju Sahai si kdysi též pronajal nějaký byt a tvrdě cvičil. Brzy ráno vstal, cvičil, najedl se, cvičil, krátce se prošel a zase cvičil, večeře a zase cvičil. Mě sice tabla nesmírně baví, ale ambici být naprostým virtuózem nemám, mou ambicí je skládat vlastní hudbu, Věnuji se hodně skládání, vzdělávání se v oboru skladba na AMU, žádné dlouhé hodiny teď na tabla nemám.

Jak na Vás působilo Váránasí?
Jako bych se strojem času přesunul někam do středověku, drsná atmosféra, o čistotě vzduchu lépe nemluvit, brutální smog, o pořádku či nepořádku na ulicích též lépe nemluvit. Pro Evropana tvrdý šok, ale to bývá v celé Indii. Ovšem Váránasí má něco, kvůli čemu se tam člověk touží vrátit, ten genius loci spojený s prastarou hinduistickou tradicí, s obřady na březích posvátné řeky Gangy, uctívání boha Šivy, spojené s ohněm a dýmem, chrámy, kde hlasitě znějí zvony, je to neskutečně hutná masa pocitů. Já byl navíc ve Váránasí v době festivalu Shivaratri, tedy festivalu boha Šivy, kdy je místní atmosféra ještě znásobena bohoslužbami, průvody, celé Váránasí je doslova našlapáno lidmi, hoří ohně, slyšíte údery na ohromné bubny damaru, které jsou atributem Šivy, symbolizujícím prvotní zvuk, kterým mocný bůh stvořil vesmír. Váránasí je ovšem i turistické město se všemi zlozvyky, pořád vás někdo někam tahá a chce cizince oškubat.

Kam vedla Vaše druhá cesta do Indie?
Do Kalkaty na velký hudební festival, kde jsem během deseti dnů viděl nejlepší tablisty světa, včetně mého mistra, všechny ty, o kterých jsem dosud jen slyšel a přál jsem si je vidět. Opravdová tablová nakládačka. V Kalkatě jsou lidé příjemnější než ve Váránasí, člověka tolik neškubou, ale na druhou stranu nijak netoužím se tam vrátit, především kvůli extrémnímu smogu.

Vyprávěl mi kytarista Honza Homola z Wohnoutu, že sebou vozí na cesty kytaru, a vždy, když si někde zahrál, třeba na pláži, vždy se domácí přidali, nebo alespoň dav zvědavců přihlížel. Vozíte tabla do Indie, zahrajete si třeba na pláži, v parku uprostřed města? Přece jen tabla jsou na rozdíl od kytary v Indii doma…
Ne, já jsem ani na žádné pláži nebyl, navíc ulice a parky ve Váránasí, to opravdu nejsou místa, kde by se člověk posadil. Tabla jsou v Indii tak domácí nástroj, že mne ani nenapadlo, že bych tam hrál na ulici. Vždyť oni hru na tabla slyší od těch největších mistrů. Kytara je přece jen pro Indy exotičtější nástroj, a když člověk navíc zpívá, je to prostě jiná kategorie.

Čtete o Indii? Co třeba Salman Rushdie?
Vybavuji si „Věk bohyně Kálí“, neskutečně silnou knihu Williama Dalrympleho. Není to moc pozitivní čtení, člověku při tom padají růžové brýle. Neméně drsná je kniha „Já, Phúlan Déví, královna banditů“ o pozoruhodném životním příběhu ženy, která vyrůstala v nejchudších vrstvách, pak žila mezi bandity, dostala se do parlamentu jako bojovnice za práva žen a nakonec byla zabita při atentátu. Než jsem jel do Indie, četl jsem cestopisy apod. Salman Rushdie mě láká.

Snažit se porozumět cizí hudbě je podobné, jako učit se cizímu jazyku. Souhlasíte?
Je to přece jen o něco snazší, hudba má moc bořit hranice. Na rozdíl od jazyka, kde se musíte učit slovíčka, v hudbě se dá nést na vlně tónů, které jdou napříč kulturními bariérami. Nejlepší je, když hudbu posloucháte s někým, kdo se v ní orientuje. Já už asi deset let znám kytaristu a hráče na sitár Amita Chatterjeeho, který byl mým průvodcem do hloubek indické hudby, strávili jsme spolu dlouhé hodiny hovorů o hudbě a hraní. Amit je neskutečně vzdělaný a navíc má dar své vědomosti předávat.

Vaše spoluhráčka Elena Kubičková ve svém úvodu do klasické indické hudby píše: Skalní tradicionalista bude mít asi za to, že požitek z poslechu indické klasické hudby má posluchač, který zná její zákonitosti natolik podrobně, že může sledovat téměř každý tón a posoudit, jak dobře a nápaditě hudebník tu kterou rágu přednesl. To je jeden pól. Na druhé straně existuje i takový přístup k indické klasice, při kterém její obdivovatel „vypne myšlení“, zavře oči a vnímá spleť tónů a pulsování, aniž má sebemenší představu, jak je uspořádána. Jak se na to dívá Tomáš Reindl?
Sitár a tabla, to je klasická indická hudba. Indové samozřejmě mají také svůj folklor a pop. Klasická hudba v Indii i u nás vyžaduje znalost, studium, lépe se k ní hledá cesta, když člověk ví, jak je to sofistikované a důmyslně vymyšlené. Rágy mají svou formu a stavbu, velký podíl sice tvoří improvizace, ale i ta je striktně sešněrovaná pravidly. Někoho ta hudba, přestože jí nerozumí, osloví zvukem, nepotřebuje nic znát a poslouchá a líbí se mu to, i tato cesta je možná, snad je nejlepší kombinace obou.

Vy rád experimentujete, napsal jste např. kompozici Gayatri mantry a gregoriánského chorálu. Jak se na podobné experimenty dívají v Indii? Jsou Indové obvykle hodně konzervativní?
Někteří jsou přísní tradicionalisté, kteří by podobné směry rázně zavrhli, jiní ovšem rádi experimentují a přebírají do své hudby cizí prvky. Nedávno se mi splnil sen, který jsem vlastně ani neměl, protože jsem si ani nepomyslel, že by k tomu mohlo dojít – setkal jsem se se Zakirem Hussainem, což je nepochybně nejslavnější hráč na tabla na světě. Zakir Hussain je neskutečně geniální muzikant, který se pohybuje celá desetiletí napříč žánry. Hrával s Johnem McLaughlinem a stál u zrodu kapely Shakti. Ovládá nejhlubší indické tradice, ať už ty tradice, které mu předal otec Alla Rakha, který byl dvorním tablistou Ravi Shankara, spolu projeli všechny festivaly v Monterey, Woodstocku, ale ovládá i ostatní tradice, je schopen přepnout do úplně odlišného stylu, zvládl i tu jihoindickou tradici a běžně vystupuje s jihoindickými perkusisty. Také kapela Shakti byla silně ovlivněna jihoindickou hudbou. Zakir Hussain hraje i evropskou hudbu, barokní, jazz, píše projekty s orchestrem, natáčí i elektronické studiové projekty. Je to všestranný člověk, navíc nesmírně milý a skromný. V lednu by se měl vysílat pořad Na plovárně, kde byl Zakir Hussain hostem a vznikl krásný rozhovor i s hudebními ukázkami, doporučuji.

Jak je u nás široké publikum indické klasické hudby? Kde lze slyšet indickou klasickou hudbu v rozhlase?
Nejvíce mně otevřel oči loňský koncert Zakira Hussaina v sále pražské konzervatoře. Přece jen jsem očekával, že hvězda, která je známá nejen z okruhu indické hudby, ale také příznivcům jazzu, naplní sál k prasknutí. A bylo tam tak tři čtvrtě lidu. Co se týká rozhlasového vysílání, na Vltavě běží pořad Mezi drakem a hadem, bohužel v noci, hudbu pouští hráčka na esradž Elena Kubíčková. Na rádiu Etno hrají spíše populárnější hudbu. Snad po zmíněném televizním pořadu se Zakirem Hussainem najde cestu k indické klasické hudbě více lidí.

Hrával jste s Al-Yaman, jak to dnes s kapelou vypadá? Letos bylo jen několik koncertů.
Hráli jsme v říjnu v Paříži v Arabském kulturním institutu, což je moderní ústav s muzeem arabského umění, knihovnou, kavárnou i divadlem. O koncertech Al-Yaman na příští rok moc nevím, nejsem již řadovým členem a vystupuji, jen když mě osloví. Časově již pravidelnější vystupování nedokážu skloubit s ostatními aktivitami. Taneční a elektronický zvuk Al-Yaman vychází z arabské hudby a tahle etnofuze, kterou bych zařadil do škatulky londýnské world music, mě nadále nesmírně baví.

Vzpomeňte několika větami na Raviho Shankara, který v úterý 11. prosince zemřel…
Jeho hudbu jsem poslouchal spíše ze začátku mého objevování Indie. Myslím, že právě v tom spočívala jeho úloha – v šíření indické hudby na Západ. Díky jeho vystoupením na proslulých festivalech v šedesátých letech a díky jeho více, či méně zdařilým pokusům o fúzi východní a západní klasické hudby, se o indickou hudbu začalo zajímat spousta lidí po celém světě. Byl samozřejmě i skvělým sitáristou, ale já osobně dávám přednost mistrům sitáru jako je Vilayat Khan, Rais Khan či Nikhil Bannerjee, tam je to přece jen více do hloubky… Od Raviho Shankara mám nejraději jeho společné CD s Philipem Glassem Passages a album tradičních, ale nově zaranžovaných indických manter Chants of India, které produkoval George Harrison.

Tomáš Reindl
je hudebník/perkusista a skladatel. Ve své hudbě rád překračuje žánrové bariéry, inspiruje se starými evropskými i mimoevropskými hudebními tradicemi, ve kterých má hudba často extatický, transovní rozměr. Především se jedná o klasickou hudbu severní i jižní Indie, jejímuž studiu se dlouhodobě věnuje (studium u významného indického mistra hry na tabla, Sanju Sahai).
Aktivně vystupuje se svým projektem OMNION, dále spolupracuje s umělci jako: Amit Chatterjee (Indie/USA), Shahab Tolouie (Írán), Pavel Fajt & Slet bubeníků, Elena Kubičková, Lenka Lichtenberg (Kanada), Yair Dalal (Izrael), Paul Livingstone (USA) a další. Na letních workshopech v Mnichově Hradišti vede kurzy hry na tabla.
Více na www.tabla-tom.com.

Fotografie – archiv Tomáše Reindla