Turecký antický deník

Den 9: Izmir, antická Smyrna

Izmir má už více než čtyři miliony obyvatel a dlouhou historii. Kdysi to bývala Smyrna, řecké město, později zde tisíc let žili pospolu Řekové a Turci/Osmané. Dokud válečná vřava po 1. světové válce a následující výměna obyvatel s odsunem Řeků nevylidnila vesnice a města. Řekové tehdy odešli i ze Smyrny a přicházeli anatolští Turci a osídlili opuštěné domy. Nucený odchod osmanských Řeků do Řecka vykresluje Louis de Bernières v románu Ptáci bez křídel, mj. i v rozhovoru tureckého četaře s řeckými venkovany:
„Kde je Řecko?“
„Za mořem. Není to daleko. Nebojte se, Řekové a Frankové se o vás postarají. Najdou vám nové domovy.“
„Jsou Řekové Osmani jako my?“
„Ne, od nynějška jste Řekové, ne Osmani. Ani my už nejsme Osmani, jsme Turci.“

Smyrna zažila několik vzestupů a pádů. Snad už před 4000 lety byla jedním z kulturních center regionu. V době řecké kolonizace v 1. tisíciletí př. n. l. přicházeli Řekové, Smyrna se stala důležitým přístavem. Až do nezadržitelného vlivu Perské říše. Řecké město se pyšnilo několika slavnými mytologickými zakladateli, mezi nimi byli Théseus, přemožitel Mínotaura i Pelops, kterého jeho otec Tantalos zabil a upekl pro hostinu bohům. Ovšem řecký geograf Pausaniás spojuje znovuzaložení města s Alexandrem Velikým. Vypráví, že makedonský král odpočíval vyčerpaný během lovu na hoře Pagos a usnul pod platanem u nedalekého chrámu bohyně Nemesis. Ve snu se mu zjevily dvě Nemesis a řekly mu, aby na místě, kde odpočíval, založil město, novou Smyrnu. A stalo se, povstalo město, v němž občané uctívali dvojí Nemesis. Ovšem další prameny označují za nového zakladatele Smyrny někoho z jeho generálů (Antigonus I Monophthalmus, nebo Lysimachos). Mimochodem, podobizna spícího Alexandra a nad ním stojících ženských postav se dochovala na starých mincích. Přívěšek si můžete koupit v muzeu.

Vstupné k památkám Smyrny je 6 eur, samozřejmě je ceně Museum Pass Aegean. Nahoru nad starou Smyrnou se zvedá kopec Pagos (Kadifekale), na něm již žádné památky na založení legendárním vojevůdcem nejsou. Na jednom místě jsou naházené antické kameny, vše. Nahoře na Kadifekale ruiny hradeb, byzantské cisterny, staré mešity. A spousta koček a psů. Navíc parádní výhled na město a záliv. Kolem možná nejchudší čtvrť současného Izmiru.

Izmir a suvenýry? Rekonstruovaný bazar a hostinec Kızlarağası Hanı u mešity Hisar ve čtvrti Konak nedaleko moře. Šperk? Šaty pro nevěstu? Tradiční lampy? Koření? Cokoli, jste na bazaru. A všude spousta restaurací. Fajn místo.

Na závěr – Turecko je rájem koček. Jsou všude, neujdete dvacet kroků, aniž byste viděli další kočku. Jsou to zvířata v islámském světě dlouhodobě oblíbená, na rozdíl od psů. Kočky měl rád prorok Muhammad, kočky tedy mají rádi muslimové i ve 21. století. Traduje se, že kočka zabila hada, který se chystal uštknout Muhammada. Kočky smějí i do mešit. V hotelu vstanete ke snídani a kolem stolů jsou… kočky. Procházíte archeologickým areálem… na antických kamenech se povalují spící kočky. Jdete kolem obchůdku, před ním na zemi nasypané granule a kočky. Neplatí to stoprocentně, samozřejmě. A neuvidíte zuboženou kočku, klobouk dolů, Turci se o ně starají, obstarají jim něco k snědku, pohladí, pomazlí. Na rozdíl od minulosti totéž platí o psech, přestože jsou to tuláci, všichni mají čip v uchu, vypadají zdravě a najedeně. Pozoroval jsem turistku dávající psovi v Pergamonu kus pečiva, zdálo se, že to dopadne, jako s proslulým Bohoušem, nakonec to ale do sebe nasoukal. Když jsem se vracel z prohlídky archeologického areálu Afrodisias na parkoviště, kde na mne čekal řidič, seděl a kolem něj snad dvacet koček a psů. Četl jsem kdysi, že existuje hadís zapsaný ve sbírce Muhammada al-Buchárího, že prorok pronesl: „Andělé (milosrdenství) nevstoupí do domu, kde je pes nebo obraz živé bytosti.“ Nepochybně prorok odsuzoval psího mazlíčka v domácnosti, ale nezakázal chovat psy – pro hlídání a lov. „Kdokoli chová psa, denně mu bude odečten jeden qirat z odměny za jeho dobré skutky, ledaže by pes sloužil k hlídání farmy nebo dobytka“.

Stará Smyrna

Stará Smyrna

Stará Smyrna

Mince s podobiznou spícího Alexandra Velikého a dvěma Nemesis

Obyvatelka Smyrny

Den 8: Pergamon

Z centra města Bergama je to nahoru k akropoli Pergamonu asi 220 vertikálních metrů. Dá se vyjet taxíkem, vyjde to na 250 tl, lanovkou za 500 tl pro cizince, vyšlápnout pěšky. Jednodušší je přístup k druhému archeologickému areálu kousek od centra města – Asklépionu, chrámu zasvěcenému bohu lékařství. Oba areály jsou vzdálené asi 4 km. V centru je i Červená bazilika pravděpodobně postavená za císaře Hadriána ve 2. století, bohužel, uzavřená. Pergamské království nemělo na poměry velkých říší dlouhého trvání. Jeho prvním panovníkem, který přijal královský titul, byl Attalos I. (vládl 241–197 př. n. l.), potomek generála jednoho z diadochů, tedy nástupců Alexandra Velikého, kteří mezi sebou válčili o rozdělení obrovské říše. V roce 133 př. n. l. zemřel Attalos III., který odkázal své království římské republice (Římané byli spojencem Pergamonu proti nebezpečí ze strany seleukovské říše a krále Antiocha III. Velikého). Nejzajímavějším místem areálu je Trajaneum, tedy chrám císaře Trajána, jediná římská památka akropole Pergamonu. Chrám byl dokončen až za jeho nástupce Hadriána. Jeho dominantní postavení na vršku akropole bylo zjevným prohlášením o tom, kdo vládne celému regionu. Však také archeologové objevili nápis z doby císaře Trajána, prohlašující ho za pána země i moře. Chrám stojí na podstavci a dovnitř se nesmí, zůstáváte na nádvoří.

Mimochodem, vzpomenete si na jednu pohádku… padlo v ní, že říši vládne husa a osel. Husí brk na psaní a psalo se na oslí kůže, tedy pergamen. Má původ právě v Pergamonu a jmenuje se po něm. Kdysi mocná Alexandrie zavedla monopol na papyrus, prý aby pergamská knihovna nekonkurovala slavné alexandrijské… a tak v Pergamonu vymysleli pergamen. Ovšem, na druhou stranu se tvrdí, že pergamen se již nějakou dobu v regionu používal, vládci Pergamonu pouze rozšířili jeho výrobu. Knihovnu poručil postavit Eumenés II. mezi lety 220 a 159 př. n. l. a postupně se stala druhou nejvýznamnější tehdejšího světa. Vypráví se mnohé, například, že Markus Antonius 200 000 svitků z knihovny daroval své manželce, egyptské královně Kleopatře. A že je po jejich smrti římský císař Augustus vrátil, či alespoň část z nich.

Poněkud zklamáním je divadlo. Anastylóza zřejmě málokomu vadí, ležící ruiny se složí jako kostky podle dávných vyobrazení. Proč ne… Ovšem divadlo na akropoli (totéž platí o divadle v Asklépionu) je necitlivě rekonstruované. Obě již mají viditelně novodobé řady, škoda, nepovedlo se.

Co mne na tureckých městech překvapilo, nikde change. Procházím kilometr centrem Bergamy, žádná směnárna. Až nahoře u vstupu do Pergamonu, v kurzu horším než na letišti – 4700 za 100 eur (letiště 4750, v hotelu v Pamukkale dokonce 4850). Taxikář do Izmiru ale vzal domluvených 100 eur, přestože měl na taxametru přes 6000 tl (3000 korun). V Izmiru už se kolem půl sedmé stmívalo, všude kolem hotelu jeden döner kebab za druhým, köfte, kokorec.

Trajaneum

Trajaneum

Asklépion, Via Tecta

Asklépion, Via Tecta

Výhled na akropol z Asklépionu

Den 7: přejezd k Pergamonu

Pět hodin za 900 tl v autobusu se společností Pamukkale Bus Company. Mají webové stránky, ale bez tureckého telefonního čísla na nich lístek nekoupíte, po stisknutí „zaplatit“ uvidíte nápis, že je telefonní číslo špatně, české neprojde. Naštěstí nemusíte do Denizli, odkud autobusy jezdí, pobočku mají i v Pamukkale. Jelo se přes Izmir, kde byla 30 minut přestávka.

Pozůstatky antického Pergamonu stojí nahoře nad městem Bergama. To má nový autobusový terminál asi 7 km od města (autobusy tady nekončí, ale obrací se směr Canakkale), počítal jsem, že tam zakoupím lístek na zítřek do Izmiru, vyměním nějaká eura atd. Ovšem na terminálu nic, nikdo tam nebyl. Skutečně nikdo, prázdno. Evidentně ještě nedodělaný a neobsazený. Zahlédl jsem nějaký zjevně lokální autobus, kam směřoval, jsem neřešil, služba u východu mi zavolala taxi. Za 400 tl jsem byl v hotelu. A domluvil se s taxikářem, že mne zítra po prohlídce Pergamonu vezme večer do Izmiru, z hotelu do hotelu.

Antické město Pergamon proslavil oltář, který kdysi zdobil akropoli, v současnosti je jeho rekonstrukce ve sbírkách Pergamonského muzea v Berlíně. Na konci 19. století vykopal a objevil pozůstatky antického města německý archeolog Carl Humann a s tureckými představiteli se dohodl na odvozu rozebraného gigantického oltáře do Berlína. Před pár dekádami jsem četl knihu Tajemství skryté v mramoru, kterou napsala Giuliana Morandini. Vypráví příběh Carla Humanna a Pergamonu. Mám k té knize hlubší vztah než pouze čtenářský, ale to je soukromá záležitost. Každopádně, z Turecka bez návštěvy Pergamonu neodjíždět.

Den 6: Hierapolis

Hierapolis je stejně jako Afrodisias zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Ruiny dávného antického města jsou jako nalepené na oslnivě bílých travertinových kaskádách Pamukkale. Horké místní prameny byly lázeňsky využívány již před více než dvěma tisíci lety. A legenda vypráví, že se zde koupali i Kleopatra s milencem Markem Antoniem. Právě po egyptské královně je pojmenován bazén, v němž se smí koupat. V minulosti byly koupání přístupné i terasy, ale vzhledem ke zpřísňování podmínek ochrany je to již zakázané.

Vstupné je jednorázové pro kaskády i Hierapolis za 30 eur. A je v ceně Museum Pass Aegean. Mimochodem, vychutnat travertinová jezírka i antické město Hierapolis si každý může i z horkovzdušného balónu. Vstupy jsou tři, severní, jižní a dolní (lower), nejlepší je ten poslední. Důvod je jednoduchý, právě tudy se jde nahoru přes travertinové pole a jezírka. U vstupu je nutné se zout, dále pěšky. A trochu vyhrnout kalhoty, pokud nemáte kraťasy. Jezírka jsou pouze v tomto koridoru, přestože se bílé travertiny táhnou v délce až přes dva a půl kilometru, jinde jsou suché.

Hierapolis je rozsáhlý areál, od začátku výstupu přes travertinové pole k severní nekropoli s mnoha zachovanými hrobkami (nevynechejte) jsou to téměř tři kilometry. A nejen rozsáhlý, navíc i do kopce. Až k hrobu svatého Filipa, jednoho z dvanácti Ježíšových apoštolů, je to asi stovka vertikálních metrů. Všude se udává, jak si v místních lázních užívala královna Kleopatra, ovšem její tzv. bazén schovaný v malém parku je začátkem listopadu vypuštěný a zavřený. Pamukkale a Hierapolis je záležitost na celý den, po snídani nahoru a kolem páté zpět dolů. V areálu je spousta laviček, stolů, rodiny si přinesou jídlo, udělají piknik, děti se koupou, vážně je to zábava na celý den. Jídlo není nutné nosit, lze si ho koupit, ovšem za cenu trojnásobnou proti normálu.

Hierapolis

Hierapolis

Hierapolis

Pamukkale

Pamukkale

Pamukkale

Den 5: Afrodisias

Afrodisias je nepochybně jedna z nejpůsobivějších antických památek v Turecku. Nedaleko vesnice Geyre jihozápadně od Denizli, jak název napovídá, má mnohé společné s bohyní krásy Afrodíté. Je to přes 100 kilometrů, bez auta obtížná doprava, domluven soukromý výlet za 100 eur. Řidič udělal okruh, cestou tam to vzal prý o maličko kratší cestou nejprve na sever, poté západním směrem přes Buharkent a před Kuyucakem otočil na jihovýchod do Karacasu a Geyre. A zpět druhou stranou přes Tavas a kolem Denizli zpět do Pamukkale. Vstupné 12 eur, areál je součástí Museum Pass Aegean, muzeum bylo zavřené, což je nepochybně škoda, protože bylo objeveno množství soch ve výborném stavu a jsou samozřejmě právě v muzeu.

Bílý a šedý mramor, ze kterého Afrodisias postavili, je z nedalekých dolů vzdálených několik kilometrů. Hned za vchodem do areálu stojí spousta zachovalých sarkofágů, krásně zdobených mj. podobiznami bohů, girlandami či hrozny vinné révy. Pokud se vydáte doprava, najednou stojíte před tetrapylonem, což byla monumentální vstupní brána (a jaká) do svatyně Afrodíté. To nebyla menší rekonstrukce, ale anastylóza – 85 procent tetrapylonu leželo na zemi, či pod zeminou. „Stačilo“ sestavit a vnímáme, jak vypadal vstup k Afrodíté. Dále se pokračuje ke stadionu, asi půl kilometru od vstupu. Z informační cedule se dozvíme, že stojíme před nejzachovalejším stadionem antického světa. Já bych dal na první místo stadion v Magnesii. Tam sice chybí jeden oblouk, ovšem druhá část s mramorovými sedadly je mnohem impozantnější. Stadion má 30 řad pro 30 000 diváků, jeho délka je 270 metrů, byl postaven v 1. století. Konaly se v něm především atletické závody, zápasy apod. Později byl východní oblouk přeměněn v menší arénu pro gladiátorské souboje. Chrám Afrodíté, v křesťanských časech vysvěcený na kostel, palác guvernéra, bouleuterion, lázně, neobvyklý komplex městského parku se 170 metrů dlouhým bazénem, sebasteion, divadlo. Čtyři hodiny na prohlídku areálu jsou akorát, když nebudete pospíchat a občas se na sedadlech stadionu či divadla posadíte. Mimochodem, ceny např. půl litru vody a třetinky Coca-Coly, jsou stejné jako v Efesu (37 a 157 tl).

Antické město dostalo jméno Afrodisias pravděpodobně někdy ve 3. st. př. n. l. Existovalo již dříve a neslo jiné jméno. Bylo metropolí Kárie, jejíž dávnější obyvatelé ovšem přijímali kulturu i vládu mocnějších a již v řeckých časech postupně jako národ zmizeli. Kraj ovládla perská Achaimenovská říše, Alexandr Veliký, staří Římané, bylo součástí Byzantské říše. Po ničivém zemětřesení v 7. století již nikdy neobnovilo dřívější prosperitu.

Tetrapylon

Ruiny chrámu Afrodíté

Stadion

Stadion

Den 4: přejezd do Pamukkale

Včera jsem jel poprvé v Turecku vlakem, dnes podruhé. A tentokrát to bylo přesně podle jízdního řádu. Ze Selcuku těsně před desátou ranní, ve 13:40 Denizli. Hned vedle vlakového nádraží v Denizli je autobusový terminál. Hledám nějaké minibusy do Pamukkale, musí se po schodech dolů, minibusů spousta, ale na žádném nápis Pamukkale. Ptám se, ano, přijede sem, za chvíli. Minibusy jezdí ještě kus za Pamukkale, mívají tedy vpředu nápis Karahayit. Nebo Pamukkale – Karahayit. Cena 50 tl, zastavuje v centru.

Pamukkale je slavné oslnivě bílou krásou svých travertinových kaskád, v překladu prý jméno znamená „bavlněný hrad“. Tisíce let se formují tyto bělostné terasy a kaskády, v nichž se v minulosti smělo koupat. A nad nimi pozůstatky antického města Hierapolis. Před čtvrtou hodinou odpoledne jsou kaskády krásně nasvícené sluncem, ale vstup odkládám. Na Museum Pass je možný do každé památky pouze jeden vstup, což znamená, že si nechám více času až šestý den. Zítra Afrodisias nedaleko města Geyre jihozápadně od Denizli, jak název napovídá, má mnohé společné s bohyní krásy Afrodíté. Je to téměř 100 kilometrů, bez auta obtížná doprava, v hotelu domluven soukromý výlet za 100 eur.

Pamukkale

Pamukkale

Den 3: Magnesia, stadión

Magnesia, archeologické naleziště asi 25 km od Selcuku. Taxikáři chtěli 100 eur za cestu tam a po několika hodinách zpět, což je nesmyslně předražené. Na takovou „nabídku“ reaguji odchodem. Takže vlakem půl hodiny do Ortaklaru, potom 4,5 km pěšky po silnici, po kilometru ale jel minibus za 25 tl. Místo 100 eur utraceno za vlak a minibusy 100 českých korun. Kdyby nabídli méně, měli kšeft, ale když chce někdo příliš…

Magnesia je archeologické naleziště, jakých je v Turecku přehršel. Až na… stadion. Kdyby nebyl, nemá smysl se trmácet, ale je. Jeden z nejzachovalejších v celém Středomoří. Nuže, stojí za to se sem trmácet za sto korun. Vlak měl 40 minut zpoždění, zpět polovinu. Ze Selcuku pouze dvě stanice, ale kus cesty. Vstupné součástí Museum Pass Aegean, jinak asi 3 eura. První vykopávky v Magnesii provedl v letech 1891 až 1893 německý archeologický tým vedený Carlem Humannem, tím, který objevil Pergamon (oltář je v Berlíně). Světlo světa spatřily pozůstatky Artemidina chrámu i agora. Stadion je mimo areál, nejprve dále po silnici asi 100 metrů, poté odbočka doprava a přibližně kilometr po dobře značené silničce, dá se tam vyjet i autem. Jak jsem šlapal nahoru, kolem stále novodobý pevný plot, začaly se do mne vkrádat obavy, aby nebyl kvůli nějakým opravám stadion oplocený a uzavřený. A když se objevila nepřekonatelná brána s nějakým tureckým nápisem, obavy se naplňovaly. Naštěstí jsem si všiml nenápadného zvonku. Zmáčknutí, za pár sekund se ozvalo welcome a brána se začala otevírat. Záludný vstup.

Až do roku 1984 jen zelená louka… Stadión byl schován pod mocnou kupou zeminy, ale archeologové podle tvaru prostoru tušili, že by pod ní mohlo „něco“ být. Práce trvaly desítky let, výsledek je úžasný. Odhalili stadion z 1. století pro 30 tisíc diváků, kteří sledovali závody vozatajů i atletické hry. A paráda, žádné zábrany, smí se nahoru. Mimochodem, posadil jsem se na horních mramorových sedačkách a… strávil tam hodinu a půl. Úplně sám, pouze několik úvodních minut s jednou skupinkou. Sám, až na spoustu ještěrek. Délka dráhy je udávána 189 metrů, stadión byl využíván až do 4. století. Stovky mramorových „křesílek“, ty nejluxusnější až nahoře, evidentně byly řady sedadel předem určeny pro určité skupiny, pro chudší i bohatší. Jako v současnosti. Určitá místa byla vyhrazena i pro diváky, kteří přijeli z Efesu.

Cestou zpět minibus, zastávka je přímo u areálu, odhaduji, že každých patnáct minut něco jede. V Ortaklaru zbýval čas na čaj v nádražní putyce. Taková čtvrtá cenová, jak se dříve říkávalo. Čaj za 10 tl, tedy 5 korun. Zahrádka hned vedle kolejí, přibližně dvacet mužů a žádná žena. Většina hrála mně neznámou hru, nebo karty. Až na špinavé ubrusy pohodové posezení, jen si nesmíte sednout blízko toalety.

Magnesia, stadión

Magnesia, stadión

Magnesia, stadión, mramorové sedačky nahoře

Magnesia, současný život na antickém stadiónu

Magnesia, latríny

Den 2: Efes

Jak ze Selcuku do Efesu? Pěšky. Jistě, není to pár stovek metrů, ale asi 3,5 km. Ovšem po pravé straně silnice je fajn chodník lemovaný stromy a sochami se lví hlavou (až ke křižovatce, pak zbývá kilometr), možná se k vám připojí pes, se mnou šel jeden asi dva kilometry až do Efesu. Koček i psů je všude plno a palec nahoru pro místní, jak jsem pozoroval už během minulých návštěv Turecka, starají se o ně. Psi jsou sice tuláci, ale všichni mají čip v uchu, a především vypadají zdravě. A působí mírně, pokud začnou štěkat, je to na jiného psa, který narušuje teritorium. Kočky muslimové milují odjakživa, tak, jak je miloval prorok. Takže se běžně stane, že usednete v restauraci a hop, nejen pod stolem, ale vedle vás sedí na lavici micina. Před vstupem spousta krámků, restaurace, předražený Museum Shop. Uvnitř v archeologickém areálu nejsou toalety, pouze u vstupu, jsou tam snad dva kiosky, půl litru vody za 37 tl, třetinka Coca-Coly za 157 tl. Dělte dvěma a je to v českých. Příjemné je, že v areálu nejsou žádní obtěžující prodejci všeho možného.

Vstupné do Efesu nepatří k levným, stojí 40 eur, včetně tzv. Terrace Houses 52 eur. Za 95 eur doporučuji koupit týdenní Museum Pass Aegean, v něm je vstup do spousty archeologických památek regionu, např. Magnesia, Hierapolis, Pergamon, Laodikeia, Smyrna, Didyma, Priene, Aphrodisias, Miletus. Ceny se udávají na internetu v eurech, ale platit hotově je možné pouze v turecké měně.

Symbolem Efesu je knihovna, kterou dal postavit v první polovině 2. století římský konsul Tiberius Julius Aquila Polemaeanus jako pohřební památník svého otce. Nepochybně jedna z nejkrásnějších antických památek, na druhou stranu… ta působivá fasáda nepřežila několik zemětřesení a nově ji vztyčili ve druhé polovině 20. století. Na informační ceduli se podívejte na starou fotografii, není na ní nic z toho, co vidíte před sebou. Je konec října, ovšem teplé a slunečné počasí přilákalo spoustu lidí, včetně početných skupin z východní Asie. Nikdo by neměl vynechat Terrace Houses, ruiny domů jsou schované pod novodobou střechou, mnohé mají barevné malby na zdech i podlahové mozaiky. Divadlo je nepřístupné, hyzdí ho jeřáb, prý se na něm pracuje, ale nikoho jsem pracovat neviděl. Rozsah památek napovídá velikost a slávu starověkého města, bohužel, současný Efes jsou trosky, nebo nedávné rekonstrukce. Připomenu, že jméno Efes nese i nej turecké pivo, půl litru čepovaného jsem viděl za 150 tl.

Celsova knihovna

Celsova knihovna – před anastylózou

Efes, divadlo

Efes, Terrace Houses

Zítra Magnesia, archeologické naleziště asi 25 km od Selcuku. Taxikáři chtěli 100 eur za cestu tam a zpět po několika hodinách, což je nesmyslně předražené. Takže vlakem do Ortaklaru, potom 4,5 km pěšky. Ovšem předpokládám, že dlouho pěšky nepůjdu a někdo zastaví, uvidíme.

Den 1: Let Praha – Istanbul – Izmir – Selcuk

V 10:25 z Prahy, přestup v Istanbulu na letišti Sabiha Gökçen přibližně 50 km východně od centra města. Sabiha Gökçen je považována za první bojovou pilotku v historii země (ve 23 letech) a byla adoptivním dítětem prvního prezidenta Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka. Na letišti výměna peněz na cestu z Izmiru do Selcuku (100 eur / 4750 tl). Poté let do Izmiru, 45 minut. Jak je v Turecku zvykem, po východu z letiště čekají taxi, a především pevné ceny napsané na ceduli. Selcuk 2650 tl za asi 60 km, jede se. Taxikář má fotku Atatürka tam pod zrcátkem, kde mnozí mají např. růženec. Stmívá se a konečně v zamluveném hotelu v Selçuku.

Turecká lira (TRY) v posledních letech hodně klesala, před dvěma lety bylo za euro asi 28 tl, v současnosti kolem 48.

Plán má jednoduché obrysy – Ephesus, dále Magnesia, Hierapolis, Laodikeia, Aphrodisias, Pergamon, Smyrna… uvidí se.