Jak do Verony? Autem je to z Prahy asi 800 kilometrů. Verona má letiště, necelých 20 km z centra města, přímé lety z Prahy v podzimních dnech neexistují, nejjednodušší je přestup v Mnichově na let Air Dolomiti. Variantou je let do Milána a odtud vlakem, nejprve z letiště na Milano Centrale, dále je to s frecciarossou do Verony na nádraží Porta Nuova asi 70 minut.

K turistickému životu ve Veroně se hodí Verona Card. Lze ji objednat na oficiálních webových stránkách https://www.museiverona.com/. Na 24 hodin stojí 27 eur, na 48 hodin 32 eur, čas platí od prvního vstupu a aktivace, nikoli od koupě (v pondělí je zavřeno). Verona Card umožňuje i bezplatnou městskou autobusovou dopravu (musí být vždy validována přiložením karty ke čtečce). Pokud navštívíte několik památek, např. římskou arénu, Juliet’s House, Castelvecchio, římské divadlo, věž Lamberti, nepochybně se vyplatí. Kartu lze koupit v turistických informacích na Piazza Bra vedle amfiteátru (za rohem paláce Barbieri) i v pokladnách některých památek a muzeí. Ovšem nedoporučuji kupovat Verona Card v pokladně amfiteátru, podobně jako v Římě totiž znamená přednostní vstup. A při pohledu na frontu před pokladnou asi zalituje každý, kdo kartu před vstupem nevlastní.

Casa di Giulietta

Verona má dvě proslulá náměstí – Piazza Bra a Piazza delle Erbe. První zdobí zachovalý římský amfiteátr, druhé 84 metrů vysoká věž Lamberti, z níž je placený výhled na veronské střechy. Spojuje je Via Giuseppe Mazzini, přibližně pět set metrů dlouhá pěší zóna prodejen zmrzliny a luxusního oblečení. Dokonce i ke konci září je o víkendu šíleně přecpaná. Jen pár kroků z Piazza delle Erbe na adrese Via Cappello 23 se dostáváme do proslulého shakespearovského dramatu. „Však sudby žalnější svět nevzpomíná, než jest Romeova a Juliina.“, tak končí nesmrtelná divadelní hra Romeo a Julie, jejíž děj William Shakespeare zasadil právě do Verony (premiéra se odehrála v roce 1595). Tragédie o milencích, jimž znepřátelené rodiny bránily v lásce, udělala ze současné Verony romantické město lásky. Verona je místem zřejmě nejslavnějšího milostného příběhu všech dob a tisíce lidí denně přicházejí do kdysi bohatého domu rodiny Cappello (s erbem ve tvaru klobouku, italsky cappello), dnes turisticky nazývaného Juliet’s House (Casa di Giulietta). Verona je nejen synonymem romantiky, někde se setkáte i s termínem, že je z italských měst tím nejvíce italským, nepochybně ve smyslu historie, kultury, kuchyně, způsobu života atd. Ovšem William Shakespeare nebyl ve svém díle nijak originální, inspirovala ho antická báje Pýramos a Thisbé, kterou si lze přečíst např. ve 4. knize Proměn římského básníka Ovidia. Již v tomto antickém vyprávění rodiny nepřejí lásce milenců, a když do děje vstoupí lvice s krvavým chřtánem, tragický závěr dvou sebevražd (okopírovaný Shakespearem) se přiblíží.


Proslulý balkón nepochází z časů Julie, vytvořili ho ve 20. století


Dům Julie na konci 19. století


Lože Julie není originální, má filmový původ z 20. století


Přeplněná Via Giuseppe Mazzini

Vstup na nádvoří pod balkonem Juliina domu je neplacený, jedním z důvodů je jistě i obchůdek s nespočtem suvenýrů. Vstup do domu a na balkon je možný pouze po předchozí online rezervaci a platbě (22 eur, rezervace je vyžadována i v případě Verona Card) přes www.museiverona.com. Vytvoříte účet a vstupenky se zvoleným časovým údajem přijdou na email. Doba návštěvy je určena na čtvrt hodiny, ovšem nikdo uvnitř nekontroluje, zda jste přetáhli. William Shakespeare napsal fiktivní příběh, ve Veroně nikdy nebyl. Ovšem jeho vyprávění o dvou znepřátelených rodinách zřejmě má v italské historii reálné základy, vždyť tehdy doznívaly boje tzv. guelfů a ghibellinů, zjednodušeně císařských proti papežským, a jednotlivá italská města (a jejich přední rody) stála na jedné, či druhé straně. Není těžké si představit, že právě odtud pramenila stará zášť dvou rodů, o jejíž důvodech nám William Shakespeare nic neříká.

Casa di Giulietta je spíše symbol shakespearovského dramatu a lásky než opravdová historie. Je to starý dům, od 13. století ho vlastnila rodina Cappello (podobnost se jménem Capuletů asi nikdy nikdo nevysvětlil) a provozovala hostinec. Přestože se majitelé měnili, hostinec byl údajně v provozu po celá staletí. Až od roku 1935, v časech, kdy se rozvíjel turistický ruch, byl dům pod vedením historika Antonia Aveny malebně restaurován, jak jsem se dočetl, v duchu „středověké scénografie“, aby připomínal časy Capuletů a Monteků před více než půl tisíciletím. Mimochodem na adrese Via Arche Scaligere 2 stojí tzv. Romeův dům. Krásné historické sídlo je v soukromém vlastnictví a nepřístupné, navíc se udává, že v něm žila mocná veronská rodina Nogarolů, pocházející z hrabství Armagnac ve Francii.

V žádné fotogalerii z Verony by neměla chybět fotka ženy na Juliině balkoně, přestože… tento balkon byl přidán až během rekonstrukce a bronzová socha Julie na nádvoří byla instalována dokonce až v roce 1973. Dotyk pravého ňadra Julie (sochy!) prý přináší štěstí v lásce, a tak ho téměř všichni osahávají, včetně žen. Jak vypadala fasáda budovy a nádvoří lze vidět i na staré fotografii z konce 19. století. Je zjevné, že s námi ve Veroně hrají pohádkovou hru vynášející spoustu peněz, ale je to hezká a romantická hra, proč se nenechat unést… Její součástí je i dojemný novodobý zvyk psát Julii dopisy, v domě na to mají schránku.


Výhled z horního patra veronského amfiteátru


Střechy a terasy Verony z horního patra amfiteátru


Opera, to je svět amfiteátru ve 21. století


Večerní slunce nad amfiteátrem

Římský amfiteátr

Vzhledem k minulosti je amfiteátr z římských dob na Piazza Bra málo romantickou součástí historie Verony. V roce 1913 se v hlavě místního operního zpěváka Giovanniho Zenatella zrodil nápad oslavit blížící se 100. výročí narození Giuseppeho Verdiho provedením jeho slavné opery Aida právě v amfiteátru. Postupně jeho myšlenka vzbudila ve Veroně nadšení a z původně plánovaného jediného představení vznikl festival, jehož historie sahá sto let zpět. I letos se od června do září hrály v aréně mj. opery Aida, Nabucco, La Traviata (Giuseppe Verdi), Turandot a La Bohème (Giacomo Puccini).

Přesné datum postavení amfiteátru je neznámé, historici se shodují na období od pozdní Augustovy vlády do poloviny 1. století. Podobně jako další římské arény byl svědkem gladiátorských zápasů a představení bojů s divokými zvířaty dovezenými z dalekých krajin, o tom existuje historické písemné svědectví z dopisu (uveřejněný i na Wikipedii), který napsal římský literát a úředník Gaius Plinius, známý jako Plinius mladší (61–113). Mimochodem, Plinius mladší ve dvou dopisech popisuje i známou erupci Vesuvu. Ve středověkých časech byl amfiteátr využíván jako místo veřejných poprav, upalování kacířů i soubojů. Prostory amfiteátru se i pronajímaly. S nástupem renesance se objevily první snahy o zachování a restaurování amfiteátru, kresby, studie. Později se v něm konaly rytířské turnaje, dostihy (zřejmě podobné sienským), místnímu publiku předváděli např. nosorožce. Od 18. století probíhají archeologické vykopávky. Ještě v 19. století žili v podloubí oblouků nájemníci. V poslední době je aréna využívána i pro sportovní akce, např. Giro d´Italia. Příští rok bude svědkem závěrečného ceremoniálu Zimních olympijských her 2026.

Amfiteátr patří mezi nejzachovalejší na světě, podobně jako římské Koloseum, El Jem v Tunisku a Arles ve Francii. Patřil mezi osm největších v římské říši, jeho původní kapacita se pohybovala kolem 30 tisíc diváků.