Jak je to s tím Toskánskem? Jistě, je to přehnané. Sighnaghi ničím nepřipomíná kamenná toskánská městečka (mj. drahá a v létě přeplněná), snad jen… že je na kopci. Když vyjdete po příjezdové silnici kousek nahoru za město, najdete vhodné místo pro fotografie. Sighnaghi je typické tím, že je v něm vše nahoru, nebo dolů. Téměř neustále chodíte do kopce a z kopce.

Z Tbilisi jezdí do Sighnaghi maršrutky ze stanoviště Samgori u stejnojmenné stanice metra. A člověk tam zažije malé překvapení. Do Sighnaghi se nejezdí až se maršrutka naplní, což je v Gruzii obvyklé, ale má jízdní řád. Odjíždí se po dvou hodinách, odpoledne ve 13, 15 a 17, cena 10 lari. Z Tbilisi je to přibližně 110 kilometrů stále východním směrem. V Gruzii se romantickému Sighnaghi říká „město lásky“ a pro mnohé snoubence je místem svatebního obřadu. Je vysoce pravděpodobné, že na nějakou svatbu narazíte. Mimochodem, někde jsem četl větu, že do Sighnaghi přijedou milenci zamilováni do sebe a odjedou zamilováni do gruzínské pohostinnosti. No… až tak na mne místní pohostinnost rozhodně nepůsobila.


Kostelík svatého Štěpána v jedné z věží hradeb


Některé restaurace nabízejí krásný výhled do okolí Sighnaghi


Možná nejznámější fotografie ze Sighnaghi, toto auto s kvevri na střeše fotí každý


Kdysi opevněné městečko

Déšť zahalil Sighnaghi, po něm mlha. Sighnaghi leží v nadmořské výšce asi 790 metrů a z města je krásný výhled do údolí Alazani, ve kterém se pěstuje vinná réva a za nímž se tyčí stěna Velkého Kavkazu. Z opevnění z 18. století a dochovaných hradeb toho v takovém počasí mnoho vidět nebylo. Na krátký úsek hradeb lze vystoupit, ale není to paráda, zvláště v mlze, jako když obcházíte po hradbách např. portugalský Obidos. Celková délka hradeb dosahuje čtyř kilometrů a mají 6 bran a 23 věží. Drtivá většina současného města je ovšem mimo staré hradby. V jedné z věží na ulici Ilji Čavčavadzeho (politik, přední osobnost gruzínského obrozeneckého hnutí, spisovatel a básník, byl zavražděn a dokonce svatořečen) stojí kostelík svatého Štěpána, hezké místo, doporučuji. Jen pár kroků vedle restaurace Okro's, vyrábějí i vlastní vína. Ochutnal jsem jedno suché červené z odrůdy Saperavi, průměrné, zůstalo u jedné sklenky. A hlavní chod kuřecí s tradiční omáčkou z vlašských ořechů, ozdobené drobnými semínky granátových jablíček.


Délka hradeb dosahuje čtyř kilometrů


Sighnaghi


Dřevěné balkóny Sighnaghi


Vinařství Kerovani

Co takhle vkročit do místního vinařství Kerovani… Malý rodinný podnik, podle jejich slov vyvážejí vína do daleké Asie, především do Japonska. Sousední Rusko překvapivě není jejich trhem. Lze si prohlédnout sklep, kde v nádobách kvevri zrají vína, někdo z mužských členů rodiny k tomu dodá krátký výklad. Za 45 lari ochutnávka čtyř vín – sekt, bílé, jantarové a červené, vše suché. Vína dobrá, ovšem chuťově naprosto odlišná od vín, na která jsme zvyklí. Však také Gruzínci upozorňují, jestli je víno tradiční lokální, nebo evropského stylu. Na místní poměry mi cena degustace přijde předražená, láhve stojí od 70 do 100 lari, což bych hodnotil stejně. Pokud při návštěvě Sighnaghi Kerovani vynecháte, nic se neděje, v Kachetii je spousta zajímavějších vinařství. Sehnat v Sighnaghi špičkové víno evropského stylu není jednoduché, najít krámek, kde si budete chvilku vybírat z pár stovek lahví, je oříškem. V restauraci nabídnou místní víno, leckde prodávají v krámcích víno dokonce v plastových lahvích bez označení, v marketech nic, co by upoutalo. Jaký rozdíl proti Toskánsku…

Sighnaghi je vlastně vesnice, má jen pár tisíc obyvatel. A díky vínu je známější a rozvíjí se. Stává se z něj oblíbená turistická destinace uprostřed malebné krajiny a v srdci vinařských oblastí Gruzie. Úzké dlážděné uličky, atraktivní dřevěné balkóny místních domů. Jméno města prý má kořeny ve staroturkickém slově syghynak, což znamená „útočiště“. To by postavení na kopci nad údolím odpovídalo. Význam vesnice vzrostl za vlády Erekleho II. (králem 1744 až 1798). Pro Gruzii to byly těžké časy, v nichž se král rozhodoval mezi dvěma mocnými sousedy – Persií a Ruskem. Navíc kraj ohrožovaly výpady dagestánských kmenů z Kavkazu. Erekle II. poručil v Sighnaghi vybudovat pevnost a opevnění na obranu regionu. Ve městě žili převážně zemědělci, řemeslníci a obchodníci, významnou část obyvatel tvořili Arméni. Poté, co Gruzie v roce 1801 padla pod ruský carský vliv, postupně rostl i hospodářský, především zemědělský význam Sighnaghi.

Tradičním výletem ze Sighnaghi je klášter svaté Nino v Bodbe vzdálený pouze 2,5 km. Je nepochybně jedním z nejvýznamnějších poutních míst, jsou zde totiž uloženy relikvie patronky země svaté Nino, která panovníka dávného gruzínského království Kartli (římský název Ibérie) Miriana III. dokázala obrátit na křesťanskou víru. Sighnaghi je tak blízce spojeno s počátky křesťanství v Gruzii. Už Mirian III. údajně na tomto místě poručil postavit klášter, později v něm byli korunováni kachetinští králové. Nedaleko stojí novodobá kaple postavená u pramene svaté Nino, o kterém věřící tvrdí, že má léčivou moc.