Z Panajachelu stojí maximálně 30minutová plavba lodí pro veřejnost (nikoli turistickou lodí, která bude nepochybně dražší) 25 quetzalů, zpět dalších 25. Ráno je přece jen jasnější nebe, sopky Tolimán, Atitlán a San Pedro, všechny vysoké přes 3000 metrů, jsou konečně vidět. Pokud vás napadne otázka, jak se k Maximónovi dostanete, jak objevíte místního průvodce, neobávejte se, on si najde vás. Dlouhé trpělivosti netřeba, hned po připlutí do přístavu jsme obklopeni nabídkami na návštěvu Maximóna. A nejen v přístavu, další oslovení přicházejí před kostelem, v kostele atd.

V Santiagu Atitlán žijí především Mayové kmene Tzutujil, v jejich jazyce se městečko jmenuje Tz´ikin Jaay, v překladu… Tzikin je symbol štěstí, hojnosti, svobody, mnohdy ve spojení s ptáky, tedy snad Domov ptáků. Nedávné občanské válce a krutostem armádních jednotek se Santiago Atitlán nevyhnul. Svůj domov ovšem bránili Tzutujilové po staletí a už v časech španělské conquisty, vojáci Pedra de Alvarada, jak napsal kněz Gerardo Aguirre, tehdy zničili vše, co jim stálo v cestě. Z přístavu je to kus nahoru, většina místních (a jelo jich na lodi dost, nejen turisté) využívá tuk tuky, my jsme šlapali po svých k Iglesia (kostel) Santiago Apostol, který zdobila nedlouho před Velikonocemi fialová barva, tedy liturgická barva předvelikonočního období. Kostel byl postaven v roce 1540 na místě staršího mayského posvátného místa. Před kostelem škola, učebna vedle učebny, dveře byly otevřené, tak jsme do jedné třídy nižšího ročníku vstoupili. Pomohl jsem si malou lží, že žena je ve své zemi učitelkou, a ráda by se seznámila s guatemalskou učebnou. Odmítnuti jsme paní učitelkou nebyli a mohli se rozhlédnout. Na zdech třídy anglické překlady základních slovíček, zdá se, že se dětem alespoň základy angličtiny vštěpují již od malička. Každopádně byla děcka v pohodové náladě.

Maximón je posvátná socha muže, obvykle posedává v nějaké rodině, která se o ni stará, nebo v malém posvátném chrámku. Nepředstavujme si ale opravdový chrám, může se jednat o obyčejnou místnost někde za dvorkem. Nakonec jsme se nechali k Maximónovi dovést jedním místním průvodcem. Jmenuje se Francisco a na jeho nabídku, že nás za Maximónem dovede za 250 quetzalů (krát 3 v českých korunách), jsem mu namítl, že pán dost přehání. Zasmáli jsme se a byli amigos. Ovšem amigos za naše prachy (konečná suma byla násobně nižší, ovšem nepředpokládejte, že se vám bude někdo věnovat za stovku českých korun v přepočtu). Francisco byl oblečen po maysku, přesně tak, jak v současnosti předpokládáme, že se mayští muži oblékají, tedy, především nápadné tříčtvrteční kraťasy, bílé s fialovými pruhy, opravdu jednoduchý vzor. Dále široký pás převázaný kolem pasu, světlá košile vybledlé khaki barvy a klobouk, jako každý správný Mexičan nebo Texasan. Na nohách jednoduché žabky (či plážovky). Nuže, vyrazili jsme v doprovodu Francisca za Maximónem. Nebylo to nijak daleko, přesto, bez něj – nebo jiného průvodce – v bludišti uliček a průchodů mezi domy Maximónův domov nenajdete. Najednou jsme vyšli na zapadlý obyčejný dvůr, být v guatemalském hlavním městě známém vysokou zločinností, rozhodně se necítíme bezpečně, ovšem tady je Santiago Atitlán.


Santiago Atitlán


Maximónův domov


Naše quetzaly končí – prozatím – pod kravatou Maximóna


Maximón má italský klobouk, doutník i tradiční mayské kalhoty

Maximón má italský klobouk, kravatu z Číny (což, když vyprávěl průvodce, znělo hrdě), šátek z Jižní Koreje, prostě kousky oblečení z celého světa, dlouhé barevné šály, boty domácí ruční výroby, tradiční barevné mayské kalhoty. Maximónovi sahají až k botám. Maximónovi se nosí dárky, samozřejmě nejlépe peníze, které mu jeho strážce zastrkává za kravatu. Také má Maximón moc rád alkohol a vždy kouří doutník. Za pár peněz bylo možné si posvátnou postavu kmene Tzutujil vyfotit. Strážce Maximóna, kterému jsme náš příspěvek 20 quetzalů předali, měl na sobě fialovou košili a kalhoty výrazně barevnější než průvodce Francisco, na bílém podkladu rostlinky a na těchto květinových vzorech ptáčky a motýly.

Olga Vilímková v knize Mayové popisuje vývoj oblékání mužů: „Muži opustili tradiční způsob oblékání v nedávné minulosti z politicko-sociálních důvodů, pokud se v době ozbrojeného konfliktu nepřipojili k partyzánům nebo neuprchli do exilu, byli násilně rekrutováni do armády (s obligatorní uniformou) nebo zařazeni povinně do jednotek civilní obrany, kde byl vyžadován civilní oblek. Tradiční šat znamenal v době ozbrojeného konfliktu lpění na vyjadřování příslušnosti k indiánskému etniku (vládou vnímáno jako kolektivní nepřítel) a jako takový byl nežádoucí a ohrožující nositele na životě. Tradice používání typického mužského oděvu se téměř vytratila.
Tradiční mužský oděv tvoří košile, vesta, kalhoty a klobouk. Čistě mayskou částí oděvu jsou především kalhoty, v podkladu většinou bílé barvy (v menší míře červené barvy) s geometrickými vzorci, které mohou vyjadřovat – dle vyjádření jejich nositelů – mayské písmo, tedy mayské znaky, které mají duchovní přesah. U kalhot se můžeme setkat také s výšivkami se zdobením v podobě ptáčků, jiných zvířat nebo květin. U typických mužských oděvů lze zaznamenat míšení tradic: např. mayské pokrývky hlavy tzute nahradily běžně používané ´španělské´ klobouky.“

Ne všichni Mayové a ve všech oblastech Guatemaly na Maximóna věří. Doma ho posadí na židli, kouří doutník, nebo fajfku, když budete mít štěstí a přijdete do takové rodiny, možná potkáte i šamana, který s rodinou řeší její problémy. Večer Maximóna nechají v soukromí vyspat, zároveň jsem ovšem četl i informace, že mu dělají společnost 24 hodin denně. Po skončení sponzorství jedné rodiny se koná slavnost, poté přebírá starost o Maximóna jiná rodina, Maximón tedy putuje, nikde není nastálo. Nebojte se přijít, přispějte, venku budou běhat děti, slepice, prase, užijete si Guatemalu.


Iglesia Santiago Apostol


Náměstíčko před kostelem


Přístaviště, vyplouváme do San Pedro La Laguna, stačí obeplout svahy sopky San Pedro


Santiago Atitlán

Nejen Maximón je posvátnou postavou guatemalského světa. Leckde vám někdo nabídne ke koupi starostlivé panenky, o kterých mi kdysi vyprávěla Irena DeLave, která je v Guatemale jako doma: „Všichni jsou nejdříve zaskočeni, jak jsou malinké, jsou to vysloveně pidipanenky, centimetr, spíše dva, někdy i větší, neskutečně tvořivé, je v tom šest sedm materiálů, látka, písek, fixa, papír, dřevo, tkanička. Mayové jsou hrozně pověrčiví, oni si ty panenky dávají pod polštář, a nejenom děti. Svěřují se jim, když mají starosti, a panenky je za ně přes noc pod polštářem vyřeší. Prodávají se všude na trzích, je jich několik v krabičce. Panenky jsou hodně populární, na trhu stojí v přepočtu 100 korun.“

Maximón je zvláštní figura. Vlastně se ani neví, jaký je původ jeho jména a jak stará je víra v Maximóna, pár století, nebo tisíciletí… Každopádně to vypadá, že Maximón má v oblibě turisty a turisté mají v oblibě Maximóna. Vypráví se o něm spousta legend, starých i novějších příběhů, je zahalen tajemstvím, zdá se, že jeho význam v komunitách se neztrácí ani pod tlakem katolické víry. Dokonce není zřejmé, zda je postavou světla či tmy, dobra či zla, je jako Kmotr, starý moudrý a mocný patron.

Legenda vypráví, že Maximón je reinkarnací mayského stařešiny, jejímž posláním je ochraňovat lidi. Maličko mi to připomíná zboštělého spasitele théravádového buddhismu Avalokitéšvaru, jehož tvář se záhadným úsměvem zdobí například věže angkorského chrámu Bayon. Za španělské conquisty jistý Ri Laj Mam povzbuzoval lid k rebeliím proti příchozím katolickým utlačovatelům a vždy se mu za pomocí kouzel podařilo španělské odvetě uniknout. Až tlaxcaltéšší čarodějové ve španělských službách pomohli k jeho dopadení a byl popraven. Ovšem jeho duch nadále chránil indiánský lid země, indiánští stařešinové pro něj našli domov v kmeni stromu, jehož čtyři kusy uschovali ve čtyřech částech země. Věří se, že má napojení na podsvětí, tedy xibalbá z mayské knihy Popol Vuh.

Někdy na konci 19. století prý přišel znovu na svět, jmenoval se Don Ximon, byl mesticem – synem mayské matky a vlivného Španěla. Působil jako soudce, který využíval svého vlivu a přiděloval půdu domorodým obyvatelům. Mocní nepřátelé se ho vícekrát pokusili zbavit a zavraždit, bez úspěchu. Don Francisco byl vášnivý kuřák a s oblibou si dopřával i alkohol, odtud pochází i dary, které mu jeho věřící přinášejí. Ovšem penězmi nepohrdne ani Don Ximon, ani Maximón, svíčky, kadidlo, vše se hodí. Lze předpokládat, že peníze budou využity na zajištění náboženského bratrstva, které o Maximóna v danou dobu pečuje, na pořádání slavností. S alkoholem si nepochybně v bratrstvu též poradí. Takže jsme přispěli na nějakou tu fiestu. Každopádně, mějte v přítomnosti Maximóna respekt, průvodce poradí, jak se chovat, za příplatek je povoleno fotit. Vždy to chodí tak, že nejdříve musíte něco nabídnout a poté očekávat něco od druhé strany, dokonce se třeba s Maximónem vyfotit, dotknout se ho. Třeba nabídnout quetzaltecu, tradiční místní kořalku, dříve považovanou za pití nižších vrstev, v posledních letech asi i to jméno přispívá k popularitě, dá se pít s limonádou a ledem. Asi se nedoporučuje žádat Maximóna o pomoc v nějakém negativním duchu, především proti jiným lidem.

Katolická církev v Maximónovi dlouhodobě viděla spíše symbol starého čarodějnictví, temných sil, ďábla. Přesto je jeho uctívání nadále rozšířené. Svatyni mu postavili např. v San Andrés Itzapa nedaleko turistického města Antigua Guatemala, uctívají ho i v Zunilu jižně od Quetzaltenanga.

Předcházející články z putování Guatemalou:
Pohodová koloniální kráska Antigua Guatemala (1. díl)
Pohodová koloniální kráska Antigua Guatemala (2. díl)
Pohodová koloniální kráska Antigua Guatemala (3. díl)
Výstup na sopku Pacaya aneb Taxi! Taxi!
Chichicastenango: Barevný mayský trh kolem rituálního kostela Santo Tomás
Panajachel: Motorovým člunem přes jezero Atitlán