Co se dá na trhu v Chichicastenangu koupit? Chce se napsat cokoli, ale to by jistě bylo přehnané. Každopádně slepice, krocani, štěňata, barevné a poutavé mayské oblečení, především ženské, sem tam dětské a pánské. A např. šachy z jadeitu, tradičního místního kamene, z téhož šperky, všelijaké nože a mačety, trička s guatemalskými náměty i s revolucionáři (Che Guevara nechybí), jednoduše zkráceno – vše, co si turista v zemi Střední Ameriky může chtít koupit a v nepřeberném množství. Pro osvěžení ovoce, již oloupané, připravené v kelímcích, např. mango, papája, jahody.

Iglesia de Santo Tomás je světoznámý pojem. Bývaly časy, kdy fotografování nebylo příliš tolerováno, v současnosti jsou místní na turisty zvyklí, fotoaparáty jim nevadí, a to ani na schodech kostela. Pouze uvnitř se fotografovat nesmí, ovšem že by to někdo nějak přísně kontroloval… Interiér kostela je hodně tmavý (není divu, když v něm hoří stovky let denně stovky svíček), před oltářem klečí rodiny i s dětmi, věřící zapalují svíčky na podlaze mezi řadami lavic. Zdeněk Šmíd ve svém žoviálním vyprávění o Guatemale v knize Jak se mají Mayové aneb Proč bychom se neděsili popisuje: „Zatímco schodiště kypí životem, vnitřek kostela svatého Tomáše je šerá, pustá a pramálo křesťanská ratejna. Zčernalé oltáře z dob conquistadorů požírá plíseň a vlhkost. Po ratejně se honí děti. Rodiče si odbyli šamanský rituál a teď rozmlouvají s bohy gringů. Vzývají je tím hlasitěji, čím poctivěji se nadechli dýmů a napili kořalky na schodech.“

Poprvé jsme kostel viděli téměř schovaný v dýmu. Není divu, že zčernalá jsou i dřevěná vrata do kostela a zdi kolem nich. Na schůdkách pod vraty neustále hoří svíčky, šamani „vykuřují“, ženy klečí na kolenou, používá se kadidlo. Schody před kostelem, které symbolizují mayský kalendář, jsou po obou stranách zaplaveny květinami a bylinami, které prodávají indiánky všech věků, zřejmě spíše k rituálním účelům než pro ženskou potěchu z krásných květů. Kostel byl postaven kolem roku 1540 na místě mnohem starší mayské svatyně a indiáni tak mají příležitost na jednom místě oslovovat bohy svých předků i původně boha evropských dobyvatelů. Uprostřed schodů hoří menší obětní ohně. Schody kostela Santo Tomás jsou tak propletencem starých mayských tradic a turismu 21. století. Iberoamerikanistka Olga Vilímková v knize Mayové zmiňuje i kostel Santo Tomás: „Mezi posvátná místa patří i katolické kostely a kapličky, které byly v době koloniální postaveny často na místech indiánských svatyň nebo na tzv. místech síly. Jako příklad lze uvést kostel v Chichicastenangu. Na schodišti před kostelem se nachází velký kámen, sloužící jako oltář, na kterém se pálí obětiny, např. svíčky (také krev čerstvě zabitých kohoutů). Lidé před vstupem do kostela obětují rovněž pryskyřici, kopál.“


V kostele Santo Tomás


Na schodem kostela Santo Tomás hoří obětní ohně


Barvy trhů v Chichicastenangu


Kostel Santo Tomás, Chichicastenango

Než se člověk ocitne uprostřed davů a trhu, nenapadne ho, že kostel nebude vůbec snadné objevit. Prostě se ztratíte v přehršli stánků, barev, jídelen, a za chvíli si začnete říkat, jak vlastně v tom chaosu kostel najdete, protože nikam nevidíte. Píše o tom i Zdeněk Šmíd ve své zmíněné knize: „Nejvíce turistů přijede v neděli, to je v Chichi trh a též velkolepé procesí cofradías. Jenže právě v neděli je všude tolik stánků, bud a plachet, že přes ně na Chichi, natož na cofradías, neuvidíte. Nepřeháním. Na náměstí stojí barokní kostel svatého Tomáše a stejně tak pěkná kaple kalvárie, ale nenajdete je, dokud vás lidská vlna nevyvrhne na chrámové schodiště.“ Průvod cofradías, tedy náboženských bratrstev, se ve čtvrtek nekoná, neviděli jsme ho. Zakládání těchto bratrstev zavedli na americkém kontinentu Španělé, pro indiány byla tedy novinkou, ovšem velmi rychle si je oblíbili a v současnosti jsou bratrstva téměř výhradně v rukách původních obyvatel. Každé bratrstvo pečuje o svého světce a zároveň tak reprezentuje celou komunitu. Mimochodem, s kapsáři na trhu se v Chichicastenangu zřejmě příliš nepárají. V jednom cestovatelském dokumentu České televize Na cestě po El Quiché byly ukázány místní noviny, které popisovaly osud několika zlodějíčků. Nejen, že jim dal dav pěkných pár ran přes záda, ale navíc byli donuceni vkleče vláčet pytel kamenů na zádech po náměstí. V novinách byla uvedena jejich jména a věk, s osobními právy gaunerů se v Chichicastenangu příliš nezabývali.

Trhy v Chichicastenangu (a v celé Guatemale) jsou především barvy, z nichž až oči bolí. Jejich pestrost je pověstná, v Evropě takovou indiánskou paletu překypující barevností asi nikde nezažijeme. Právě mayské barvy dodávají místním trhům jinde neopakovatelnou atmosféru a málokdo odolá nákupu těch pestrých látek. Prodejci jsou překvapivě ohleduplní, nechají vás prohlédnout zboží, nedávají najevo rychle kupte a vypadněte, pokud si prohlédnete a nekoupíte, nikdo za vámi nepokřikuje, nezlobí se. A mají trpělivost, když se několikrát zeptáte na pálivost papriček. Na trzích na Blízkém východě jsem si již párkrát všiml, že mají některé výrobky, např. tradiční arabské oděvy, značku Made in China, jak je to v Guatemale, jsem nepátral, ale nepochybně budou původní místní. První hodina procházení trhem je milá, prohlížení, objevování, nakupování, poté se trh se stále stejným sortimentem maličko omrzí. Nuže, vzhůru na barevný hřbitov, od kostela je to několik set metrů jednou uličkou dolů. Růžová, tyrkysová, blankytně modrá, špinavě žlutá, béžová, zelená, červenohnědá, další indiánská paleta barev, takový je hřbitov v Chichicastenangu. Prostě takový veselejší hřbitov, ovšem jen barevně. A mezi těmi barvami najednou černočerno… místo, v němž provádějí šamani mayské rituály spojené s ohněm a obětinami.


Barevný hřbitov


Barevný hřbitov


Pascual Abaj


Pascual Abaj

Na trzích celého světa se tradičně smlouvá, který prodejce by se obtěžoval s uváděním cen, když může uhádat vyšší. Platí to samozřejmě i v Chichicas­tenangu a kdekoli jinde v Guatemale. Doby, kdy si mayské prodavačky nedovolili příliš nadhodnotit své zboží, a turisté tak dostávali rady, že pokud uhádají 20 až 30 procent dolů, budou přibližně na správné hodnotě, již dávno neplatí. Počítejte s tím, že si bez mrknutí oka řeknou dvojnásobek a mnohdy více. Mne zaujala diskuse s jedním místním oficiálním průvodcem, která se odehrála přímo na schodech kostela Santo Tomás. Nejen trhem a kostelem by měl být turista v Chichicastenangu živ, a ptal jsem se, za kolik nás doprovodí na Pascual Abaj, známe mayské rituální místo v lese kousek nad městem. Tam i zpět s krátkým výkladem na místě, časově maximálně 50 minut. Požadavek 150 quetzalů, tedy 450 Kč. Náš rozhovor ztroskotal na jeho neochotě klesnout s finančním požadavkem pod či na stovku quetzalů. Za necelou hodinu požadoval vydělat 450 korun a nepochybně čistého, za pouhý doprovod na blízký kopeček a krátké povídání. Méně odmítl, nedohodli jsme se. Ovšem přibližně za 30 minut jsme se ještě jednou potkali a s mým cenovým návrhem souhlasil. Asi kšefty ten den nešly, jak si představoval. Pascual Abaj je blízko, průvodce doporučuji, ovšem není nutný, zvláště, máte-li čas (pokud případně maličko zabloudíte). Olga Vilímková v knize Mayové uvádí: „V současné Guatemale se provádějí tradiční mayské rituály, každodenní (na základě rituálního kalendáře) i výroční. Mezi ně patří i pravidelné poutě na posvátná místa známá indiánům. Podle Barriose ve střední Americe existuje více než pět tisíc přírodních oltářů, z nichž se více než dva tisíce používají po dobu několika staletí.“ Netuším, jak dlouho přicházejí mayští kněží na Pascual Abaj, pokud mi řeknou, že dlouhá staletí a déle než tisíciletí, nemám důvod jim nevěřit.

Bohužel, tentokrát bylo rituální místo bez lidí, žádná šamanská záležitost se právě nekonala. Nahoře je několik obětišť a ohnišť se zčernalými kříži, větší i menší, která se využívají k obřadům v duchu křesťansko-mayského synkretismu. Jediným společníkem nám byl pes, který nepřestával hledat nějaké zbytky obětované mayským božstvům. Pascual Abaj (vyslovuje se paskual abach) je svatyní mayského božstva země a zčernalá soška v hlavním ohništi bude nepochybně stará stovky let. Jak správně říkat mayským duchovním, popisuje Olga Vilímková ve zmíněné knize Mayové: „Rituál obvykle provádí mayský kněz a jeho pomocník. Duchovní představitel bývá nazýván španělsky sacerdote maya –mayský kněz, guía espiritual – duchovní průvodce, duchovní učitel nebo označením v mayském jazyce oblasti, např. Ajq´ijab´, Chimam, případně H-men – strážce tradic posvátného kalendáře. Běloši nebo pokřesťanštění míšenci či indiáni nazývají duchovní učitele – strážce tradic šamany nebo také hanlivěji čaroději.“

Přestože je Chichicastenango mayským městem, jeho jméno údajně pochází z aztéčtiny (nahuatl), používali ho indiánští vojáci z Tlaxcaly naverbovaní španělskými dobyvateli. Chichicastenango je centrem kmene Quiché, přes 90 procent obyvatel mluví právě jazykem Quiché (mayských národů žije v Guatemale přes dvě desítky a každý má svůj jazyk). Jak do Chichicastenanga? Varianty jsou v podstatě dvě – turistický shuttle a mnohem levnější a nevyzpytatelné domácí kuřecí autobusy. Pokud vyrazíte z Panajachelu od Lago de Atitlán, je to méně než 40 kilometrů. Jenže… než se shuttle prokouše do kopce zacpanými prudkými uličkami vesnice Sololá, slabá hodinka je pryč, a přestože poté to jde rychleji, dvě hodiny jsou na cestu nutné. Agentury v Panajachelu nabízejí výlet od osmé ranní, zpět se vyjíždí z Chichicastenanga před 14 hodinou, na trh a Chichi tak vycházejí dostatečné necelé čtyři hodiny. Silnice na trase Antigua – Panajachel – Chichicastenango jsou v pohodě (až dále na západ a severozápad jsou silnice v zoufalém stavu, což poznáme později cestou do Mexika), ovšem řidiče často při průjezdech vesničkami zpomalují tzv. vibradores, což je jeden z místních španělských názvů pro zpomalovače. Navíc se vám nepochybně stane, že se zaseknete na křižovatce, toho troubení, couvání, užijte si křižovatku několika ulic s několika kuřecími autobusy (jak se může vozům s takovým klaksonem říkat kuřecí…), zábava. Navíc Chichicastenango je horské město, leží v nadmořské výšce kolem 2000 metrů a silnice se proplétá průsmyky mezi kopci.

A na závěr jedna „podstatná“ informace pro filmové fajnšmekry – v Chichicastenangu se natáčelo a odehrávalo několik scén slavného Tarzana Edgara Ricea Burroughse. Příběh The New Adventures of Tarzan z roku 1935 (režie Edward A. Kull) se totiž odehrával především v Guatemale, kromě Chichicastenga i v dalších známých lokalitách – Antigua Guatemala, Tikal, Quiriguá, Livingston, Puerto Barrios a Ciudad de Guatemala. Hlavní roli hrál Bruce Bennett, původním jménem Herman Brix, olympijský medailista ve vrhu koulí. A proslulý kostel Santo Tomás ve filmu nechybí.

Předcházející články z putování Guatemalou:
Pohodová koloniální kráska Antigua Guatemala (1. díl)
Pohodová koloniální kráska Antigua Guatemala (2. díl)
Pohodová koloniální kráska Antigua Guatemala (3. díl)
Výstup na sopku Pacaya aneb Taxi! Taxi!

Rozhovory o Guatemale:
Olga Vilímková: Guatemala je nejautentičtější zemí Střední Ameriky
Irena DeLave: Guatemala s láskou a otevřeným srdcem
Milan Jána: Proč Guatemala? Kvůli místním mayským komunitám.