články - ČESKO

Pod masívem Krušných hor žije lázeňské město plné parků, zahrad a fontán, které si v minulých staletích oblíbili umělci i monarchové. Kdybyste do teplických lázní zavítali před nějakým tím rokem, potkávali byste v Zámecké zahradě Beethovena, Goetheho, von Humboldta, Chopina, cara Mikuláše I. nebo krále Fridricha Viléma III.

„Potoky, které tvoří Vydru, přicházejí z neobydlených, dešťových a chladných plání ústřední Šumavy. Shromažďují se z odtoků hojných slatin a bažin, z bažinatých strání horských a z ohromných, mnoho tisíc hektarů zaujímajících lesů, které vyznačují toto ponuré, hluboce melancholické území“ – tak popisoval zrození nejkrásnější šumavské řeky Vydry Karel Klostermann.

Poslední den roku vládl na hradě Kašperk nad Kašperskými Horami čilý silvestrovský ruch. Kašperk je sice od listopadu do konce března zavřený, ale díky aktivitě a šikovnosti lidí se koncem roku jeho brány otevřely na pět dní návštěvníkům. A konaly se prohlídky, hrála šaškovská představení pro děti a tekly medovina, svařák i grog.

„Kdo spatří Karlovy Vary, uvidí divy, jak z nitra Země bohatě prýští horké vody. Tu i tam obklopují hory strmými skalisky město, jímž protéká řeka Teplá“, tak popisoval český humanista Zachariáš Theobald město založené Karlem IV. Šlapeme do těch výšek, do těch strmých skal za okouzlujícími výhledy na lázeňské domy, v nichž bydleli Goethe, Beethoven, Chopin, objevitel Troje Schliemann a také císaři, šáhové a králové.

Berkovský vrch, 480 metrů n. m., dominanta kraje severovýchodně od Dubé. Až nahoře, na zalesněném kopci, stojí ruiny hradu Starý Berštejn. Je podzimní den, slunce zalévá kopec i pohádkový les pod ním a spadané listí vybízí k ulehnutí do nejbarevnějších pe­řin.

Byl jednou jeden rytíř, který se zavázal Bohu účastí na křížové výpravě do Svaté země. Ten rytíř se jmenoval Hroznata a patřil k nejpřednějším v českých zemích, vždyť sám král Přemysl Otakar I. ho nazýval přítelem. Bůh ale nevedl Hroznatovy kroky až do Jeruzaléma, nýbrž do Říma, kde Hroznata přislíbil papeži Celestýnovi III., že na svých statcích založí premonstrátský klášter. Svůj slib dodržel a klášter premonstrátů Teplá se stal na stovky a stovky let duchovním a kulturním centrem regionu.

Byl říjnový víkend, do hlubokého kaňonu Doubravy pronikaly mezi stromy podzimní sluneční paprsky, a my – slovy básníka F. Boštíka – odneseme si v srdci svém od tebe světla ještě víc, naše Doubravko. Řeka Doubrava je sice v mapách zakreslena pod jménem Doubrava, ale místní jí neřeknou jinak než Doubravka. Poznal jsem to v hostinci v Libici nad Doubravou, kde mě pan Josef u sklenice jedinečné chotěbořské dvanáctky ihned nesmlouvavě opravil.

„Léta 1613, dne 1. Martii, jakož jest pan Jan Mařán, ouředník velehradský, Juru Trvajíčků z Boršic před právem loveckým obvinil, že jest svévolně bečku vína mateři své rozsekal a tu stál, až vyteklo, ani ho sbírati nedopouštěl. Nadto vejše, že jest té mateři své zlořečil a k ní tyto slova promluvil: Matko, máš devatero ďábelství v sobě, desáté já z tebe vyženu! K čemuž se týž Jura Trvajíčků, že jest to víno s bečkou rozsekal, přiznal…“

Když se mlhy pod Děčínským Sněžníkem rozplynou, bývá odtud jeden z nejúžasnějších výhledů v Čechách. Na stolové hory v Německu, Českosaské Švýcarsko, hřebeny Krušných hor, Lužické hory a prý dokonce až na Ještěd, Milešovku a Hazmburk. Nám byl onen výhled zapovězen, chuchvalce mlhy se přelévaly v údolích pod Děčínským Sněžníkem celé odpoledne. A vytvořily atmosféru pravých amazonských stolových hor, odříznutých od světa, jako z tajemného příběhu Arthura C. Doylea.

„Kutná Hora se svým okolím stala se zásluhou turistiky českým Norimberkem, anebo lépe řečeno českými Athénami. Jako vzdělaný cizinec koří se před nedostihlou krásou byť i zříceného Parthenona, tak zvláště pro svou vlast upřímně zanícený Čech sklání šíji svou, stoje před nesmrtelnými výtvory umělecké práce, kterými podnes hrdě honosí se Kutná Hora.“

„Památná jest hradní kaple, r. 1812 poněkud opravená; malby freskové na stěnách jejích jsou velecennou památkou českého umění XV. i XVI. století. Věž zvaná „Markomanka“ jest velepamátná silnými zdmi; s ploché její střechy rozvíjí se před námi poutavý obraz, ač obzor jest neveliký. Pod námi spojují se proudy Vltavy a Otavy v tok jeden pod kolmými stěnami skalními, porostlými zasmušilou zelení borů a jedlí. V hradě jest hajný, u něhož lze dostati pivo, sýr a chléb, jen z nouze nocleh.“

Ze Znojma na vinici Šobes vede nejhezčí turistická stezka v NP Podyjí. Vyhlídky ze skal do nekonečné zeleně kaňonu a na meandry Dyje, poté sestup k jejím vodám a osvěžení uchozených nohou a na závěr stánek na vinici Šobes, kde bylo rušno a kde jsme neodolali místnímu Rulandskému šedému.

Přečetl jsem si tato slova na webových stránkách města Brumov-Bylnice, a… kdo by odolal takovému pozvání na moravsko-slovenské pomezí, do jižního Valašska, do Bílých Karpat, do hlubokých lesů i na louky plné orchidejí, mezi bohyně nahlížející do dějů budoucích i zbojníky tančící šavlové tance.

V úrodném kraji v podhůří Bílých Karpat se odedávna daří vínu a práce ve vinohradech a vinobraní určují rytmus života místních obyvatel. Jen kousek na východ od Veselí nad Moravou leží obec Blatnice pod sv. Antonínkem, v níž doslova vyzývá k posezení ve sklípku a ochutnání vína jedna z nejmalebnějších vinařských sklepních uliček Slovácka.

„Na to, abyste se potkali s autentickým folklórem, musíte do Velké nad Veličkou nebo čekat týdny v nějaké lisabonské hospodě, než přijde zavírací hodina a sousedi či číšníci vytáhnou nástroje“ – povídal mi v rozhovoru Jan Burian. Nuže, vzhůru do Velké nad Veličkou na Horňácké slavnosti. A jak vyprávěl jeden místní bard, písně Horňácka jsou o životě zdejších lidí. A vskutku, zpívá se v nich o galánkách a vínečku.

Vinařská obec Šatov je obklopena 70 ha registrovaných vinic. Zdá se to být požehnaný kraj, stromy obsypané meruňkami napovídají, že vhodné podmínky jsou zde nejen k pěstování vína. V polovině 19. století ale měli Šatovští největší vinohrady ve Znojemském kraji – 626 ha vinic. Není tedy pochyb, že nedávná minulost zanechala neblahý otisk na šatovském vinařství.

Kateřinská jeskyně se proslavila unikátním hromadným nálezem koster jeskynních medvědů v jednom z komínů. Bohužel kostry již v komíně nejsou, pokud je chcete vidět, musíte do Moravského zemského muzea v Brně. I tak je ale v jeskyni, otevřené veřejnosti od roku 1910, co obdivovat. Téměř sto metrů dlouhý dóm, důsledek dávného rozsáhlého zřícení stropů, je největší ze všech přístupných v Moravském krasu.

Moravský kras, protkaný více než tisícovkou jeskyní, je jednou z nejstarších kapitol moravských dějin. V temných chodbách jeskyň objevili vědci kosterní pozůstatky medvědů, lvů, hyen, ale také stopy po mamutech, nosorožcích, zubrech a sobech. Množství paleontologických nálezů dokazuje, že kdysi dávno v jeskyních objevil vhodné místo pro svůj život také člověk.

Obdélné návsi obklopené selskými usedlostmi, honosné domy a špýchary se zdobenými štíty, kapličky, rybníky. Takové je selské baroko, takové jsou jihočeské vesničky Komárov, Mažice, Klečaty a Zálší nedaleko Borkovických blat. A nějaký ten krok za obcí se člověk nedokouká té vegetační plodnosti. Podmáčený prales borovice blatky, mech se propadá pod nohama, bílé chmýří suchopýru, hmyz lapající masožravá rosnatka okrouhlolistá, ostřice a kapradiny po kolena.

Krajina Soosu je poseta stovkami mofet – výdechů suchého oxidu uhličitého, nesprávně označovaných jako bahenní sopky. Mofety jsou projevem doznívající vulkanické činnosti. Z rozpukané žuly hluboko v podloží uniká oxid uhličitý a hromadí se v terciérních sedimentech jílů a písků. Když po dešti bahno s vodou brání jeho dalšímu unikání, vymílá 10–80 cm široké a hluboké krátery a probublává jimi na povrch.