Vypůjčil jsem si těch několik slov do perexu z knihy Hospoda Jamajka (Daphne du Maurier), kterou jsem četl kdysi v teenagerovském věku. Ty Bohem zapomenuté anglické slatiny mě od té doby přitahovaly. Rašeliniště, které protíná naučná stezka Kladská, nedaleko Mariánských Lázní, ale nejsou Bohem zapomenutým krajem a už vůbec pustým a neobdělávaným lidskýma rukama. Naopak. Alespoň od roku 1877, kdy si zde uprostřed hlubokých lesů a močálů nechal vystavět lovecký zámeček kníže Otto Friedrich Schönburg-Waldenburg a Kladská se stala druhou největší oborou v Čechách, kde žilo na tisíc kusů vysoké. Už předtím, než kníže Schönburg-Waldenburg koupil Kladskou, stávala zde hájenka s několika hospodářskými staveními a pila. Knížete okouzlily pavilony tyrolsko-švýcarského slohu, které vystavovaly na světové výstavě ve Vídni švýcarské kantony. Koupil je, nechal rozebrat, převést a znovu sestavit na Kladské. V duchu tehdy moderního romantismu a rozvíjejícího se zájmu o turistiku bylo okolí upraveno pro výletníky. A tak je tomu dodnes.

Friedrichův syn a nástupce Otto Sigismund Schönburg-Waldenburg dokonce zakázal veškerou automobilovou dopravu po cestě vedoucí do Kladské z Mariánských Lázní přes hájenku Králův kámen. Na webových stránkách www.slavkovsky-les.cz se dočtete: dlouhou zajížďku musel absolvovat i samotný československý prezident T. G. Masaryk, který si na Kladskou vyjel během svého pobytu v Mariánských Lázních. Stalo se tak v neděli 31. července 1927 a prezidenta na Kladskou doprovázel ministerský předseda Antonín Švehla a vyslanec František Chvalkovský. (Pan prezident šel tehdy za parného dne společně s A. Švehlou do M. Lázní lesem pěšky a automobil jel oklikou přes Sangerberg a opět je naložil na Sangeberské křižovatce nad M. Lázněmi). Na Kladskou zavítali mj. i anglický král Eduard VII, bulharský král Ferdinand, egyptský král Faud a astronaut Jurij Gagarin, který se zde bavil rybolovem.

Přírodní rezervace zde byla vyhlášena již v roce 1933 a to na pěti rašeliništích severně od Mariánských lázní:
Tajga – dříve Glatzfilz (Kladské rašeliniště)
Lysina – dříve Birkfilz (Březové rašeliniště)
Paterák – dříve Zangfilz (Klestnaté rašeliniště)
Malé rašeliniště – dříve Gansenwaldfilz (Celolesní rašeliniště)
Husí les – Schachtwiesfilz (Rašeliniště šachetní louka)

Největší z nich je Tajga (133,39 ha), v jejíž části Správa CHKO Slavkovský les vytvořila území ponechané samovolnému vývoji bez zásahu člověka. Od roku 1977 vede rašeliništěm Tajga naučná stezka Kladská. Stezkou, která vede po obou stranách silnice (na jaře roku 2010 byl otevřen nový úsek, který tak nenajdete na starších mapách), se prochází po dřevěném chodníčku dlouhém přibližně dva kilometry. Na stezce je čtrnáct informačních panelů, odpočívadla pro unavené a je sjízdná i pro vozíčkáře.


.
.
.
.
.

Na stezku se nesmí na kolech, lze je zanechat před některou z restaurací na Kladské. Například u Myslivecké hospůdky na Kladské, kde si můžete dát nejen zvěřinu, ale také za šedesát korun borůvkové knedlíky (čepují pivo Chodovar). Podobné to bude v dalších restauracích, možná už budou o chloupek dražší. Na Kladské se lze i ubytovat, ceny přes blízkost Mariánských lázní jsou nečekaně příznivé.

Kladská rašeliniště vznikala v období před více než 10 000 lety a jsou ojedinělým souborem horských vrchovištních rašelinišť (rozlišují se tři druhy rašelinišť – vrchoviště, přechodová rašeliniště a slatiniště) v nadmořské výšce 797–836 m. n. m. Vrchovištní rašeliniště se začala tvořit v místech, kde se srážková voda hromadila na nepropustném podloží a vznikala jezírka a mokřiny. Ve vzduchu mlčení a podivný mír, tajuplné a zrádné černé vody, v pozdním létě chybějí omamné bílé chomáče suchopýru, všude vřes (Calluna vulgaris), keříčky brusnice borůvky (Vaccinium myrtillus), brusnice brusinky (Vaccinium vitis-idaea) a klikva bahenní (Onycoccus palustris). V těch neprostupných vřesech žijí masožravé rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia) i zmije, ty ale nejspíše z dřevěného chodníčku neuvidíte, nanejvýš kachny, které odpočívají na březích rybníka. Dále v hlubších lesích žijí jeleni – ke vzácným mechům kladských rašelinišť patří volatka vejčitá (Splachnum sphaericum), která roste na výkalech jelení zvěře ve vlhkých horských smrčinách, u nás např. též v Krkonoších a Hrubém Jeseníku. Žijí zde divoká prasata, lišky, v omezených počtech tetřev hlušec i tetřívek obecný. Věrným obyvatelem rašelinišť je čáp černý, který odlétá na zimu až do střední a jižní Afriky. Do zdejších hustých lesů se navrátil plachý rys ostrovid, naše největší kočkovitá šelma (zřejmě v roce 1996), větší šelmy zde dávno nežijí, poslední medvěd byl zastřelen již v roce 1698 (na kynžvartském panství), poslední vlk v roce 1756.

Na kyselých půdách Tajgy dominují podmáčené smrčiny (Picea abies), roste zde borovice blatka (Pinus rotundata), borovice rašelinná (Pinus x pseudopumilio), vzácně bříza pýřitá (Betula pubescens) a olše lepkavá (Alnus glutinosa). Husté smrkové porosty na Kladské dokáží zachytit svými korunami v chladnějším ročním období až 50 procent srážek. Sníh v Tajze tak taje postupně a drží se déle.

Z Kladského rybníka až do Horního Slavkova vede od 16. století Flossgraben, což v překladu znamená příkop pro plavení dřeva. Dnes se dílu slavkovského měřiče Rossmeisla říká Dlouhá stoka a je jí věnována i jedna zastávka na naučné stezce (právě u jejího začátku). Dlouhá stoka se stavěla v letech 1531–1536 a během druhé poloviny 16. století byla dále zdokonalována a rozšiřována a síť kanálů měřila přes 30 kilometrů. Voda napájela 52 mlýnů a přes stoku vedlo 32 mostů. Stavba souvisela s potřebou většího množství vody kvůli rozsáhlé těžbě cínu v okolí Horního Slavkova, kde se nacházely jedny z největších ložisek v Evropě. Na svou dobu se jednalo o významné vodní dílo, které nemělo v tehdejší Evropě obdoby. Dodnes je celá trasa Dlouhé stoky funkční.