články - Evropa

Česká Kanada, drsný kraj s pohnutou minulostí. Vydali jsme se nejprve do Slavonic a odtud po červené značce ke hradu Landštejn a hlubokými lesy v blízkosti kdysi zapovězené hranice k originální romantické vlakové zastávce u vesnice Kaproun.

V rovinaté krajině nedaleko Evory stojí uprostřed polí a hájů malá kaple – Anta Capela de São Brissos. Venkované z Alenteja ji postavili někdy v 17. století a na první pohled se liší od podobných kapliček na portugalském venkově. Vesničané totiž využili ke stavbě křesťanské kaple prastarého pohanského dolmenu a jeho pěti mohutných vztyčených kamenů, které zde stály již před 5000–6000 lety.

Češi se prý v baladické Bretani cítí jako doma, a nebude to jen propuknutím keltské módy po pádu komunistického režimu. Vždyť uchvácen Bretaní sem pravidelně jezdíval Jan Zrzavý, jehož oblíbenými místy byli ostrov Île de Sein, poloostrov Crozon nebo kamenné městečko Locronan. Bretaň očarovala i Otakara Lebedu, který pobýval mezi rybáři v přístavu Concarneau.

„Není zde ani jeden strom, na který by bylo možno pověsit vojáka, ani dost vody, abychom ho mohli utopit, ani dost půdy, abychom ho mohli pohřbít". Těmito slovy charakterizoval jeden z Cromwellových generálů Edmund Ludlow skalnatý kraj Burren. V této kamenité pustině se tyčí Poulnabrone Dolmen, hrobka stará 5500 a možná až 6000 let.

Na jihu Toskánska, v kraji Etrusků, vinic a červeného vína, se tyčí úzké a vysoké kamenné domy Sorana. Jakoby člověk zabloudil zpět do středověku nebo do dalekého Jemenu, kde mají podobné věžáky též, jen barvou se liší. Člověk si může hlavu vykroutit, když se dívá vzhůru, kde to vlastně ty kyklopské sloupy končí.

Kráčíme po dlažbě zdobené templářskými kříži, procházíme přes Praça da República, v jehož středu stojí socha templářského velmistra a stoupáme na kopec nad městem, kde stojí mocný hrad a klášter templářů. Navíc se brodíme potoky vody, prudký slejvák zalil ulice. Scéna jak z historického velkofilmu – takový je Tomar, město založené templáři asi 100 km severně od Lisabonu.

Novoroční výstup na Kleť, nejvyšší horu Blanského lesa v podhůří Šumavy, na Českokrumlovsku zdomácněl a pokud se počasí usměje teplým sluncem, je nejpopulárnější akcí regionu na přelomu roku. Od zámku v Českém Krumlově je to na vrchol pouhých 8 kilometrů.

Blíží-li se člověk k Českému Krumlovu regionálním vláčkem, přetěžko v něm příjezd vyvolává pocity, že se zanedlouho ocitne v jednom z českých měst na seznamu památek Unesco. Pouze nápisy accomodation či guide na nádražní budově dávají na vědomí, že jsme blízko mimořádnému dědictví renesančních časů.

Portugalská metropole Lisabon je stará přes 3000 let. Jedním z jejích největších turistických lákadel je obří oceanárium (Oceanário de Lisboa), postavené před 12 lety, které se stalo domovem pro 16 tisíc zvířat. Každoročně si sem přijde prohlédnout podmořský život na milion návštěvníků.

Často čítávám, co člověk musí vidět v Lisabonu – katedrálu Sé (Sé Catedral de Lisboa), Belémskou věž (Torre de Belém), klášter sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos), hrad (Castelo de São Jorge) atd. Já ale doporučuji zabloudit v klikatých a uzoučkých uličkách Alfamy, nejstarší lisabonské čtvrti.

My Češi, jako národ nemající moře, vnucujeme zastaralým příslovím svým potomkům, že největší radostí prasete je „býti v žitě“. Ale Albánci vědí své. „Má se jako prase v moři“ takové změny by měla doznat česká tradice, která zdaleka nevystihuje realitu 21. století.

Nevím, kolikrát hleděl Jan Neruda do hladiny Černého jezera, o jehož vodách básnil ve své Romanci o Černém jezeře. My jsme se k Černému a také k Čertovu jezeru vypravili poslední den roku, na Silvestra, kdy jeho hluboké vody byly zahaleny bílým sněhem a ledem. Tiše bílá mlha skrývala i les na Jezerní stěně tyčící se nad jezerem.

Bretaň, to je divoké pobřeží, útesy a vlny dunící pod skalami. Jedním z nejdivočejších míst Bretaně je Pointe du Raz, skála vybíhající hluboko do moře, bičovaná neúnavnými a nepřetržitými vě­try.

Moje pouť jižní Albánií začala u Ohridského jezera a přes městečka Korcë a Gjirokastra vedla horskými průsmyky k mořskému pobřeží plnému památek na římskou přítomnost před dvěma tisíci lety.

Kdyby chtěl kterýkoli režisér natočit pohádku o království mercedesů, jistě by udělal chybu a odjel natáčet k našim západním sousedům. Pokud totiž existuje v Evropě nebo kdekoli ve světě království mercedesů, neleží v Německu, ale v zemi, která má (nejen pro Čechy) nádech nebezpečí – v Albánii. Neznám oficiální statistiky (pokud nějaké v této balkánské zemi existují), ale nedokážu se ubránit pocitu, že všechna auta na albánských silnicích nesou hrdou značku mercedes. K albánskému muži prostě mercedes patří stejně jako krevní msta.

„Malé Bulharsko je v Evropě a lidé tam mluví jazykem Bulharů z Velkého Bulharska, které leží v Asii“ napsal ve 13. století anglický filozof Roger Bacon. Ale kam zmizelo to Velké Bulharsko? Na tuto otázku už Roger Bacon neodpoví. Odpověď bychom však měli hledat spíše u Lenina, Stalina, cara Ivana Hrozného a mongolských jezdců s luky v rukou.

Solovecké ostrovy najdete na mapě v Bílém moři pouhých 100 kilometrů pod severním polárním kruhem na nehostinném a těžce přístupném ruském severu, většinu roku utopeném v nekonečné zimě. Člověka většinou napadne, že zde vládnou jen divoké vlčí smečky. Omyl – Solovecký klášter je již půltisíciletí možná nejposvátnějším duchovním centrem ruské církve. Nezničily ho kruté zimy, ještě krutější carové, ani nějaký ten čas, kdy zákony boží zde nahradil zákon krvavé hvězdy.

Slunce už dávno zapadlo a rudé hvězdy a nápis CCCP na Náměstí komsomolců zmizely v šeru. Rád se rychle loučím s pozůstatky bolševických časů a na moskevském Kazaňském nádraží nastupuji do vlaku jménem Tatarstán, který mě ruskou nocí odveze do hlavního města stejnojmenného stá­tu.

Jednoho dne doručila pošta dopis obsahující dlouho očekávané pozvání od ruských známých. Uplynulo pár měsíců a vezli nás ve stařičké ladě z petrohradského letiště do svého domova. Dvůr mezi omšelými domy mi připomněl několik let života na pražském Žižkově a kupodivu jsem se začal cítit v Rusku jako doma. Slovanští buditelé by jásali radostí.

Přísný profil sovětského vůdce se na mě mračí z triček – McLenin´s, tradiční McDonaldské emko vytváří jeho pleši hamburgerovskou svatozář. Nebo je libo rudé tričko s nápisem CCCP? Výběr na stáncích v Sankt Peterburgu je široký.