Když bylo po 2. světové válce odsunuto německé obyvatelstvo ze Slavonic a okolí, z kdysi rušného kraje se stal pravý socialistický zapadákov. Rakouská hranice s ostnatými dráty a střílejícími pohraničníky byla příliš blízko. Život se zde téměř zastavil, naštěstí pro svou historickou hodnotu byly Slavonice vyčleněny z hraničního pásma a v roce 1961 vyhlášeny městskou památkovou rezervací.

Dějiny města jsou nerozlučně spjaty s děním na rakousko-české hranici. Slavonice vznikly jako slovanská osada na cestě z Prahy do Vídně. První písemná zmínka je z roku 1280. 16. století lze nazvat zlatou érou města, Slavonice bohatly, v roce 1526 byla zřízena poštovní stanice k přepřahání koní (právě na trase Praha – Vídeň), zakládaly se rybníky v okolí. Měšťanské domy z té doby obdivujeme i po staletích – jejich průčelí s nádhernými štíty vycházejícími z renesance, bohatou sgrafitovou výzdobu (psaníčkovou i figurální), ojedinělé sklípkové klenby. Další historie Slavonic příliš veselá není. Město decimovaly armády za třicetileté války, morová epidemie, požáry, světová válka a následný odsun a železná opona.


Slavonice

Nemohli jsme vynechat křížovou cestu ke kostelu sv. Ducha, odkud jsme sešli strání dolů, přešli silnici a našli červenou značku vedoucí lesem kolem soustavy rybníků na Slavonickém potoce. Stromy se dokonale odrážely na hladinách Velkého i Malého spáleného rybníka, v říjnovém slunci pravý sibiřský obrázek. Za rybníky odbočuje zelená na Pfaffenschlag a dále ke sluji Graselově. Jsme ztraceni někde uprostřed České Kanady, kde řádíval na přelomu 18. a 19. století lupič, který vešel do dějin. Nebyl to ledajaký loupežník. Byl to grázl. Přesněji Johann Georg Grasel. Právě ze jména Grasel zdomácnělo ono lidové české grázl. Prý to byl „nejvýš nebezpečný loupežný mordýř“, jak se pravilo v zatykači. Na téma Grasel psal i zuřivý reportér Kisch, jeho jméno se objevuje v rakouských pohádkách, filmech, písních i poezii. Zbojnické legendy dostávají často romantický nádech lidových hrdinů, mstitelů bezpráví, ale Grasel, o něm snad málokdo pochybuje, že nešlo o bojovníka za práva lidu, ale obyčejného a kruťáckého zloděje. Skončil se svými společníky na šibenici, psal se rok 1818 a Graselovi bylo tehdy 28 let. Jeho popravu prý sledovalo na šedesát tisíc Vídeňanů. Sám Kisch popsal ve svém spisku „Jak zdolají Grasla“ poslední Gráslovy dny a okamžiky „Dobrák císař Franc by rád za své peníze aspoň veřejnou popravu, srdce Vídeňáků to mají tak rády. Jdou na věc s Graslem vážně. Nezaleknou se žádného prostředku, dají natisknout plakáty s odměnou, to všechno však nic nepomůže. Nakonec je Rakousko přece zachráněno. Dílem agenta provokatéra.“ Stezek nesoucích Graselovo jméno je několik, jedna vede i kolem jeho rodiště, obce Nové Syrovice nedaleko Moravských Budějovic.

Ale zpět k zaniklé vesnici Pfaffenschlag. Byla objevena koncem padesátých let a postupně archeologové odkryli vesnici uspořádanou ve dvou řadách na obou stranách potoka. Zanikla někdy v polovině 15. století, možná po husitském útoku. Výzkum prováděl několik let archeolog Vladimír Nekuda a jeho výsledky si můžeme přečíst v publikaci Zmizelý život, kterou vydalo Moravské muzeum v Brně.


Jeden z řopíků na Slavonicku

A kolik řopíků jsme míjeli. Ze zkratky ŘOP – ředitelství opevňovacích prací se zlidovělé řopík objevilo prý už ve třicátých letech minulého století. Odborně – železobetonové opevnění vzor 37. V areálu opevnění, které dnes slouží jako muzeum je jeden objekt zpřístupněn s odborným výkladem. V srpnu se již několik let koná akce „Přepadení řopíků“. Jedná se o zábavnou rekonstrukci odevzdání bunkrů našeho pohraničí německé armádě. Jen upozorňuji, že jde o vojenskou akci a zrazení čeští vojáci při nuceném opouštění obranných pozic adresují směrem k nepříteli výrazy „já se na to vys…“ apod.

Červená dále prochází Starým městem pod Landštejnem a směřuje ke hradu Landštejn. Na opačnou stranu, na jih k rakouským hranicím žádná značka nevede. Ve Starém městě lze přespat v penzionu a další den se toulat kdysi uzavřeným krajem. Železná opona a vytvoření hraničního pásma znamenalo likvidaci mnoha obcí, z nichž nezůstal kámen na kameni. Po odsunu Němců zůstala řada vesnic téměř liduprázdná, v roce 1951 pak komunisté rozhodli o vytvoření hraničního pásma, což znamenalo další odsun, tentokráte všeho zbylého obyvatelstva směrem opačným. V zakázaném prostoru se nesměl nikdo pohybovat ani bydlet. Stojí za připomenutí ona jména: Dětříš, Pernárec, Kuní, Košlák, Košťálkov, Rajchéřov, Romava, Staré Hutě. Historie vesnic je popsána na informačních tabulích, těžko ale nalézt jejich jakékoli pozůstatky. Aby se nemohli ve vylidněných domech schovávat lidé utíkající přes hranice, byly vesnice dokonale zničeny. Stovky domů, kostely, vše zmizelo z povrchu zemského. Člověk až těžko uvěří, jak dokonale to komunisté dokázali.


Hrad Landštejn

V říjnovém odpoledni se hrad schovával v mlze a jindy nádherný výhled z věže na okolní lesy a vodní nádrž Landštejn nám zůstal zapovězen. Hrad Landštejn byl postaven jako pevnost na hranicích Vitorazska (podle českého názvu dolnorakouského města Weitra), území ovládané hrabaty z Raabsu a Zoebingu. V roce 1179 sice určil císař Fridrich I. Barbarossa hranici, spory o její podobu tím ale ještě přiostřil. Vojenským střetům učinila konec svatba Přemysla Otakara II. s Markétou z Babenberka a stavba Landštejna, jehož pány se stali mocní Vítkovci. Jeden z nejznámějších, Vilém z Landštejna, se dokonce nejprve postavil králi Janu Lucemburskému, který proti němu vypravil vojsko, avšak Landštejn nedobyl. Vilém se nakonec s králem usmířil a získal vlivné postavení i u jeho syna, budoucího Karla IV. Roku 1381 získal hrad z rukou krále Václava IV. původně rakouský rod Krajířů. Ti se ale sžili s českým prostředím a patřili k významným českým rodům. Landštejn drželi téměř dvě stě let. Po nich se majitelé rychle střídali a konec slávy hradu znamenal požár v roce 1771, tehdy patřil potomkům císařského generála Ferdinanda Arnošta z Herbersteina.


Kaproun, nejromantičtější zastávka v Česku

Opustili jsme Landštejn a směřovali k vesničce Kaproun. Cesta vede hlubokými lesy a u Kaprouna pokračuje po žluté na Vysoký kámen (738 m), kdysi česko-rakouskou hranici. Ale začínalo se stmívat a na Vysoký kámen nebyl čas. Podobně jako na saunu v penzionu U Paulánů v Kaprounu (zůstalo jen u teplé polévky a grogu pro zahřátí), odkud se lesem sestupuje po zelené značce k zastávce Kaproun na trati Nová Bystřice – Jindřichův Hradec. Jedna z nejromantič­tějších zastávek v Čechách je obklopena lesy a proslavila se i díky Járu Cimrmanovi. Příběh se udál v noci ze 28. na 29. června 1930. Jára Cimrman cestoval z Vídně do Prahy, ale spletl si nástupiště a cestu si řádně zkomplikoval. Dostal se do Nové Bystřice, kde nastoupil do vlaku do Jindřichova Hradce. Bohužel došla Cimrmanovi hotovost a neměl na jízdenku. Ve vlaku proto předstíral hluboký spánek. Průvodčí se ovšem nenechal oklamat a po několika marných pokusech o probuzení nakonec zjistil, že se jedná o černého pasažéra a český velikán byl z vlaku uprostřed lesů nemilosrdně donucen vystoupit. Za odjíždějícím vlakem potom křičel rozhořčeně: „To je vrchol!“ Na památku tohoto výroku (výkřiku) zde byla zřízena vrcholová kniha a pamětní deska na mistrovu počest.

Jindřichohradecká úzkokolejka má pohnutou historii. Provoz zde byl zahájen v roce 1897. Majitelem byla rakouská společnost Localbahn Neuhaus – Neubistritz. Po vzniku ČR byla v roce 1924 rakouským vlastníkům vyvlastněna. Zastávka Kaproun byla otevřena v roce 1930. Po válečných letech a odsunu německého obyvatelstva nastal úpadek dráhy a v roce 1950 byla zrušena osobní doprava. Časem se obnovila, nejprve ve formě pionýrských vlaků. V roce 1997 byla finančně nevýhodná úzkokolejka prodána státem společnosti Jindřichohradecké místní dráhy a ta ji provozuje dodnes. Na jejich webových stránkách se lze dočíst i poetickou informaci o tom, jak strojvedoucí neodolá velikým hřibům kolem tratě a vlak na chviličku zastaví, aby mohl ten největší sebrat.

www.graselovy-stezky.cz
www.slavonice.cz
www.hradlandstejn.cz
www.jhmd.cz