články - Evropa

Kateřinská jeskyně se proslavila unikátním hromadným nálezem koster jeskynních medvědů v jednom z komínů. Bohužel kostry již v komíně nejsou, pokud je chcete vidět, musíte do Moravského zemského muzea v Brně. I tak je ale v jeskyni, otevřené veřejnosti od roku 1910, co obdivovat. Téměř sto metrů dlouhý dóm, důsledek dávného rozsáhlého zřícení stropů, je největší ze všech přístupných v Moravském krasu.

Peloponés, hornatý poloostrov na jihu Řecka – vydáváme se za byzantskou kulturou, antickými svatyněmi, po stopách řecké války za nezávislost a do nedostupného Mani, kraje nemilosrdné vendety. Během týdenního putování projedeme trasu Nafplio, Mykény, Epidauros, Sparta, Mystras, Gythio, Vathia, Gerolimenas, Monemvasia.

Moravský kras, protkaný více než tisícovkou jeskyní, je jednou z nejstarších kapitol moravských dějin. V temných chodbách jeskyň objevili vědci kosterní pozůstatky medvědů, lvů, hyen, ale také stopy po mamutech, nosorožcích, zubrech a sobech. Množství paleontologických nálezů dokazuje, že kdysi dávno v jeskyních objevil vhodné místo pro svůj život také člověk.

Obdélné návsi obklopené selskými usedlostmi, honosné domy a špýchary se zdobenými štíty, kapličky, rybníky. Takové je selské baroko, takové jsou jihočeské vesničky Komárov, Mažice, Klečaty a Zálší nedaleko Borkovických blat. A nějaký ten krok za obcí se člověk nedokouká té vegetační plodnosti. Podmáčený prales borovice blatky, mech se propadá pod nohama, bílé chmýří suchopýru, hmyz lapající masožravá rosnatka okrouhlolistá, ostřice a kapradiny po kolena.

Přístav Cancale nedaleko Saint-Malo byl bez vody, moře daleko, severovýchod Bretaně je proslulý svým odlivem. Jako v pohádce se v oparu v dálce vypíná silueta kláštera Mont-Saint-Michel, ale tam je již Normandie. Na obnaženém bahnitém dně se povalují loďky, mezi nimi kráčí vesničané v holínkách a v blátě hledají ústřice. Za pár euro mi jich půltucet naservírovala na plastový tácek paní ve stánku v přístavu. Nesmí k nim chybět citrón, pečivo a sklenka bílého vína.

Je desátá hodina večerní a okna Ratstrinkstube se dnes naposledy otevírají. V jednom z nich postava generála katolických vojsk Tillyho, ve druhém radní protestantského Rothenburgu Nusch zvedající k ústům pohár. Postavy zobrazují legendu z roku 1631. Radní města nabídli nepřátelskému vojevůdci pohár obsahující tři a čtvrt litru nejlepšího vína. Rozmarný generál slíbil, že nenechá město drancovat svými vojáky, pokud ho jeden z radních dokáže vypít najednou. A Rothenburg ob der Tauber stojí dodnes.

Krajina Soosu je poseta stovkami mofet – výdechů suchého oxidu uhličitého, nesprávně označovaných jako bahenní sopky. Mofety jsou projevem doznívající vulkanické činnosti. Z rozpukané žuly hluboko v podloží uniká oxid uhličitý a hromadí se v terciérních sedimentech jílů a písků. Když po dešti bahno s vodou brání jeho dalšímu unikání, vymílá 10–80 cm široké a hluboké krátery a probublává jimi na povrch.

Krok za krokem stoupáme k vesničce Nikea, jejíž bílé domky stojí na samé hraně kaldery, na skalách vysokých několik stovek metrů. Od moře nárazově fouká silný vítr, který znesnadňuje chůzi na úzké kozí stezce. Vpravo se otevírá výhled na sady a úrodná terasovitá políčka směrem k moři, vlevo na kráter Stefanos, po jehož dně se v poli bublajících fumarol prochází několik lidí.

„Aspoň v obraznosti se tam mohu vždy zatoulat; dovedu se tak přece i jindy dívat se svého zamilovaného Plešivce celé hodiny. Olymp kraje! S vrcholu, věnčeného valem prastarého hradiště a obletovaného všemi démony, co jich ještě žije v představách zdejšího lidu, jakkoli zestřízlivělých, otvírá se panorama do tří čtyř okresů.“

„Na krála, matičko, na krála“ vykřikují vyšňoření legrúti na přezdobených koních a pak se jeden z nich nakloní s napřaženou pravicí směrem k dívce na chodníku a křičí krátkou veršovanou vyvolávku: „Přišla mi smska z Londýna, že toto je krásná blondýna, a jak se na mě pěkně směje, ona určitě něco přispěje!“ A dívka popochází dva kroky ke koni a strká peníze do jezdcovy holínky.

Pod schody buchlovického zámku vyhrává kapela, je před čtvrtou odpoledne a velikonoční sláva pomalu končí. Muzikanti, kteří rozdávali radost od deváté ráno, se loudavým krokem rozcházejí. Dva tři odcházejí na zámeckou toaletu a… za pár chvil se odtamtud ozvou první tóny dalších písniček. Jo, chlapi už dlouho nehráli… A projde kolem mě jeden a povídá: „Důležité je abyste řekli – Kurva, ti ale hráli! a nikoli Ti ale hráli, kurva…“

Čím a kde začít? Snad v Delfách, v dalekém Řecku. Výrazem „dalekém“ mám na mysli vzdálenost časovou. V dávné minulosti, když se antický svět hroutil, prošly Delfami keltské kmeny a nepochybně si odnesly nemalou kořist. Mj. prý i stroj času, přesněji – pro přenos časem. A světe div se, prý neměli nic lepšího na práci, než ho schovat někde na Housce, přesněji řečeno v místech, kde v budoucnu hrad Houska bude stát.

Prozpěvovali jsme si písně cimbálovky Strážničan, když jsme z karpatských kopců a luk nad Radějovem scházeli do Strážnice, města proslaveného slováckým folklórem. Nemuseli jsme se dívat do mapy, stačilo se rozhlédnout a bylo jasné, že tady již není Moravská Kopanice, ale Slovácko. Vlevo vinice, vpravo vinice.

„Kapela vyhrávala a tancujúce veselé páry zaplňovaly celú terasu. Pri prestávkach sa rečnilo a poslucháčstvo s napnutou pozornosťou počúvalo nadšené a oduševňujúce reči. Ženičky naše staraly sa pri týchto výletoch dostatočne o chutné koláče a pečene, aby sa nikto nemusel ponosovať na hlad. Stolom bola zem, po ktorej prestreté obrusy množstvo potravín nosily, a každý si bral, čo sa mu ľúbilo.“

Vraclav leží asi pět kilometrů západně od Vysokého Mýta. Tahle malá vesnice hrála krvavou roli v dějinách Přemyslovců, v dobách, kdy „kolkolem široširé lesy, prales, zvěře hojnost, medvědi, vlci se proháněli“ zde byli na příkaz knížete Svatopluka povražděni přítomní Vršovci.

Vydali jsme se z náměstí v Bechyni po žluté značce směrem na jih po proudu Lužnice. Po několika kilometrech se do Lužnice vlévá potok. Jmenuje se Židova strouha a o jeho jméně koluje několik pověstí. Ale i kdyby jeho jméno bylo docela obyčejné, tak jako jména stovek jiných potoků, kaňon, kterým protéká, zůstává rájem nejen na krátké procházky, ale i pro milovníky přenocování v přírodě. A pro jejich psy.

Neprostupné prahvozdy plné borovice blatky, v nichž leží kmeny přes další spadané stromy, které se již nikdy znovu nevztyčí k životadárnému slunci a modrým oblakům a zůstanou v temných zákoutích rašelinou zčernalé vody. Jak snadné zbloudit v nekonečné síti borůvčí, bažinatého, vodou prostoupeného mechu, v tom bludišti pochmurných stínů uprostřed močálů. Jsou to pohádkové lesy. Nebo snad lesy pohádek?

Vinnou révu pěstovali v Toskánsku již Etruskové a to je velký let časem zpět. Díky této tradici vyrostly v Toskánsku početné generace vinařských mistrů. Patří k nim i rodina Contucciů z pitoreskního kamenného městečka Montepulciano. Andrea Contucci, vinař od kolébky, vypráví v rozhovoru pro www.cestomila.cz o předlouhé historii své rodiny, svazku s Florencií a především o proslaveném Vinu Nobile.

Svatý Jan pod Skalou je mystické místo spojené s českou historií a legendami o knížeti Bořivojovi a jeho manželce sv. Ludmile. Z Karlštejna je Svatý Jan pod Skalou vzdálen pouhých 8 kilometrů příjemné procházky lesem kolem Dubu sedmi bratří a Bubovických vodopádů.

Hrad na Tetíně je poprvé zmiňován ve staroslověnské legendě o sv. Ludmile z 10. století. Nezbylo z něj téměř nic, jen několik zbytků zdí stojí na ostrohu vysoko nad Berounkou. Okouzlující výhled ze skal na točící se řeku ale nenechá chladným žádné romantické srdce.