články

Naše první dojmy z Vietnamu? Šílené dusno, neskutečný provoz na ulicích a spousta chuťových lákadel vyzývajících k ochutnání. Z hanojského letiště se dostáváme do centra městským autobusem, jehož jízdné je proti ostatním možnostem přepravy vysloveně legrační – v přepočtu kolem tří korun za hodinovou jízdu. Letištní zastávku autobusu ale není snadné najít, zastavuje na neznačeném místě pod mostem.

Víno pěstovali v Toskánsku již Etruskové a to je velký let časem zpět. Díky této tradici vyrostly v Toskánsku početné generace vinařských mistrů. Patří k nim i rodina Contucciů z pitoreskního kamenného městečka Montepulciano. Andrea Contucci, vinař od kolébky, vypráví v rozhovoru pro www.cestomila.cz o předlouhé historii své rodiny, svazku s Florencií a především o proslaveném Vinu Nobile.

Brazilci říkají – a možná tomu i věří – že Bůh je Brazilec (Deus é Brasileiro). Obyvatelé Rio de Janeira, nazývaní Cariocas, ono přísloví upřesňují – Bůh je z Ria (Deus é carioca). Že jsou to rouhačská tvrzení je každému jasné. Dokud… nevyjede lanovkou na horu Pão de Açúcar v moři před městem a nerozhlédne se kolem.

Svatý Jan pod Skalou je mystické místo spojené s českou historií a legendami o knížeti Bořivojovi a jeho manželce sv. Ludmile. Z Karlštejna je Svatý Jan pod Skalou vzdálen pouhých 8 kilometrů příjemné procházky lesem kolem Dubu sedmi bratří a Bubovických vodopádů.

Hrad na Tetíně je poprvé zmiňován ve staroslověnské legendě o sv. Ludmile z 10. století. Nezbylo z něj téměř nic, jen několik zbytků zdí stojí na ostrohu vysoko nad Berounkou. Okouzlující výhled ze skal na točící se řeku ale nenechá chladným žádné romantické srdce.

Jaká byla návštěva Jordánska před 45 lety? Prohlédli jsme si mj. staré jeruzalémské město, Hebron, Betlém, Jericho. Nepletu se, všechna ta místa byla tehdy v Jordánsku. V první arabsko-izraelské válce po vyhlášení státu Izrael totiž obsadila jordánská vojska jak tzv. Západní břeh, tak starou čtvrť Jeruzaléma. Teprve v roce 1967 v Šestidenní válce vybojoval tato území Izrael.

Jaký byl Libanon před 45 lety? Zemi se přezdívalo „Švýcarsko Blízkého východu“ a metropole Bejrút byla pravděpodobně nejturističtějším arabským městem, kterému se přes vzrůstající napětí mezi muslimy a křesťany říkávalo „Paříž blízkého východu“. Do libanonských hor se jezdilo lyžovat a reklamy oznamovaly, že tentýž den můžete sjet z hor a vykoupat se v teplém moři.

Zase se na mě vrhá Egypťan a chce se angažovat kvůli potenciálnímu bakšiši. Ptá se, jestli chci vidět hrobku královny Hatšepsut, ale já vím, že je nepřístupná. Utíkám mu až k hrobce Ramesse IX., plné barevných scén setkání s bohy a textů Knihy mrtvých. Výjev šikmo se vznášejícího faraona podepřeného hadem v proudu paprsků před tváří Usirovou mne zaujme nejvíce. Pod zdobenými stropy si připadám jako v prostorném podzemním paláci. Čtvercová pohřební komora má v kamenné podlaze místo sarkofágu jen ohromnou vytesanou jámu.

Jaká byla Sýrie před 45 lety? „Berno, Berno“, volali na nás občas (podobně jako v Iráku) místní venkované, když se dozvěděli, že jsme z Československa. Odkud pocházely jejich zbraně rozhodně neztráceli přehled. Palmyra byla prosta turistického ruchu. Ruinami říše pověstné královny Zanúbije, zničené římskou vojenskou mocí ve 3. století, jsme se toulali zcela sami.

Úkol zaměřit a zakreslit stavební plán polozbořených ruin pyramidy prince Verkauréa v Abúsíru mám za sebou. Zachytil jsem vše na milimetrový papír pro další zpracování, jak egyptologové požadovali. A nastala mimořádná chvíle, o které jsem snil od doby, kdy se mi poprvé dostaly do rukou knihy o egyptské archeologii. Bájné Théby, staroegyptský Veset, hlavní město Nové říše, staré ovšem více než 3 tisíciletí, už čeká.

V devadesátých letech minulého století byly atoly Gili Trawangan, Gili Meno a Gili Air opuštěným rájem v tropickém moři, kde se usazovali první potápěči v bambusových chatrčích. Po 20 letech je opuštěnost minulostí, ale lenivá atmosféra poležení na ratanových pohovkách v horkém bělostném písku nezmizela.

Dr. Charif Bahbouh, CSc., řídí nakladatelství Dar Ibn Rushd, které v ČR již od roku 1991 vydává literaturu Orientu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o svých knihách, starých arabských rukopisech, zakázané literatuře i moudrosti arabských básníků a beduínů. A na závěr zdůrazňuje: „hledejme to, co nás spojuje“.

„Je to provincie, ale monumentální; brunátný a hranatý typ lidí, ale děvčata hezčí než dole v Anglii, krásné usmrkané děti, život rozložitý a chlapský přes všechen kalvinismus.“

Nebyl to nápad z nejšťastnějších, vyrazit do úzkých skalních chodeb Maloskalska uprostřed zimy. V únorovém dnu ležel na cestičkách sevřených kolmými skalami zledovatělý sníh. Hrad Vranov-Pantheon bývá otevřen až od dubna a tak nás v Malé skále nic nedrželo. Stoupali jsme za zimní tváří skalních labyrintů Chléviště a Kalich.

Jaký byl Írán na konci 60. let? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Ze stovek starých diáků jsem připravil devatenáct, které mapují cestu přes Teherán, Isfahán, Ahvaz, Susy, Hamadán a Qom. Mešity a náměstí nesly šáhovo jméno (dnes jsou přejmenovány po imámu Chomejním), intelektuální kruhy podléhaly marxistické ideologii a opoziční spisovatelé emigrovali do Moskvy. A západní archeologové postupně představovali světu poničené perské památky.

Na otázky o malárii, antimalarické profylaxi, artemisinových derivátech, Lariamu, horečce dengue i choleře, odpovídá v rozhovoru pro www.cestomila.cz MUDr. Zdenka Manďáková (vedoucí Očkovacího centra a poradny pro cestovatele, Zdravotní ústav se sídlem v Praze).

„Skály samy nám vypravují… jen na nás jest, abychom naslouchali mluvu tu, abychom porozuměli řeči, kterou skály k nám mluví, a tím dovídali se o zjevech, jejichž očitými svědky byly skály Prachovské. Celý vznik a vývoj skal těch písmem nesmazatelným, lapidárním zaznamenány jsou v roklích jejich“ – Körberův illustrovaný průvodce po památných a zajímavých místech Království Českého, který v roce 1906 sepsal profesor Gothard Smolař.

Česká Kanada, drsný kraj s pohnutou minulostí. Vydali jsme se nejprve do Slavonic a odtud po červené značce ke hradu Landštejn a hlubokými lesy v blízkosti kdysi zapovězené hranice k originální romantické vlakové zastávce u vesnice Kaproun.

Divoké a nebezpečné bývaly jižní oblasti Arabského poloostrova ovládané beduínskými kmeny. Svědčí o tom i bojovné beduínské verše: “Nepřítel do písku sražený je potravou kulhavé hyeny a sní svůj poslední sen…“ Současný Omán je ale pohostinnou zemí, jejíž obyvatelé zapomněli na svou horlivou válečnickou a náboženskou minulost.

Akko je prastarým městem, je známo již z dob faraona Thutmose III., což je 3500 let zpět. O Akku se dočteme i v Bibli – v knize Soudci 1:31 je zmíněno jako jedno z měst, která se Izraelitům nepodařilo dobýt. S Akkem je spojena historie Alexandra Velikého, Římanů, křižáckých válek i Napoleonových tažení. Dnes je Akko židovsko-arabským městem, které je dáváno za vzor soužití obou znesvářených komunit.