články

Slunce už dávno zapadlo a rudé hvězdy a nápis CCCP na Náměstí komsomolců zmizely v šeru. Rád se rychle loučím s pozůstatky bolševických časů a na moskevském Kazaňském nádraží nastupuji do vlaku jménem Tatarstán, který mě ruskou nocí odveze do hlavního města stejnojmenného stá­tu.

Jednoho dne doručila pošta dopis obsahující dlouho očekávané pozvání od ruských známých. Uplynulo pár měsíců a vezli nás ve stařičké ladě z petrohradského letiště do svého domova. Dvůr mezi omšelými domy mi připomněl několik let života na pražském Žižkově a kupodivu jsem se začal cítit v Rusku jako doma. Slovanští buditelé by jásali radostí.

Přísný profil sovětského vůdce se na mě mračí z triček – McLenin´s, tradiční McDonaldské emko vytváří jeho pleši hamburgerovskou svatozář. Nebo je libo rudé tričko s nápisem CCCP? Výběr na stáncích v Sankt Peterburgu je široký.

Centrum mocné khmerské říše, která pět set let dominovala jihovýchodní Asii, opustili její obyvatelé v polovině 15. století. Do tajemství chrámů, ztracených v neproniknutelné kambodžské džungli, pak pronikal „starý svět“ jen pomalými krůčky díky zprávám portugalských a španělských misionářů.

Jezero Tonlesap je nepřehlédnutelnou vodní plochou na mapě jihovýchodní Asie. Na březích jezera vzkvétala do 15. století legendární angkorská říše. Současný život na jezeře však slavnou minulost Khmerů ničím nepřipomíná. Dnes zde najdete plovoucí rybářské vesnice, podle jejichž vzhledu se zdá, že se snad i ryby z kdysi tolik bohatých vod odstěhovaly.

V horkém poledním slunci byl Angkor Vat liduprázdný. Sedl jsem si do stínu až 65 metrů vysokých věží a pročítal poutavé verše Rámájany. Příběhy o vítězství dobra nad zlem, tolik aktuální po celou existenci lidstva, příběhy o lásce a odříkání.

Aby si dnešní návštěvník dokázal představit půl tisíciletí trvající střet přírody a velkolepého lidského díla, rozhodla na začátku 20. století francouzská společnost École française d'Extreme-Orient, která restaurovala angkorské chrámy, že Ta Prohm, impozantní a přece napůl zničený, ponechá v podobě, v jaké byl nalezen.

V okolí kambodžského Angkoru se tyčí k nebi z původního tisíce jen posledních několik desítek chrámů, z nichž kromě Angkor Vatu a Ta Prohmu uchvátí především Bayon a Banteai Srei.

„Lidé zde jakoby nebyli lidmi, ale roboty ze vzdáleného temného světa, kde nikdo ani nepromluvil“ (Philip Short v knize Pol Pot, dějiny zlého snu).

Koncem pleistocénu vymíraly trpasličí formy slonů na všech velkých středomořských ostrovech. Jen na ostrůvku Tilos v Egejském moři přežili sloni až do holocénu. V jeskyni Charkadio našli vědci důkazy, že zde sloni vymřeli přibližně před 6 000 lety.

Jihoturecké pobřeží je poseté antickými sloupy, rozvalinami divadel, starověkými hrobkami, obelisky, křesťanskými bazilikami. K nejkrásnějším příkladům antické architektury patří dvě významná lýkijská města – Xanthos a Letoon, jejichž pozůstatky byly zapsány na seznam chráněných památek UNESCO.

Na seznam světového dědictví UNESCO se Cinque Terre dostaly díky svým terasovitým políčkám na skalách nad mořem. Býval to chudý kraj, především v dobách, kdy tomuto pobřeží vládli arabští piráti usazení v Marseille. Časy se ale změnily – přišli turisté.

Na samotném jihu Toskánska, daleko od turistických tras a valících se davů, se na skále ze sopečného tufu tyčí neprávem opomíjené město nazývané Malý Jeruzalém. Na mapách ho najdete pod jménem Pitigliano a jeho historie je úzce spjata s početnou židovskou komunitou.

Procházím se po okraji kráteru Rano Kau, dávno vyhaslého vulkánu, jehož stěna je zároveň tři sta metrů vysokým mořským útesem. Na dně sopky se zrcadlí sladkovodní jezero, na druhé straně se zpěněné vody neskutečně modrého Pacifiku rozbíjejí o pobřežní skaliska. Jen něco přes kilometr jižním směrem se z moře vypíná skála Kao Kao a za ní ostrůvky Motu Iti a Motu Nui. A dál jen nekonečný oceán, tisíce kilometrů na všechny světové strany.

„Hola, amigo, marijuana?“ Ohlédnu se za hlasem. Asi pětadvacetiletý mladík se širokým úsměvem a bohatým tetováním se kolem mě prohání na koni a nabízí svou oblíbenou cigaretu. Neměl jsem zájem o marihuanu, ale ten kůň… Ne, nejsem někde v Kolumbii, ale na nejodlehlejším obydleném místě naší planety – Velikonočním ostrově, který jeho obyvatelé nazývají Rapa Nui.

V parku u zámku na vsetínském Horním náměstí jsem si zkontroloval, zda jsem přibalil valašsko-český slovník a vyrazil na svatý Hostýn, jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě. Jako správný český Honza mám v batohu dostatek frgálu, místní speciality, koláče pečeného buď z tvarohu, nebo ze sušených hrušek. Cesta, dlouhá asi čtyři desítky kilometrů, vede přes Hostýnské vrchy, kde – na rozdíl od minulosti – horní chlapci (zbojníci) již nehrozí ani pocestným (k nimž jsem se počítal já) ani vrchnosti.

Píše se rok 1537 a papež Pavel III. rozvažuje co s králem Jindřichem VIII., který se proti jeho vůli oženil s Annou Boleynovou a vyhlásil nezávislost anglické církve. Pavel III. se ve svém rozjímání posílí doušky vína z Montepulciana a nakonec na Anglii uvalí církevní klatbu.

Indie se podobá bohu Šivovi, bohu nespočetného množství podob a tváří. Šiva je ztělesněním všeho živého, ničitelem i spasitelem. Šiva je asketou pohrouženým do nejhlubší meditace, zároveň je – uctívaný ve formě falického symbolu – přeplněný neukojitelnou sexuální náruživostí. Takovou cítím i Indii. Každičkou hodinu a každičký kilometr odlišnou, pro cizince nepřístupnou a nepochopitelnou.

„Král francouzský kynul nejvybranějším rytířům dvora svého, aby se ozbrojili. Anšovant z Belle byl sražen, družina českého rytíře zmocnila se koně jeho, ne lépe dařilo se Brunetovi, rytíři z Normandie, i on padl do prachu“. Ne, není to vyprávění z francouzských šarvátek, jsme na autobusové zastávce v Zakšíně a ukazatel nás informuje, že do Úštěka je to přes 24 kilometrů po žluté, přes vyhlídku Čap, Martinské skály a zříceninu hradu Helfenburk.

Na konci 15. století přistály v jižní Indii, v dnešním státě Kerala, první evropské lodě. Vasco da Gama přivezl dary, nad kterými se prý místní vládce společně s arabskými obchodníky rozverně zasmáli. Smích je ale brzy přešel, příště přijeli Portugalci s děly a celý Indický oceán od Mombasy po indické pobřeží ovládli během necelých dvou desítek let. Arabský obchodní monopol a zvyšování cen koření padly. Hřebíček, pepř, skořice nebo muškátový oříšek se na portugalských lodích valily do Evropy.