články

Nepamatuji si přesný sled slov, kterými nás číšník v baru Dulle Griet v Gentu uvítal, ale nepochybně to bylo v onom tradičním stylu, co bychom si přáli k pití. Objednal jsem si místní specialitu – pivo Max. „Vaši botu, pane“, vybafl na mě číšník, a já neodporoval. Zul jsem si sandál a pobaveně sledoval, jak ho strká do košíku, který jistě nejméně po tisící vytahuje ke stropu.

Kyklady – krásné ostrovy s hlučnou atmosférou, kam každé léto zamíří tisíce a tisíce turistů. Vždyť například na ostrově Ios – jak jsem se dočetl v jednom průvodci – nelze v tlačenici opilých lidí o půlnoci ani upadnout. Co má ale dělat člověk, který si chce užít krásy a tepla řeckých ostrovů a přitom si zároveň odpočinout od každodenního spěchu a chaosu? Mám jeden tip: Folegandros.

Obcházím hradby staré Nikósie, hlavního města Kypru. Míjím zničené a neopravované budovy, ostnaté dráty, muže i ženy v uniformách s nápisy UN. Nikdo z nich si mě nevšímá, přestože ještě před několika lety byla tato cesta přísně zapovězená a má přítomnost by vyvolala údiv a šok.

Většina informací o Famagustě začíná slovy „nejkrásnější a nejzachovalejší příklad středověké architektury ve východním středomoří“.

Časté vpády dobyvatelů z blízkého a mocného kontinentu, evropští kolonizátoři, nekončící občanská válka za rozdělení země, nám východoevropanům podezřelé slovo „socialistický“ v názvu státu, v době nedávné i zničující tsunami. Nespočet ran udeřilo na ostrov, který jeho obyvatelé přesto označují šťastným již v samotném jméně – Šrí Lanka.

Vidžaja, syn legendárního Síhabáhy, zrozeného ze síly lva, přivedl svůj kmen na ostrov Lanka. Čtvrtý ze sinhálských panovníků Pandukabhaja založil osadu jménem Anurádhagáma. Později se pod jménem Anuradhapura stala na tisíc let mocenským a kulturním centrem buddhistické Lanky. Anuradhapura stojí i u počátků nevraživosti mezi Sinhálci a Tamily, byla totiž rozvrácena a zničena jednou z nejmocnějších tamilských dobyvačných vln v 10. století.

V roce 933 obsadil tamilský panovník Rádžarádža I. severní provincie Šrí Lanky a zničil přes tisíc let staré královské město Anuradhapuru. Téměř sto let trvalo povstání a boje proti dobyvatelům, než je Vidžajabáha vyhnal a nechal se v polorozbořeném starém sídle svých sinhálských předků korunovat králem.

Z mlžného ranního oparu vznášejícího se nad džunglí se do výše asi dvou set metrů vypíná holá skála, jakási stolová hora, která vstoupila do historie ostrova jako symbol zrady a krutosti – Sigiriya. Na jejím vrcholu stával nedobytný palác, který měl svého panovníka uchránit před trestem za vraždu vlastního otce.

Anuradhapura i Polonnaruwa patřili v 16. století dávné minulosti. Na březích Cejlonu přistáli první Evropané – Portugalci – a brzy ovládli pobřežní oblasti, z nichž kontrolovali obchod s kořením. Do hornatých centrálních oblastí ostrova, kde postupně sílilo království Kandy, se Portugalci nepouštěli.

Sloni Evropany vždy fascinovaly, naháněly jim strach od dob, kdy na nich starověcí dobyvatelé Pyrrhos a Hanibal přivedly do Evropy své vojáky. Dnes vidíme slony v zoologických zahradách, jak se líně procházejí a sem tam sežerou nějaký ten keřík. Ale v Pinnawale na Šrí Lance…

Fram – pro Nory nejslavnější loď světa. Plavili se na ní při svých heroických výpravách nejdrsnějšími vodami planety světoznámí norští polárníci Amundsen, Nansen a Sverdrup. Loď, jejíž jméno znamená v češtině Vpřed, je veřejnosti přístupná a stojí ve stejnojmenném muzeu v norském hlavním městě Oslu na poloostrově Bygdoy.

Jedním z úkolů legendárního reka Hérakla bylo přihnat králi Eurystheovi stáda dobytka, která vlastnil Geryones, strašlivý obr se třemi těly. Ten svrhl krále Tubala, jehož dcera, nymfa Pyrene, se před příšerou skryla v hlubokých lesích. Geryones je vypálil a zoufalé volání téměř upálené a udušené Pyrene zaslechl Héraklés. Nymfu sice zachránil před plameny, ale její smrt neodvrátil. Protože ho krása Pyrene okouzlila, rozhodl se postavit nad její hrob nezničitelný památník. Ze všech světových stran přinášel mohutné kopce a skály. Tak Héraklés vztyčil Pyreneje, aby svět nikdy nezapomněl na smrt Pyrene.

Tam za těmi kameny je kříž, mohutný kříž, na němž vlají barevné látky, připomínající tibetské modlitební praporky. Než ale staneme u kříže, zbývá překonat poslední překážku – Puente de Mahoma (nebo El Paso de Mahoma). Muhammadův most (krok). Většina lidí tady končí, někteří se sesunou na čtyři a opatrně přelézají velké balvany navršené nad sebe. A další bez obav projdou. V některých místech snad méně než dva metry široký most a kolem sráz. Nic pro ty, kteří mívají závratě.

Jen kousek za guatemalsko-honduraskou hranicí v těsné blízkosti městečka Copán Ruinas leží starodávné mayské město Copán. Protože nikde jinde v mayském světě nenalezneme tolik hieroglyfických textů a zobrazení, troufám si nazvat honduraský Copán starodávnou mayskou knihovnou.

Irsko je hornatým krajem a jeho nevysoké, ale divoké kopce jsou pastvou pro oči. Na jihozápadě, daleko od hlavního města Dublinu, se vypíná pohoří s těžko vyslovitelným jménem Macgillycuddy's Re­eks a nejvyšší vrchol ostrova Carrauntoohil, někdy pojmenovaný Corran Tuathail – První vrchol.

Římský císař Hadrián dal v roce 122 rozkaz postavit zeď napříč největším ostrovem, který Římané dosud poznali – Británií. Val, postavený většinou z kamenných kvádrů, vysoký až 4 metry a dlouhý 117 kilometrů, měl chránit území římské říše před lidmi ze severu, nejbarbarštějšími z barbarů, lidmi divokého chování a podivného vzhledu – před Kaledoňany.

Skotská příroda je drsným obrazem bičovaným počasím, které většina lidí považuje za nevlídné. Bojovníci skotských klanů, bývali jeho věrnou kopií, žádní padavkové, kteří by pro zbraň sahali váhavě dlouho a klekali před nepřítelem. Když se jim podařilo vyhnat vetřelce z Anglie, vrhli se do bojů mezi sebou. Hrad Urquhart nad jezerem Loch Ness by mohl vyprávět.

Plavba na Anafi je zážitkem. Nejdříve mizí z dohledu sopečné Santorini a v dálce se objeví obrysy jiné skály – Anafi. Blížíte se pomalu a stejně zlehka si začnete uvědomovat, že se tyčí nějakých 400 metrů nad hladinu moře. A když trajekt vplouvá do malého přístavu, každý žasne nad Chórou (jak se zde říká hlavnímu městu), která je někde tam nahoře na skále, kde by člověk hádal možná hnízda orlů. Ale ty drobné bílé tečky jsou pravé kykladské domovy.

Nuže vzhůru do Mexika, řekl jsem si jednoho dne. Ale – jak je asi vítán cizinec v Mexiku? Napsal kdysi nejslavnější mexický literát Carlos Fuentes knihu Starý Gringo. Z ní je následující dialog mexických rebelů:
- „Co jiného může čekat nějaký gringo tady mezi námi než smrt?“
- „ A proč by tu měl hned umřít?“
- „Protože překročil hranice, jen proto. Copak to není dostatečný důvod?“

Pravděpodobně každé město má nějakou tu legendu, která vypráví o jeho původu, jeho prvních obyvatelích a jeho nádheře a velikosti. Nejinak je tomu v případě mexické metropole. V časech pradávných, kdy Indiáni ještě neznali troufalého budoucího dobyvatele Cortése, vedl božský opeřený had Quetzalcóatl svůj lid za novým domovem, na nejkrásnější místo, které znal.