Když je člověk např. arabista, rozumím jeho zájmu o Španělsko, Írán či Izrael, tam všude arabská kultura v dějinách zapustila kořeny. Vy jste byl okouzlen Portugalskem, Chile a nejvíce snad Islandem. Existuje něco ve Vás uvnitř, co spojuje tyto kraje? Vždyť ty země mají jiný rytmus, jiný pojem času, tolik rozdílné kultury.
Snad právě proto, že jsou tak jiné, mě jejich poznávání tak obohacuje. Tím spojovacím prvkem jsem možná já sám, cestování pro mě rozhodně neznamená jen poznávat cizí země, spíš podvědomě vnímám věci, které mi mohou usnadňovat či vysvětlit náš vlastní způsob života, v čem jsme jiní a proč… Člověk nemůže procestovat celý svět, aniž by za to nezaplatil odpovídající dávkou povrchnosti a zjednodušování. To by mě ani nebavilo. Snažím se jezdit jen do několika zemí a učím se jim porozumět. Když je nemohu navštívit delší dobu, stýská se mi po nich…

Když jsem čítával Vaše poetické průvodce, napadlo mě, je to kouzelná práce, pročítat dostupnou i nedostupnou cizí literaturu, vstřebávat mentalitu lidí tam daleko, ponořit se do lidských osudů, náboženství, hudby, fotbalu, a potom vše sepsat. Ale zabere to času… A pak je z toho ta láska k dalekému kraji navěky? A návraty?
To je právě to, času je málo a vlastně i peněz, tak to teď řeším tím, že vymýšlím zájezdy a provádím turisty. Snažím se je nadchnout a otevírat jim určité úhly pohledu, které jim běžný profesionální průvodce většinou ani nabídnout nemůže. Zároveň mě to nutí, abych si nezačal myslet, že už mi to, co vím, stačí.


Jan Burian a portugalský král Sancho

Jste hudebník, těžko se nezeptat na srdcervoucí fado. Jak jste na tom Vy a fado, jaký máte vztah? V knize „Výlet do Portugalska aneb Poetický průvodce na cestu tam a zpátky“ popisujete rozhovor s paní Z., která nazvala fado „negativní sambou“. S dodatkem – proč se trápit zrovna tímhle. Fado v lisabonských barech, není to již trochu „touristfado“? Můžete doporučit nějaké CD?
Hudba pro turisty, to je celosvětový problém. Na to, abyste se potkali s autentickým folklórem, musíte do Velké nad Veličkou nebo čekat týdny v nějaké lisabonské hospodě, než přijde zavírací hodina a sousedi či číšníci vytáhnou nástroje. Z toho, co vám nabízejí jako turistovi k večeři, si člověk musí velmi pečlivě vybírat a vycítit, co je opravdovější a co je podvod. Mnohdy se to nepozná, to se nedá nic dělat. Ale když se do kavárny přivalí parta ruských emigrantů, hrají Oči čjornyje a tváří se, že to je to pravé portugalské fado, tak to poznat musíte, jinak si nic jiného, než tohle, stejně nezasloužíte.
Chcete-li originál, poslechněte si staré nahrávky Amálie Rodrigues, ze současné autentické portugalské hudby bych spíš než fado nabídl mužské sbory z kraje Alentejo. To je opravdu hodně zajímavá hudba.

Jaké víno je lepší k fadu? Pravé portské nebo raději těžší červená vína z Alenteja?
Nejsem odborník na vína, ale v Portugalsku si můžete dát v podstatě jakékoli – hudba nehudba – mně kromě portského chutná vinho verde – jemně perlivý nápoj z nezralých hroznů.

Ve zmíněné knize o Portugalsku popisujete i saudade, onen nepřeložitelný a nevysvětlitelný portugalský pojem pro jakési zasnění a zároveň žalostnění. Uvádíte, že saudadologií a s tím souvisejícím tajemstvím duše se zabýval již král Duarte I. To se psal rok 1437. Jak mohli Portugalci, lidé zasažení saudade, dobýt půlku světa a držet kolonie ještě v 70. letech minulého století?
Saudade není nemoc ani jednoduchý stesk po domově. To můžete prožívat i na cestách a nemusí vám to bránit v práci. Také neurčuje charakter člověka, může ho prožívat dobromyslný občan a stejně tak i sadista.


Někde v Portugalsku

Nedá mi to: jaké jsou Portugalky, Islanďanky, Chilanky?
No, když vám to nedá, tak byste tam měl jet a zjistit to v praxi. Jinak ta otázka člověka svádí ke zjednodušování. Vesměs to ženy nemají jednoduché, třeba manželky rybářů (ve všech těchto třech zemích), které se mohou nanejvýš modlit, aby se jim muži vrátili z moře šťastně domů. Proto se také vždycky musely dokázat lépe postarat samy o sebe, než ženy z měšťanských rodin. Na druhé straně rovnoprávnost žen byla vždycky závislá na civilizační úrovni mužů. A s muži bývá fakt problém… Tohle téma je na několik knih…

Každého asi napadne: Island, to jsou sopky. Je tradicí, že by si Islanďané vyrazili třeba na nedělní výlet někam k sopce, na sopku, jako když Pražák natáhne boty a šlape na přechod Brd?
Ano. Zvlášť pikantní je toto chování ve chvíli, kdy sopka začne soptit. Čech by prchal, aby se spasil, Islanďan naopak vyráží co nejblíže k sopce, aby si udělal pěkný snímeček a pokochal se tou nádherou. V roce 2000 v zimě uvízlo asi tisíc pět set Islanďanů v autech ve sněhové vánici na cestě k běsnící sopce Hekle. Byla z toho největší záchranná akce v dějinách ostrova a trvalo dva dny, než se všichni vrátili šťastně domů.

Jak jste na tom s islandštinou, španělštinou či portugalštinou? Učil jste se před první cestou?
Nevalně. Islandsky umím asi sto slov, většinou těch, kterými se označují místa – údolí, vrch, vodopád atd., španělsky se čas od času lámaně dohovořím a portugalsky umím hlavně jedno slovo, zato ovšem kouzelné: obrigadinho, což je zdrobnělina od slova děkuji – děkujíčkuju… S tím si můžete chvíli vystačit, protože každý, komu to řeknete, se rozesměje…


Severská příroda je severská příroda

Jste člověk mnoha aktivit, mj. už asi 10 let provázíte turisty. Několika zájezdů jsem si všiml na stránkách cestovatelského klubu Axamit. S jakou cestovkou spolupracujete? A dostáváte dostatek prostoru být oním poetickým průvodcem, jakým jste ve svých knížkách?
Ano. V Axamitu mi tento prostor dávají a proto s nimi spolupracuji téměř výhradně a plánujeme nové cesty i zájezdy na zakázku. Pro Firotour dělám každoroční zájezdy na Island, neboť mi v mých plánech nebrání a zvykli jsme si na sebe. Kompromisy v tomto oboru dělat neumím a nechci. Turistický průmysl je stejně zhoubný obor lidské činnosti jako třeba průmysl hudební. Je třeba se s ním nekamarádit a jediná cesta je takzvaná alternativa. To mě baví.

Chile – okrajově se dotknu tématu Pinochet. Když jsem se poflakoval na Plaza de Armas v Santiagu, poflakovali se kolem mladí studenti-básníci (já byl na dovolené a poflakování bylo oprávněné). Postěžovali si, jaký je ten studentský život drahý. Prý Pinochet (už nebyl u moci). A prodávali mi své básně. Je tomu ale již desetiletí. Rozděluje Pinochet dodnes chilskou veřejnost, nebo se to v Chilanech „zlomilo“ a mají současnější náměty?
Pinochet je samozřejmě historie, ale příbuzní jeho asi dvou tisíc obětí ještě žijí, tak to jde pomalu podobně jako u nás. Ale chilská společnost je dnes moderní demokracií, mimochodem s dvousetletou tradicí, a já si nemyslím, že by s ní minulá traumata nějak výrazně cloumala. Studentský život je samozřejmě drahý víceméně všude. Někde chodí studenti na brigádu, jinde žebrají a maskují to láskou k poezii. Také jsem to zažil a jako básníka mě to dost uráželo. Mimochodem Chile má o jednoho nositele Nobelovy ceny za literaturu víc než my, je to velmi kultivovaná země. Ani prezidenti tam nekradou tužky…

Básník Pablo Neruda je naopak jednotícím prvkem chilské společnosti. Přestože komunistický intelektuál, je uznáván i politickými odpůrci jako velký básník. Vy jste navštívil jeho muzeum na Isla Negra, kde žil. Jaké bylo setkání s Nerudovým odkazem? Oslovily Vás jeho patetické verše?
Pablo Neruda byl především velký požitkář a sběratel. V jeho domech není pro samé haraburdí ani k hnutí a jeho básně jsou podobné – požitkářské a demagogické. S výjimkami, samozřejmě. Mám raději Nicanora Parru, geniálního chilského básníka, jehož dílo do angličtiny překládaly takové hvězdy jako byl Ginsberg nebo Ferlinghetti.


Společný koncert s Benny Andersenem, vlevo překladatel František Fröhlich

Vaším oblíbeným básníkem je Dán Benny Andersen, jehož verše jste zhudebnil (kdysi jsem byl na Vašem společném koncertu v Arše). Nenapadlo Vás se někdy blíže podívat do jeho domoviny, do Dánska? Nebo do Karibiku na Barbados, kde žije a který je jemu inspirací.
Benny Andersen už v Karibiku nežije, vrátil se do Dánska, neboť před časem ovdověl. Dánsko je, řekněme, další ze zemí, které obdivuji a občas navštěvuji. Teď například jezdíme s turisty na ostrov Bornholm, jedno z nejtajemnějších míst v Evropě. Také jsem kdysi napsal malou knížku Cokoli o Dánsku a obdivuji sochaře Kaie Nielsena a spisovatelku Karen Blixenovou. Film Žít jako Dán, který jsme kdysi natočili s Pavlem Kouteckým, občas dávají v létě v televizi, když nemají co vysílat.

Islandská hudba, to je především světoznámá Björk. Okouzlila i Vás? Najdeme ve Vašich textech a hudbě islandskou inspiraci? A Hjaltalín?
Björk je určitě jednou z nejvýznamnějších představitelek světové scény populární hudby, která je obdivuhodná hlavně tím, jak si dokázala vydobýt a udržet svou nezávislost ve světě hudebního showbyznysu. Hjaltalín je skvělá a inspirativní kapela. Mám rád také třeba Mugissona, to je hodně zajímavá osobnost islandské hudby. Ale inspiruje mě spíš islandské myšlení či způsob života než přímo jejich muzika.

Cestovat a toulat se dá i po Česku. Máte na nějaký ten víkendový výlet čas? Jaká jsou Vaše oblíbená místa v Čechách a na Moravě?
Rousínov u Rakovníka. Tam se narodil můj pradědeček a máme tam chalupu. Přijedeme tam, a já se celý den ani nehnu. Lenošení je krásné…

Jan Burian (1952)
písničkář, muzikant, hudební skladatel, básník, publicista, spisovatel, moderátor.
Vydal více než deset knih, mj. sbírky poezie Hodina duchů, Ženy muži a jiné básně i knihy inspirované cestováním a poznáváním cizích kultur (např. Výlet do Portugalska aneb Poetický průvodce na cestu tam a zpátky, Sága o cestě na Island, Chilský deník, Soukromá zpráva z Aarhusu, Ostrovy, majáky a mosty).
Autor dokumentárních filmů – s režisérem Pavlem Kouteckým natočili cyklus dokumentů Chilský deník, v rámci cyklu Severská cesta také filmy Islandská paměť, Žít jako Dán a Bornholm – Mimo sezónu.
Česká televize uváděla jeho pořady Posezení s Janem Burianem a Burianův den žen.
Vystoupil na asi 4000 koncertech, většinou sólově za doprovodu klavíru. V současné době se občas objevuje na pódiu s doprovodnou skupinou – Republic of Two, kterou tvoří především jeho syn Jiří, multiinstrumen­talista Mikoláš Růžička a bubeník Jan Janečka.
Názory a postřehy Jana Buriana si můžete přečíst na jeho stránkách www.janburian.cz nebo na blogu: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-burian.php. O své dojmy z cest se s ním můžete podělit na www.vypravy-s-cestovateli.cz.

Fotografie poskytl Jan Burian