články

Netuším, jak vypadala portugalská Fátima před rokem 1917, pravděpodobně o existenci obyčejné vesnice se dvěma tisíci obyvateli věděl málokdo i v samotném Portugalsku. Současná Fátima má ovšem daleko do idylické staré vesničky, naopak, Fátima je spíše místem komerčního nevkusu. Jakmile věřící opustí posvátný areál a vkročí do ulic města, hotel vedle hotelu, obchod se suvenýry s náboženskou tématikou vedle obchodu se suvenýry s náboženskou tématikou. Panna Maria všech velikostí a z mnoha materiálů, Ježíš Kristus všech velikostí a z mnoha materiálů, sem tam restaurace a wellness.

Obidos byl po dlouhá staletí královským svatebním darem. A královny své městečko milovaly, nepochybně též díky jejich péči je i ve 21. století Obidos plný malebných a romantických zákoutí. Pouze poněkud přeplněných. Nejkrásnější pohled na Obidos je z jeho více než kilometr dlouhých hradeb. Nuže, vzhůru na hradby Obidosu.

Vila Viçosa je nejelegantnějším městečkem tzv. portugalského mramorového trojúhelníku. Mramor v jejích ulicích potkáváme na každém kroku. Pro místní je běžným materiálem, z něhož jsou i lavičky na centrálním Praça da República. Vila Viçosa se honosí přezdívkou Princesa do Alentejo, což jistě není nutné překládat.

Klášter Alcobaça patří k nejkrásnějším dílům portugalské historie a byl v roce 2007 zařazen mezi tzv. 7 portugalských zázraků. Alcobaça byla jedním z prvních klášterů cisterciáckého řádu v Portugalsku, byla založena v roce 1153 na paměť dobytí Santarému prvním portugalským králem Afonsem Henriquesem. V posledních staletích je známá nejslavnější portugalskou kuchyní a nejdramatičtějším portugalským příběhem o lásce a pomstě.

Co lze stihnout za jeden šedivý podzimní den v Berlíně? V několika světoznámých muzeích se vrátit časem zpět o tisíce až stovky milionů let. V Pergamonském muzeu uvidíte mj. proslulou babylonskou Ištařinu bránu a trhovou bránu z Milétu, v Egyptském muzeu neméně známou bustu královny Nefertiti a v Muzeu přírodní historie jedinou kostru Tyrannosaura rexe stále vystavenou v Evropě. Jmenuje se Tristan Otto.

Snad nejhezčím místem, kde zvolit v Coimbře ubytování, je malé náměstí, které téměř celé zaplňuje katedrála – Sé Velha. Co nezaplňuje katedrála, zabírají auta. A přes ta početná auta je to půvabné místo s úžasnou atmosférou. Jako bychom spali uprostřed portugalské historie. Té dávné i té novější 20. století. Asi se mi ještě nikdy tak nelíbil pohled na zaparkovaná auta, která navíc berou domácím i cizím to málo prostoru.

Conímbriga je nejlépe zachovaným římským městem v dnešním Portugalsku a její ozdobou je nebývalé množství barevných podlahových mozaik. Podle velikosti amfiteátru se odhaduje, že Conímbriga měla více než 10 tisíc obyvatel. Ti nejbohatší stavěli domy jako Casa dos Repuxos – Dům fontán, v jehož peristylu se zachovala originální vodní infrastruktura, v současnosti se její restaurované fontány rozehrají po vhození mince 50 centů. Fontány ve vodní zahradě jsou obklopeny mozaikami, kromě geometrických vzorů představují i lovecké či mytologické scény.

Kdo vyhledává pláž, na níž se pobaví u baru s tisícem přátel, kde se téměř nelze posadit, protože všude někdo sedí a není kam, bude zklamán. Praia São Jacinto taková není, je intimní, voní oceánem, tady člověk neříká nic a v tichu se odevzdá divoké přírodě a její nezkrotné kráse. Ovšem tichá pláž São Jacinto není, bouřící oceán je hlučný a promlouvá k člověku svou děsivou silou.

Aveiro je zdánlivě přímořské město, vlastně člověka ani nenapadne, že není u moře, ale „pouze“ na řece, která se o kus dále vlévá do oceánu vzdáleného téměř devět kilometrů. Voda je vládkyní Aveira, ovšem nepředstavujme si, že Aveiro je protkané kanály, nejsou to Benátky. Kanály jsou vlastně pouze čtyři v centru města – Canal Central, Canal das Piramides, Canal de S. Roque a Canal de Cojo. A plují po nich půvabně barevně pomalované loďky zvané moliceiros.

Značená trasa PR3 mezi Marvãem a Castelem de Vide je nejpřitažlivější stezkou v Serra de São Mamede. Dvě vesnice dodnes spojuje stará středověká cesta vydlážděná nepravidelnými kameny. Stojíte-li na věži hradu v Marvãu, vidíte v dálce na kopci bílé domky Castela de Vide, a asi každého napadne, že by to mohl být fajn výlet.

Serra de São Mamede je jedním z nejkrásnějších koutů Portugalska. Pohoří se zvedá z horkých rovin severního Alenteja a táhne se přibližně 25 kilometrů podél španělských hranic (severně a jihovýchodně od města Portalegre). Krajina São Mamede je okouzlující a zdobí ji bílé vesnice položené na kopcích nebo doslova na skalách jako Castelo de Vide a Marvao.

Plán byl jednoduchý – o šesté ranní odlet z Prahy, v poledne dorazit na Praça do Giraldo v srdci Évory v Alenteju. Tento jihoportugalský region jsem si oblíbil už kdysi dávno, když jsem v knize Jana Buriana Výlet do Portugalska četl, že v něm místní znají jen tři rychlosti – pomalu, pomaleji a stop. Tak o nich údajně vtipkují v Lisabonu. Za tím „pomalu“ jsme letěli do Évory a Alenteja.

Portugalsko a azulejos jako by byla synonyma. Rozhlédnete-li se kdekoli v Portugalsku, všude spatříte půvabné modrobílé kachličky. Říká se jim azulejos a jejich původ lze vystopovat v arabském světě a ještě dávněji v Persii. Kouzelné barevné ornamentální vzory typické v Íránu a severní Africe byly v Portugalsku postupně od renesančních časů nahrazovány modrobílými obrazy s mytologickými, biblickými a historickými scénami. Nebo scénami ukazujícími obyčejný lidský život, např. pijáky v hospodě nebo ženy sbírající hrozny vína.

Pouhých deset kilometrů od křesťanského poutního místa Fatima byly objeveny jedny z nejkrásnějších stop dinosaurů na evropském kontinentu. Na nakloněné skalní plošině nazvané Pedreira do Galinha jsou rozeznatelné dvě desítky stezek se stopami, jedna z nich je délkou 147 metrů údajně nejdelší stezkou s dinosauřími stopami na světě.

Skalnaté soutěsky řeky Kamenice nedaleko Hřenska jsou už od konce 19. století turistickým lákadlem Českosaského Švýcarska. Edmundovou a Divokou soutěskou provede hosty žlutá turistická značka, v neschůdných úsecích je provozován zpoplatněný atraktivní převoz na pramicích. V roce 2016 se na nich svezlo rekordních 360 tisíc turistů.

Vyhlídkový altán na Mariině skále v Jetřichovických stěnách je oblíbeným turistickým výletem v NP České Švýcarsko. Z Jetřichovic vede nahoru červeně značená turistická cesta, délka je asi 1200 metrů, převýšení 200 metrů, závěr po jištěných schodech ve skalách. Mariina vyhlídka se tyčí na skále v nadmořské výšce 428 metrů. Altán je již od poloviny 19. století vyhledáván i ve večerních hodinách kvůli romantickým západům slunce. Není divu, je z něj okouzlující panoramatický výhled na krajinu Národního parku České Švýcarsko, dole se rozprostírají lesy, vesničky a v pozadí i stolové hory.

Pravčická brána je největší pískovcová brána Evropy. Koloběh přírody nezastavíme, jak to, že se monumentální oblouk Pravčické brány dodnes zachoval? Touto otázkou si lámou hlavu i povolanější odborníci, než jsem já. Vědci se v současnosti domnívají, že bránu tvoří dvě samostatné skály, oblouk tak vlastně není obloukem a není vystaven enormnímu pnutí, které by ho rozlomilo.

Zkusili jste si zlézt se zkušenějším parťákem nějakou skálu a už vás to nepustilo? Jako by vás k těm kamenům někdo přivázal lanem. Adrenalin na skále, to je prostě láska na celý život. Chytne a už nepustí. „Musím tam jít znovu,“ víří vám hlavou. Svěříte se parťákovi. „Není problém. Kup si lana a přidej se k nám do party,“ přikývne kámoš. Je jasno.

„Byla to trošku drzost jet do Číny na konferenci referovat o čínských pyramidách“ říká Jaroslav Klokočník, vědecký pracovník Astronomického ústavu AV ČR. Přestože o pyramidách v Číně kolovaly zvěsti již od 2. světové války (a výjimečně i dříve), čínské úřady jako by se slova „pyramida“ obávaly. Jaroslav Klokočník se nejprve vydal na virtuální prohlídku stovky pyramid v okolí města Si-an (Xi´an) na Google Earth v roce 2008 na doporučení své kolegyně, v roce 2011 měřil přímo v Číně jejich orientaci a výsledkem jeho objevitelských aktivit je kniha Čínské pyramidy, která vyšla v roce 2015. A o čínských pyramidách vyprávěl Jaroslav Klokočník i v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Římské Koloseum je symbolem zabíjení jako veřejné zábavy. Zároveň je symbolem současného Říma jako jeho turistická atrakce číslo jedna. V letošním roce probíhá v Koloseu výstava Colosseo un´icona, která představuje pohled současných italských umělců na světově proslulý amfiteátr, ale také např. jeho ideologické zneužití v dobách Mussoliniho režimu. Koloseum tak v těchto měsících nenabízí pouze historické zdi, ale je plné života a umění.