Karel Čapek kdysi napsal, že lidský jazyk je jen těžko schopen vyjádřit vůně a smrady, zvláště v takovém přístavním městě: „Smíchejte jasmín, shnilou rybu, kozí sýr, žluklý olej, lidský výpar, dech moře, oranžovou silici a kocouří zápach, a máte desetkrát zředěnou představu toho, co se dýchá v takové přístavní ulici.“ Přidával tehdy ještě mokré prádlo, trouchnivinu, splašky, tabák. Přístav v Marsaxlokku je ale k lidskému nosu příznivější, před desítkami a stovkami let se zřejmě místní odér více blížil Čapkovu popisu. Dnešní přístavní ulička nabízí obyčejný i neobyčejný turistický zážitek, rybí restaurace, stánky se suvenýry, ale přesto je to malebný pohled na stovky Horových očí, které sem na Maltu přinesli již Féničané, ale to se ještě nejmenovala Malta.

Tzv. Horovy oči mají rybáře chránit před nástrahami moře (v některých pramenech najdete nesprávné pojmenování Usírovy oči). Staroegyptský bůh Hor (latinsky Horus), bůh nebes, slunce i světla, býval zobrazován v podobě sokola či muže se sokolí hlavou a jeho otcem byl Usir (Osiris) a matkou Eset (Isis). Staroegyptská mytologie vypráví jejich drsný příběh, Hor pomstí smrt svého otce v boji se Sutechem, což byl buď jeho bratr, nebo strýc, v tom nejsou jednotné ani prastaré prameny, kdo by se v tom vyznal dnes, vůbec má ten příběh několik verzí a tak se omezím na závěr, v němž se stává Hor vládcem Egypta, zlosyn Sutech je naopak nucen odpykat své hříchy a krvavá díla včetně otcovraždy. Horovo oko, které mu v boji Sutech vyrval, se stalo symbolem života, hojnosti a boží ochrany před neštěstími světa.

Marsaxlokk, to je vlastně mořská zátoka, na vlnách se pohupují loďky, kolem pracují rybáři. Záleží hodně na hodině, v níž přístav navštívíte, chcete-li vidět ruch rybího trhu, musíte si nejlépe v neděli zkrátit spánek, odpoledne se již ryby na slunci neprodávají. Barvy loděk jsou výrazné a pestré jak pro princezny, žlutá se střídá s červenou, modrou, zelenou. Loďky, kterým se říká luzzu, poznáte mezi rybářskými čluny snadno, jsou totiž zašpičatělé na obou koncích. Tzv. kajjik je zašpičatělý jen na přídi a má plochou záď. Dalším typem maltských loděk je dgħajsa (správně se vyslovuje dysa), která by snad mohla připomínat známé benátské gondoly, příď a záď se totiž vypínají do výšky, ovšem nikoli tolik, jako u italských sestřiček. Do roku 1988 byla dgħajsa hlavním symbolem maltského znaku, byl to znak velmi romantický, nad dgħajsou svítilo slunce, na břehu rostl kaktus, prostě středomořská pohodička, dnešní maltský znak je tuctový a rozhodně takovou pohodu nenabízí.


.

V Marsaxlokku objevuji Maltu, v níž se člověk nadýchá středomořské atmosféry. Na Maltě nelze nevnímat britské dědictví a přestože malý ostrov najdeme ve Středomoří, dýchá spíše britským než středomořským řádem. Mimochodem, turistům všude prodávají malé žluté autobusy tradičních britských značek Bedford, Thames, Leyland, dokonce si můžete koupit barevné publikace, dokumentující služby starých britských autobusů z 50. až 80. let minulého století. Ovšem století č. 21 dorazilo i na Maltu a současné maltské autobusy již nejsou malebné a hlučné britské, ale hádejte… jmenují se King Long a tedy… čínské. Pohodlí v nich je též čínské, malebnost i hlučnost zmizely.

Přístav v Marsaxlokku rozhodně nevypadá, že by se sem všichni rackové z Malty seběhli, sem tam nějaký proletí, žádná hejna nedoprovázejí připlouvající lodě, možná je to jiné během ranních rybích trhů. Bohužel v pozadí zátoky se netyčí obrysy hor, divoké štíty, nejvyšší bod Malty je kolem 300 metrů, tam vzadu je stará fabrika, která dává připomenout, že kromě malebného přístavu toho k vidění na jihovýchodě ostrova mnoho není. Ale i tak je to krásné odpoledne, starý rybář opravuje sítě a nic nenamítá proti několika fotografiím, jen tak v nedbalkách v ponožkách, žádnou pozornost ale fotograf nevzbudil, žádné otázky, starý pán je nadále zaměstnán tím, čím byli zaměstnáni jeho předkové před staletími, je třeba vše připravit k zítřejšímu vyplutí. Bělostné vlasy, zvrásnělé, ale stále pevné a šikovné ruce. Jen se dnes úlovky prodávají do stovek hotelů, které na malém ostrově jménem Malta vyrostly, to je ten rozdíl proti minulým časům. Potloukal jsem se přístavem tam a zpět, kolem desítky stánků nabízejících turistům stejné cetky jako na tisících jiných místech po celém světě (výjimkou snad jsou malé barevné dřevěné luzzu, kousek za několik eur). Představoval jsem si ruch starého přístavu v dávnějších dobách, šum nekonečného moře (není úplně nekonečné, však tam dále je africký kontinent), křik těch, kteří nabízejí a prodávají své úlovky, snad to dodnes tak po ránu chodí, ale kdo z cizinců by na Maltě brzy ráno vstával a lovil fotky za ranního světla.


.

A jakou má historii marsaxlokkská zátoka! Kotvila v ní turecká flotila v roce 1565, flotila, která měla nad ostrovem rozvinout vlajku islámu, ale sedm stovek statečných rytířů pod vedením sedmdesátiletého Jeana Parisota de la Vallette odrazilo turecké síly v počtu 30 tisíc mužů (i tisíce maltských obyvatel se podílely na obraně svého malého kusu země). Vylodilo se tu i Napoleonovo vojsko, za druhé světové války byl přístav základnou britského námořního letectva a v prosinci 1989 se na zakotvené lodi sešli dva nejmocnější muži tehdejšího světa, vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov a americký prezident George Bush starší, který dokončoval to, co zahájil jeho předchůdce Ronald Reagan.

Autoři knižních průvodců nijak netají, že jihovýchod Malty je nejméně navštěvovanou částí souostroví, přesto, máte-li chuť, náladu a čas, za jednodenní výlet Marsaxlokk nepochybně stojí. Z autobusového nádraží hned u vchodu do staré Valletty vyrážejí na jihovýchod autobusy a lístek stojí pouze 1,5 eura. Lístek nevyhazujte, bude se hodit na zpáteční cestu a nejen… na Maltě totiž za těch půl druhého eura můžete jezdit autobusy libovolně po celý den, jakýmkoli autobusem a na jakékoli lince. Na lístku je sice napsáno „not valid for night routes“, ale neodhalil jsem, co jsou to ty noční jízdy. Když jsem nastoupil do autobusu za tmy po desáté večerní, byl jsem ubezpečen, že můj lístek platí i na tento spoj.


.

Cesta do Marsaxlokku trvala 40 minut a vůbec jsem nepoznával Maltu, kterou jsem znal z mapy. Tedy – tam na severu Valletta, Sliema, Vittoriosa a další čtvrtě a na jihu již jen sem tam nějaká vesnice. Bývávalo. Celou cestu se do mne vkrádal pocit, že jsme ještě neopustili hlavní město. Střed Malty je zastavěný, dům za domem, když jsem konečně uviděl rozsáhlý park, nebyl to park, ale golfové hřiště. Autobus snad ani jednou nevyjel ze zástavby a najednou byl Marsaxlokk. Mimochodem, cestou se můžete zastavit na dvou prehistorických místech ostrova – v chrámu Tarxien a podzemní nekropoli Hypogeum (vstupenky je nutné zakoupit dlouho dopředu, dovnitř smí denně přibližně pouhých 70 návštěvníků a cena odpovídá – 30 eur). Bohužel se z Marsaxlokku nedá jet autobusem přímo k chrámům na samotném jihu Malty – Hagar Qim a Mnajdra, je tedy nutné se vrátit do Valletty, nechcete-li utrácet za taxi.

Máte-li čas, nedaleko Marsaxlokku navštivte jeskyni Ghar Dalam (v překladu „jeskyně temnot“), která nabízí svědectví prastarého zvířecího života na Maltě. Odhaduje se, že zde byly nalezeny kosti přibližně 7000 zvířat, která žila před 180–18 tisíci lety (mj. zakrslí sloni, kteří žili na většině středomořských ostrovů). Místní malé muzeum je pro zájemce o pravěký život doslova rájem.

Jméno Marsaxlokk (vyslovuje se Marsašlok) pochází od větru. Marsa znamená v maltštině přístav, xlokk je výraz pro východ (arabsky sharq), tedy vlastně „východní přístav“. Xlokk je ekvivalent pro scirocco, vítr, který se zdvíhá nad Saharou a přináší do jižní Evropy vlhkost, teplo a prach.
V Marsaxlokku není nejmodřejší moře na světě, nechodí se po pláží sbírat mušličky, ale přesto je to přístav k podívání. A pokud si rádi pochutnáte na mořských dobrotách a přitom se díváte na práci místních rybářů nebo jen na jejich pohupující se loďky, Marsaxlokk je pravou volbou.