Cestou do Pitigliana se ocitnete ve světě dokonalé harmonie. Míjíte nekonečné vinice, olivové háje, aleje cypřišů, na kopcích zdánlivě spí malá středověká městečka. Takhle to zde vypadalo snad již za renesance. A najednou se před vámi vynoří obraz, který prostě donutí dupnout na brzdy a otevřít ústa. Na sopečné skále, vynořující se z údolí, stojí město, postavené ze stejného kamene. Možná to bude trvat několik vteřin, než rozeznáte, kde končí dílo přírody, a kde v něm pokračoval člověk. Není divu, že Pitiglianu se říká také Scoglio – Útes, Sráz.

Z obav před nepřáteli i kvůli malárii roznášené komáry v údolích plných mokřad, stavěli Etruskové svá sídla na vrcholcích kopců. V oblasti Pitigliana a blízkých měst Sorano a Sovana po sobě zanechali nejen stovky hrobek, ale i cesty vyhloubené ve skalách vysokých až třicet metrů. První písemné zmínky o Pitiglianu ale nepochází ani od Etrusků, ani od Římanů. Jsou až z 11. století. O dvě stě let později se pánem kraje stal rod Orsini. Historie, která Pitigliano odlišuje od ostatní Itálie, ale začala koncem 15. století. Na základě papežských zákonů byli z Říma a dalších míst střední Itálie vyháněni Židé a mnoho rodin se uchýlilo právě do Pitigliana. Panství Orsiniů zapadlé na hranici Toskánska a Lazia bylo totiž vzdálené všemu podstatnému dění.


Při vstupu do Pitigliana míjíte akvadukt postavený v polovině 17. století Gianfrancescem Orsinim

Orsiniové byli rodem praktickým a bez předsudků k Židům. A tak brzy vstoupili do jejich služeb židovští lékaři, vědci i bankéři. Židé do Pitigliana – tak blízko a přece tak daleko od Říma – přinesli neočekávanou prosperitu a v dobách největšího rozkvětu dosáhl jejich počet až 12 procent populace (údaje se různí, některé hovoří až o dvaceti procentech na začátku 19. století). Židům bylo v těchto dobách často zakazováno vykonávat mnohá řemesla – z důvodu konkurence křesťanským cechům – ale zde pracovali jako knihaři, obuvníci, tesaři atd. V roce 1598 byla v Pitiglianu otevřena první synagoga. Přišly ale i horší časy a pod tlakem Medicejů se Židé museli stěhovat do ghetta. Ale protože život Židů byl vždy jako na houpačce, přišly zase časy lepší a Židé se do Pitigliana stěhovali dále. Dorazili ze Sorana, Castra, Scansana, Maremmy. V polovině 18. století bylo Židům dokonce povoleno účastnit se na správě města a jejich představitelé vstoupili do městské rady. Blízké Sorano mělo též židovskou komunitu, v porovnání s Pitiglianem však zcela zanedbatelnou a zůstala po ní jen Via del ghetto.

Vztahy mezi křesťanským a židovským obyvatelstvem v Pitiglianu byly – alespoň podle historických pramenů – rozhodně vřelejší než v jiných částech Itálie. V roce 1799, kdy v blízké Sieně byla vypálena synagoga a Židé vražděni, křesťané v Pitiglianu pomáhali svým židovským spoluobčanům bránit ghetto proti zvůli tlup, které ho chtěli vydrancovat. Na paměť této události konali Židé v synagoze každoroční slavnost. 19. století bylo zlatým věkem Židů v Pitiglianu. Rozrůstala se knihovna, byly založeny první italské židovské noviny. Ke konci století ale začal v chudém italském kraji celkový úpadek a i Židé se stěhovali. Do lidnatějších center nabízejících větší obchodní možnosti i do zahraničí. Koncem židovské komunity v Pitiglianu byla 2. světová válka. I během ní ale byla řada místních Židů zachráněna svými spoluobčany – krajina kolem Pitigliana úkryty doslova nabízí.


Pitigliano, v synagoze

Při vstupu do Pitigliana míjíte akvadukt postavený v polovině 17. století Gianfrancescem Orsinim, navštívit lze palác Orsiniů i archeologické muzeum. Pitigliano tvoří tři souběžné ulice spojené asi šedesátkou kratších uliček začínajících a končících před prudkým srázem na skále. Je to okouzlující labyrint, jen ti Židé zde v kamenných domech již nežijí. V muzeu jsem slyšel, že zbyli tři, jinde jsem dostal informaci o jediné židovské ženě Eleně Servi, která založila společnost „Malý Jeruzalém“ a v roce 2001 byla vyhlášena ženou provincie Grossetto. Synagoga, těžce poškozená spojeneckým bombardováním blízkého mostu, po němž prchali ustupující Němci, a uzavřená pro nebezpečí zřícení koncem 60. let minulého století, se po restaurování zaskvěla v nové kráse. Muzeum židovské kultury nabízí pohled na život židovských občanů Pitigliana. Byl oprášen výraz „Malý Jeruzalém“ a koupíte zde košer víno, které se vyváží i do Izraele. Židé ovlivnili i jídelníček Italů (přinesli na poloostrov např. lilek), v Pitiglianu je populární Sfratto – ořechy a med zabalené do těsta ve tvaru silného doutníku. Byla vydána kniha Klasická kuchyně italských Židů. V Pitiglianu se každý rok koná festival židovské kultury, kde může návštěvník zhlédnout řadu filmů, divadelních představení či výstav, ale také ochutnat typická místní židovská jídla a vína.

Když jsme u toho vína – v Pitiglianu se pěstuje známé Bianco di Pitigliano DOC. Minimálně 50 procent je z odrůdy Trebbiano, které tvoří základ i bílého Chianti. Každopádně svěží víno z Pitigliana svou lehkou chutí nezklame. Nedaleko Pitigliana leží městečka Montepulciano a Montalcino proslavená svými Vino Nobile a Brunellem. Slávou ani chutí těmhle vinařským perlám Bianco di Pitigliano nemůže konkurovat, ale když jsem se ptal místních, většinou jen mávli rukou, že Brunello je příliš těžké a nechutně drahé. A vychválili své Bianco jako praví patrioti. Každopádně při procházce Pitiglianem nelze Bianco minout. Vinotéky a enotéky jsou na každém rohu a prodejci zboží vystavují i před krámky na chodnících. A rádi ukáží turistům i své sklepy vyhloubené v sopečné skále. Sklepy, v nichž před tisíciletími pohřbívali Etruskové a kde se před nacisty ukrývali Židé.

Díky své odlehlé poloze uprostřed kopců kdesi na toskánském jihu, Pitigliano asi nikdy nebude sténat pod návalem turistů jako docela podobné San Gimignano, ležící kousíček od Sieny. Tím krásnější ale zůstane.