Že Chiapas ještě není úplně klidným místem svědčí policejní kontroly se samopaly na silnicích. Ale… zase to není tak neklidné místo, aby se cizinec cítil ohrožen, je snadné překročit dnes mexické hranice a užívat si Chiapas. To před časem… Napsal kdysi nejslavnější mexický literát Carlos Fuentes knihu Starý Gringo. Z ní je následující dialog mexických rebelů:
„Co jiného může čekat nějaký gringo tady mezi námi než smrt?“
„ A proč by tu měl hned umřít?“
„Protože překročil hranice, jen proto. Copak to není dostatečný důvod?“

Guatemalsko-mexickou hranici jsme překročili v pohodě, ale chce to kapku štěstí, pokud přijedete těsně po nějakém turistickém autobusu, čekání na hranici se nepochybně protáhne na hodinu a více. Do úřadovny pouštějí jen několik lidí, ostatní musejí čekat venku v horku. Jediná úřednice, která kontrolovala doklady a vyplněné hraniční vstupní průvodky, nikam nespěchala. Jeden díl hraniční průvodky nám zůstal, odevzdává se při opuštění země. Vstup do Mexika z Guatemaly na tři dny byl bez jakýchkoli poplatků, ani guatemalská strana nepožadovala za odjezd ze země a vstup zpět o tři dny později žádné peníze.

Od hraničního přechodu je to do San Cristóbal de las Casas necelých 200 kilometrů, tři čtyři hodiny jízdy. První kilometry po překročení hranice byly hodně pomalé, rozkopaná prašná cesta, vypadalo to, že prodlužují lepší silnici z vnitrozemí Chiapasu až k hranici. Naštěstí ta prašná zábava po pár desítkách minut skončila, dále směrem na Comitán de Dominguez byla silnice v pohodě, na rozdíl od té děravé na guatemalské straně, čím blíže mexické hranici, tím horší.


.
.
.

V San Cristóbalu de las Casas jsme se ubytovali v centru na Rue de Guadelupe hned vedle zócala a katedrály, která byla, bohužel, z jedné strany zakrytá lešením. Rue de Guadelupe i okolní uličky jsou rušné až do večerních hodin, plné restaurací, barů, turistických krámků, hotelů. Centrum si zachovalo starý koloniální půvab, San Cristóbal de las Casas patří k nejhezčím městům Střední Ameriky, v níž je málo srovnatelných měst, mexická Puebla, nikaragujská Granada a guatemalská Antigua. Co po příjezdu z Guatemaly potěší – není problém s výběrem z bankomatů. A především je v Mexiku levněji.

Během krátkého mexického výletu jsme ochutnali mexické pivo plzeňského typu – Bohemia (vaří ho Cervecería Cuauhtémoc Moctezuma). Popovídal jsem si s číšníkem, ten ale o českém původu piva, které hostům naléval, neměl tušení. Teď už o něm ví. Mimochodem, bar jménem Revolucion samozřejmě v centru San Cristóbalu de las Casas nechybí. A lze si v něm objednat třeba 60% kořalku pox (vyslovuje se poš), právě tu, kterou používají šamani v kostele v San Juan Chamula. Název znamená v angličtině neštovice, v jazyce místního kmene Tzutujil ovšem lék, alespoň tak nám to vysvětlovali. Vyrábí se z kukuřice a cukrové třtiny.

Mexiko, to je ráj revolucionářů. A kdo jen trošku nahlédne do historie země, nemůže se tomu divit. Guerilly se v Mexiku množily vražednou rychlostí, když byla jedna potlačena, objevily se dvě nové. Výsledkem je nějaký ten mrtvý a neštěstí těch nejchudších. V knize Dějiny Mexika od Oldřicha Kašpara jsem se dočetl, že zde od konce 60. let minulého století působily mj. tyto guerillové skupiny:
Národní revoluční občanská aliance (Alianza Nacional Civica Revolucionaria)
Strana chudých (Partido de pobres)
Mexické povstalecké vojsko (Ejercito Rebelde Mexicano)
Hnutí revoluční akce (Movimiento de la Accion Revolucionaria)
Revoluční studentská fronta (Frente Estudiantal Revolucionaria)
Zapatova městská fronta (Frente Urbana Zapatista)
Los Lacandones
Ozbrojená komunistická liga (Liga Comunista Armada)
Ozbrojená revoluční fronta Emiliana Zapaty (Armada Revolucionaria de Emiliano Zapata)
Lidový svaz (Union Popular)
Komunistická liga (Liga Comunista)
Revoluční ozbrojené síly (Fuerzas Revolucionarias Armadas del Pueblo)
Komunistická liga 23. září (LC-23)
Ozbrojené síly národního osvobození (Fuerzas Armadas de la Liberacion Nacional)
Zapatova armáda národního osvobození (Ejercito Zapatista de la Liberacion Nacional)


.
.
.

Není to tolik let. 21. prosince 2012 – právě na přelomu mayského kalendářního cyklu – sešli místní Mayové z kopců do San Cristóbal de las Casas a několika dalších měst. Desítky tisíc jich byly. Indiáni pochodovali v tichosti a disciplinovaně, s maskami přes obličej, v čele průvodů nesli vlajky EZLN i Mexika. Když tato tichá mobilizace skončila, prohlášení EZLN ji označilo za nástup jiného světa: „Slyšeli jste? Je to zvuk hroucení vašeho světa, je to zvuk našeho rodícího se světa.“

Nemůže chybět ani všemi revolucionáři milovaný Che Guevara. A Maradona, Diego se na nás dívá v čepičce s rudou hvězdou ze zdi restaurace, která se tváří jako argentinská. Když se dobře díváte, na symboly Zapatovy armády národního osvobození (EZNL) lze narazit téměř na každém kroku. Nejen symboly, i na kresby samotného Emiliana Zapaty, jednoho z vůdců mexické revoluce. Vedle nechybějí slova jako spravedlnost, důstojný život, právo, svoboda, mír, demokracie. Jak se produkty s nápisy EZLN prodávají, představu nemám, snad… odhaduji, že je San Cristóbal de las Casas mj. dostaveníčkem mnohých nezkušených levicových aktivistů západního světa podléhajících jakési revoluční módě. Na Západě bylo (je?) sexy být zapatistou. Má to i vlastní pojmenování, začalo se tomu říkat Zapaturismo. Západní levicoví aktivisté sem jezdí za vlastním neuskutečnitelným snem ideálního spravedlivého světa a za své západní peníze popíjejí alkohol nejen v baru Revolucion. Alkohol, který ovšem byl na zapatistických územích zakázaný.

Vlastně… i na nás stříleli! Naštěstí jen tanečnice a tanečníci z „dětských“ pušek během jejich představení před barevnou barokní katedrálou. Byl už večer, setmělo se, před katedrálou se tančilo, prodávaly se suvenýry, San Cristóbal de las Casas působil bezpečným a pohodovým dojmem. Subcomandante Insurgente Marcos byl najednou daleko.

Jak šla historie v San Cristóbal de las Casas? Španělští conquistadoři pronikali do vysoko položené oblasti dnešního Chiapasu od roku 1520. Již v roce 1528 založili dobyvatelé Diego Mazariegos y Porres a Andrés de la Tovilla v údolí Hueyzacatlán město Villa Real de Chiapa de los Españoles, současný San Cristóbal de las Casas, který je tak jedním z nejstarších měst Chiapasu. Diego Mazariegos y Porres byl i prvním guvernérem regionu. Chiapas se stal součástí Generálního kapitanátu Guatemala a Místokrálovství Nové Španělsko. Město se později po staletí jmenovalo Ciudad Real, až v roce 1829 bylo přejmenováno na Ciudad de San Cristóbal. V roce 1848 se v jeho názvu objevilo „de las Casas“ na paměť španělského kněze, který se zasazoval za práva indiánského obyvatelstva.

Bartolomé de las Casas (1484–1566) byl neúnavným obhájcem původních obyvatel. V knize Dějiny Mexika píše Oldřich Kašpar: „Sotva uběhlo několik let od objevení Ameriky, došlo zde k jedné z největších morálních diskusí v dějinách lidstva – příslušníci dobyvatelského národa diskutovali o samotném právu na dobývání. Velký spor o svobodu Indiánů, který podnítili Fray Pedro de Córdoba, Fray Antonio de Montesinos a další, našel svého nejvášnivějšího ideologa v temperamentním kronikáři Ameriky, jímž byl Bartolomé de las Casas.“

Svá svědectví o krutostech conquistadorů vložil Bartolomé de las Casas do známého díla Nejstručnější zpráva o pustošení Indií, kterou sepsal původně pro španělského krále (1542). Bartolomé de las Casas mnohokrát obhajoval práva indiánů před španělským královským dvorem. Nejznámější je jeho polemika s Ginésem de Sepúlveda, dvorním kronikářem španělského krále Karla V. Jejich disputace skončila naprostým úspěchem de las Casase, který odmítal názory svého protivníka jako protikřesťanské. Kniha Ginése de Sepúlveda O spravedlivé válce proti Indiánům byla poté dokonce zakázána inkvizicí.