Vesnice San Juan Chamula je pouhých deset kilometrů ze San Cristóbal de las Casas. Před pár desítkami let se do ní téměř nedoporučovalo cestovat bez místního průvodce. V minulosti dokonce indiáni neradi viděli fotoaparáty v rukách cizinců, dnes si bílého Evropana fotícího vše kolem vůbec nevšímají, přestože vědí, že fotografuje právě je.

V centru San Cristóbal de las Casas jsem mávl na taxikáře a zeptal se na cenu výletu do San Juan Chamula – cesta tam, 90 minut čekání, cesta zpět. Odpověď zněla 300 pesos, více jsem neřešil a jeli jsme. Vesnice leží v nadmořské výšce 2200 metrů, otázkou ovšem je, zda se v současné době dá San Juan Chamula popsat jako vesnice, všude kolem centrálního kostela množství domů, které zde před dvaceti lety nestály, což lze snadno zjistit porovnáním nových a starších fotografií. Nuže, nepředstavujte si idylickou horskou vesničku s indiánskými domky, spíše nezajímavou betonovou směsku. Ovšem uprostřed tradiční kostel, který se uvnitř zřejmě staletí nezměnil.

V San Juan Chamule a v dalších vesnicích Chiapasu žijí potomci starých Mayů – Tzutujilové. A už dávno zjistili, že zájem bílých cizinců znamená jejich finanční zisk. Vstupenky do kostela nejsou drahé, stojí 25 pesos na osobu (nutné jen pro cizince, samozřejmě). Masivní dřevěné dveře kostela jsou zdobené tyrkysovými oblouky s květinovými vzory podobně jako malý balkonek výše. Nahoře pod zvony je datum 1524, což je pouze několik let po pádu Aztécké říše do rukou Hernána Cortése.


.
.
.

Vstupujeme a… jako bychom se ocitli právě v onom starém letopočtu. Přestože španělská inkvizice činila možné i nemožné, ale především vše kruté, aby staré mayské tradice a kulturu potlačila, zíráme na interiér „kostela“, v němž se mísí křesťanské prvky s prastarým šamanským zaříkáváním a vyháněním špatných duchů. Každopádně je dění v kostele v San Juan Chamule něčím, co v jiných kostelech kdekoli na světě nelze zažít. Před kostelem posedává pár místních chlapíků, jeden kontroluje zakoupené vstupenky, za 100 pesos jsem si dalšího vzal jako průvodce (pouze ve španělštině, angličtina se v Mexiku „nenosí“).

Místní šamani a šamanky – tedy léčitelé (curanderos) – používají k léčbě kuřata, slepice i kohouty, kterými krouží kolem pacientů a nad svíčkami. Když zlé energie konečně vystoupí z pacienta do kuřecího těla, zlomí kuřeti krk. Léčí se tak i děti. Přede mnou posedávala rodina a nemocného prcka maminka napájela Coca-Colou, což je zřejmě nejužívanější nápoj během šamanských praktik (dalším je místní kořalka pox, která má 60 procent). Maminka dávala svému malému dítěti, věk bych odhadl kolem jednoho roku, napít Coca-Colu po malých dávkách z víčka, alkohol se dětem nedává. Drink pana Pembertona z konce 19. století staří Mayové jistě neužívali, v současnosti je využíván k povzbuzení krkání, při němž z těla odcházejí nečistí duchové do kuřete.

V kostele jsou uctíváni svatí celého Mexika, údajně jich je 46. Sošky pestře nazdobených svatých zdobí celý kostel, v němž na zemi i na stolech hoří tisíce svíček, mnoho z nich ve skleněných pohárcích s obrázky světců. Díky těm tisícům svíček je v kostele značné teplo, zvláště dále od vchodu. Většina místních přichází až v noci, kostel je otevřen 24 hodin denně, ale i přes den byl zaplněn. Všichni sedí v jehličí na zemi, na odkryté podlaze zapalují svíčky, v připravených igelitkách čeká na svůj osud drůbež. Najednou s jedním kohoutem před námi šamanka začala mávat nad svíčkami a promlouvat jedním ze starých mayských jazyků. Ještě předtím sledovala tep pacientky.


.
.
.

Kostel v San Juan Chamule je neuvěřitelným zážitkem, snad není třeba dodávat, že fotografování je přísně zakázáno. A žádná fotografie nestojí za to, aby člověk riskoval konflikt s mexickými úřady, rozhodně velkou pokutu a možná i vězení. Před kostelem ale fotografování cizinců už v současnosti nikdo nevěnuje pozornost. Mají své slavnosti, právě přicházela řada rodin kvůli křtinám, muži v bílých ovčích přehozech, ženy smějí nosit pouze černé. Všude kolem kostela plastové stoly a lavice, hodovalo se, hrálo a zpívalo, mnozí muži s kytarami a v kloboucích (klasických, nikoli širokých sombrerech, v nichž si mnozí představují Mexičany).

Místní curanderos léčí i cizince, začínají obvykle kontrolou pulsu, popovídáním o zdravotních problémech, rodinných záležitostech, psychickém rozpoložení. I já jsem dostal nabídku, že zaplatím slepici a ujme se mne léčitel… Mimochodem, v kostele zabitá drůbež se již nejí, což je logické, jsou v ní všechny neduhy, které předtím trápily člověka.

Postavení šamana popisuje v knize Tajemství mluvícího jaguára Martín Prechtel: „Mayský šaman neléčil tím, že by byl příkladem, jak prožít dobrý život. Jeho věhlas vycházel z jeho schopností bojovat se zlem a nemocemi, díky jeho schopnostem navázat kontakty se světem duchů. Vesničanům nezáleželo na tom, jakým světcem a dobrým člověkem šaman je. Přicházeli za ním, aby jim pomohl.“

O společenském postavení v San Juan Chamule vypovídají tzv. „cargos“, což lze do češtiny přeložit mj. jako funkce či úřad. Vykonávat tyto funkce mohou jen bohatší lidé, náklady jsou totiž vysoké, však si představte, že se takový „ouřada“ stará o sochu či sochy vybraného svatého (či svatých) v kostele, o organizaci nejedné sváteční oslavy a zajišťuje finance na náboženská shromáždění. Náklady na takové služby mohou během roční služby vystoupat na tisíce dolarů, částku většině místních obyvatel nedostupnou. Napadá mne, že snad nejbohatší jsou v San Juan Chamule dodavatelé Coca-Coly.

Máte-li čas, za návštěvu nepochybně stojí i další blízká vesnice San Lorenzo Zinacantán v nadmořské výšce přes 2500 metrů. I v Zinacantánu je v kostele zakázáno fotografovat, i tam cizinci platí malý poplatek za vstup. Nejlepším časem k návštěvě Zinacantánu je slavnost La Virgen de la Candelaria.