V pátek v 10:15 odlétáme přímým spojem El-Al z letiště Václava Havla. Boeing 737 je plně obsazený a navzdory informaci na letence nám nenabídnou žádné občerstvení. To ovšem kompenzuje báječný výhled z okénka, vysoko nad mořem se dokonce nabídl úchvatný pohled na zasněžený vrcholek ostrova Sámothraké. Z dalších orientačních bodů lze pod letadlem identifikovat východní kouty Lesbu, rozeklané poloostrovy s tureckými městy Bodrum a Marmaris a severní výběžek Rhodu. Poté se po nekonečném klesání konečně objevuje mlžným oparem zahalený Tel Aviv. V 15:10 dosedáme na Ben Gurionově mezinárodním letišti. Vstupní procedury jsou komplikovanější, vízum automaticky dostáváme na zvláštní papír, aby nebyl pas odmítnut při případné budoucí návštěvě některých muslimských zemí. Navzdory našim předpokladům šabat začíná (alespoň pro turisty) už brzy odpoledne, a údajně vůbec nic nejede a také už nepojede. Nezbývá než přijmout nabízející se taxík a za nekřesťanský šabatový příplatek se nechat hned napoprvé oškubat. Protože se šeří, je zima, máme hlad, město daleko, co si počít na pustém letišti se zavazadly? Dvě stě osmdesát šekelů jako kdyby vyletělo. Nicméně, zanedlouho jsme v Tel Avivu a vcházíme do Old Jaffa hostelu, zajištěného už z Prahy, který je orientálně jednoduchý, vlídně starobylý, takové staromilské orientální domácké útulno. A wi-fi i čisté záchodky a sprchy.

Snídaně se podává na otevřené terase na střeše, ale protože je zima a poprchává, je terasa zakrytá vzdouvající se plachtou. Šabat už běží naplno, takže můžeme použít jen „koně sv. Františka“, tedy jít prostě pěšky. Vydáváme se po pláži kolem bouřícího moře k Tel Avivu s cílem navštívit Museum of Art, které snad jediné o šabatu funguje. Muzeum v kombinaci s budovou opery tvoří odvážný architektonický komplex a vnitřní prostory jsou efektní a nápadité. Samotnou náplň expozic tvoří současné výtvarné umění, některé věci jsou však dost extravagantní a provokující. Část vystavených děl klasického malířství představuje spíše židovská témata. V muzeu je příjemná kavárnička, kde krátce relaxujeme, a posléze se vrháme do ulic deštivého Tel Avivu.


Chrámová hora z Židovské čtvrti


Zeď nářků z mostku na Chrámovou horu

Další den do Jeruzaléma, do opravdového svatého města. Tramvaj č. 1 nás ráno vyhodí u Damašské brány. Páteřní ulicí El-Wad, která je vlastně obrovským tržištěm na rozhraní muslimské a křesťanské čtvrti, se noříme do hloubi starého Jeruzaléma. Slunce prohřívá spleť úzkých uliček mezi domy z bíložlutého vápence. Oblouky, zákoutíčka, ploché střechy s terasami, nízké klenuté vchody, schodiště. A náhle se ocitáme v židovské čtvrti a před námi se otevírá ohromné prostranství u Zdi nářků. Nad touto zdí, tvořící západní stěnu Chrámové hory, se vynořuje zlatá kopule Skalního dómu, dominanty města. Ke Zdi musíme každý zvlášť, do oddělení pro muže a pro ženy, a je nutné si nasadit půjčenou jarmulku. Pofukuje čerstvý vítr, a tak neposedné jarmulky občas okolo poletují vzduchem. Ale ke zdi se oba dostáváme bez problémů a pouhým dotekem se můžeme přenést o tisíce let do minulosti. Věřící se modlí a svá napsaná přání zasunují mezi kameny prastaré zdi. Všechna přáníčka prý budou jako vždy před Velikonoci, tedy i před židovským svátkem Pesach, vyjmuta ze zdi pomocí tyčinky omyté v rituální lázni (mikvi), aby se nerozbalila, a pietně uložena do tašek, které se později pohřbí na hřbitově na Olivové hoře. Tento úklid přáníček a modliteb se prý provádí dvakrát ročně. Mimochodem, vojáci u kontroly nám deponují víno, které jsme koupili u Arménů a k posvátné zdi nesmí, takže se pro ně musíme později vrátit.

Pod současnou úrovní židovské čtvrti se zachovaly ruiny starověké obchodní třídy Cardo s byzantskými sloupy. Cardo byla hlavní ulicí města Aelia Capitolina, které na troskách zničeného Jeruzaléma postavili Římané ve druhém století za císaře Hadriána. Židovské čtvrti dominuje synagoga Churva (Hurva), která byla zničena jordánskou armádou za izraelské války o nezávislost. Pokud jste navštívili Jeruzalém před rokem 2005, viděli jste na jejím místě pouze symbolicky vztyčený oblouk staré kopule. Znovuzrozená synagoga byla zasvěcena v roce 2010.


Znovuzrozená synagoga Churva

Vstup na Chrámovou horu je omezený a stojí se tu fronty na dřevěnou lávku. Máme štěstí – fronta je ještě krátká a otevírá se už za čtvrt hodiny. Nelze se vyhnout kontrole, prohlížejí tašky, dokonce zabavují i prospekt od Zdi nářků v italštině, ale za chvíli jsme nahoře. Maghrebskou branou přicházíme na ohromnou plochu, pokrytou starověkou dlažbou. Po pravé straně se rozprostírá komplex mešity Al-Aksá, nalevo vzdušný a pohádkově zdobený Skalní dóm s kopulí pokrytou 80 kg zlata. Ještě úchvatněji zdobený je malý Řetězový dóm. Okolní zbytky arkád snad pocházejí z herodovské zástavby. Po hodině prohlídky nás slušně, ale rozhodně vypoklonkují ven Branou obchodníků s bavlnou. Vracíme se tedy na El-Wad a zpět na sever k místu, kde na křižovatce stojí Austrian hospic, ostrůvek rakouské císařské Evropy uprostřed Orientu. V jeho pěstěných zahradách si dáváme kávu a „zwei strudel“, sice za nekřesťanské peníze, ale atmosféra té oázy za to stojí. Stejně tak i grandiózní výhled z ploché střechy. Chrámová hora je odtud na dosah ruky.

Vcházíme na proslulou Via Dolorosa po stopách zastavení Ježíše Krista, míjíme místo, kde Ježíšovi pomohl Šimon Kyrénský nést kříž, místo s otiskem ruky, kde se údajně Ježíš opřel o zeď, místo, kde mu svatá Veronika podala roušku. Obcházíme náměstí Muristan a přiléhající novorománský luteránský kostel Vykupitele z 19. století, až se dostaneme k samotné Golgotě, do Chrámu Božího hrobu, nejvýznamnějšímu poutnímu místu křesťanů. Hned u vstupu se lidé shromažďují okolo Kamene posledního pomazání, na který můžeme položit dlaně, poté sestupujeme do chrámu sv. Heleny, a nakonec čekáme malou frontu do jeskyňky Božího hrobu, do jejíhož stísněného prostoru se musíme protáhnout téměř po čtyřech. Nic pro klaustrofobiky. Chrám má údajně na starost šest křesťanských církví, kvůli jejich sporům však mají klíče v držení dvě muslimské rodiny.

V informacích u Jaffské brány si kupujeme lístky na Rampart Walk I., čili procházku po hradbách směrem na sever. Prodavačka je původem Ruska, ruštinu uslyšíte v Izraeli mnohokrát. Za chvíli jsme na koruně hradeb a hluk města, hlasy z tržiště i hukot dopravy, náhle zní jako z veliké dálky, jako ztišené rádio. Na hradbách je téměř ticho, jen my, žlutavý kámen zdí a slunečná obloha. Svaté město leží dole jako úchvatná mozaika dějin a čas plyne pomalu. Je to jeden z nejemotivnějších a nejsilnějších zážitků. V takovém pohodovém rozpoložení jsme si beze spěchu vychutnávali tu nádheru, a najednou se mi v hlavě ozvala písnička The Lament od King Crimson. Podotýkám, že jsem ji strašně dlouho neslyšel. A po návratu domů mi kamarád řekl, že jen o dva dny dříve se odebral do nebeské kapely hudebník John Wetton, který tu písničku nazpíval. Náhoda?… V Jeruzalémě je asi možné vše. Míjíme pod sebou Damašskou bránu, uličky tržišť, zahrady, dvory, hřiště i školy. Když se ocitáme nad Herodovou branou, cesta je dále uzavřená.


Lví brána, jedna z osmi bran jeruzalémského starého města

Kousek od Lví brány v muslimské čtvrti vstupujeme do kostela Sv. Anny, matky Panny Marie. Je to křižácký kostel v románském slohu, pokládaný za nejkrásnější v Jeruzalémě, s údajně nejlepší akustikou na světě, kam chodívají lidé zpívat. Celé prostředí areálu kostela a jeho zahrad v někdejším údolí Bethesda je poklidné, velebné a vlídné, jako by k emocemi přeplněným ulicím města ani nepatřilo. V malebných zahradách jsou archeologické vykopávky starých nádrží na vodu pro Chrámovou horu a mezi nimi „hospodaří“ spousta kočiček. V chrámové lodi nikdo není, takže si můžu akustiku kleneb užít zpěvem Dvořákových Biblických písní.

Za Lví branou se už před námi otevírá panorama Olivové hory. U paty svahu stojí několik svatyní, z nichž jedna je Hrobka Panny Marie. Vstupujeme po 47 širokých schodech hluboko do skály. Původní kostel nad skalním hrobem pocházel z 5. století a byl několikrát zničen a obnoven. Nyní jej spravuje řecká pravoslavná církev spolu s arménskou, koptskou a syrskou, a interiér je v tomto duchu i laděn. Dále pokračujeme k mnohobarevnému průčelí Chrámu národů, k němuž přiléhá Getsemanská zahrada s olivovníky pamatujícími Ježíše, tedy starými přes 2000 let. Jsou celé pokroucené a křivolaké, ale stále vyhánějí nové haluze. Procházíme chrám i zahradu a pak stoupáme podél velkého židovského hřbitova až k jeskyni s hrobkami proroků. Po schodech do skály s námi jde starousedlík, na jehož pozemku jeskyně jsou, rozsvěcuje svíčky a prochází s námi labyrint s kobkami a modlitebními prostory. V jednom z výklenků u vchodu na hromádce sena spí kočka. Na samotném vrcholku hory se nachází překvapivě rušné arabské městečko, otevírá se báječný výhled na Jeruzalém a osmou bránu ve východní hradbě Chrámové hory, nepřístupnou a zazděnou bránu zvanou Zlatá. Kdysi ji údajně nechali muslimové zazdít, protože dle židovské tradice má právě touto branou vstoupit do města Mesiáš. Nahoře si kupujeme falafel, izraelskou cizrnovou specialitu arabského původu, a užíváme si chutí i výhledu.


Hrob Panny Marie – vstup


Jeskyně narození Panny Marie

Na Olivové hoře je k vidění ledacos, ale my jdeme k chrámu Pater Noster, kde Ježíš své žáky učil Otčenáš. Kostel je zakomponován do převážně olivovníkových zahrad a na stěnách jeho chodeb jsou možná stovky keramických tabulí s textem Otčenáše ve všemožných jazycích. Nacházíme nejen češtinu a světové jazyky, ale i různé africké dialekty, několik verzí cikánštiny, indiánské jazyky atd. Mezi chrámem a zahradou roste stařičký akát s napůl zborceným zkrouceným kmenem, podepřeným vzpěrou. Přes svůj věk stále vyhání čerstvé větvičky. Údajně právě z jeho větví byla upletena Ježíšova trnová koruna.

Pod Olivovou horou ještě zatáčíme dolů do údolí Kidron neboli Jóšafat, kde má podle Tóry dojít k Poslednímu soudu po příchodu Mesiáše. Ze skály vystupuje několik hrobek, hlavně monumentální náhrobky proroků Zachariáše a Abšalóma, syna krále Davida. Cesta údolím klesá k úpatí Davidova města, rozprostírajícího se na svazích po obou stranách. Jedná se o nejstarší městské osídlení na území Jeruzaléma a dodnes zde probíhají archeologické vykopávky.


Svatyně knihy

Další den se dopoledne přemisťujeme tramvají č.1 na konečnou v západním Jeruzalémě na stanici Mount Herzl. Poblíž stojí památník a muzeum holokaustu Jad vašem. Je to rozsáhlý komplex moderní architektury zakomponovaný do parku na vrcholku hory. Všechno zhlédnout podrobně by však zabralo více dní. V památníku je mj. rozsáhlá knihovna, model ulice ghetta, řada dobových předmětů, osobních věcí obětí i nejobsáhlejší archív dokumentů o holokaustu na světě. Extrémně působivý je památník zavražděných dětí, kde ve tmě jeskyně všude okolo září nespočet svíček odrážených zrcadly a hlas odkudsi z prostoru pomalu předčítá jména obětí, jejich věk a národnost. Přesouváme se tramvají o několik stanic zpět, odkud parkem okolo vládního komplexu a Knessetu dojdeme k Izraelskému muzeu. Stále je zataženo, déšť a vítr sílí. Přesto je park plný běžců a sportovců v tričkách.

Rozsáhlá archeologická expozice mapuje nálezy na území Syropalestiny a Izraele ze všech období od pravěku a předizraelských kmenů, až po nálezy ilustrující vliv zemí, pod které celý region v historii spadal, tedy vliv Egypta, Babylónie, Asýrie, Persie, Řecka, Říma atd. Kamenné i hliněné sarkofágy, keramika, mozaiky, sochy i různé rekonstrukce částí staveb. Další výraznou expozicí jsou židovské kroje z různých zemí světa, obřadní předměty, schránky na tóru, předměty denního života jako například tkaná svatební smlouva „ketubah“ s obrázky, zdobené jarmulky, svitky, modely interiérů synagog z různých zemí apod. Součástí muzea je Svatyně knihy, v níž jsou vystaveny tzv. Kumránské svitky, které byly objeveny v jeskyních v Kumránu u Mrtvého moře krátce po druhé světové válce. Architekt Frederick Kiesler, rodák z Rakouska-Uherska, tedy skoro krajan, vycházel při návrhu bílé kopule z tvaru hliněné nádoby ukrývající svitky.