„Brutalno dobro, perverzno dobro“, slýchával jsem říkat místní mládež, a ta slova mne napadla ve starém přístavu v Bašce u sklenky nádherného bílého vína Žlahtina, které se na Krku rodí v okolí městečka Vrbnik. Baška se pyšní 1800 metrů dlouhou pláží, kterou lemují moderní hotely, ale dále za rohem je více malebno, vše více oprýskané, více barevné, líbí se tam rackům, turistům, popíjejícím v barech koktejly, víno i domácí pivo Karlovacko, s padajícím večerem je v přístavu kouzelná atmosféra. Nechy­bějí obchůdky se suvenýry i s oblečením, kterému dominují námořnické barvy. A když zvednu hlavu, vidím věž kostelíku nahoře ve skalách, tam je pohřben Emil Geistlich, český podnikatel, který rozvíjel na začátku minulého století turistický ruch v Bašce.

Poprvé přijel ředitel pražské tiskárny Politika Emil Geistlich do Bašky – na tehdejších mapách Besca nueva – v roce 1909 s dcerou Aničkou. David Vávra popisuje, jak to asi bylo s počátky turismu v Bašce. To prý posedávali místní hoteliéři a popíjeli kávu, jak bylo místním středomořským zvykem, tedy vlastně nedělali nic. Což podnikatelského ducha Emila Geistlicha provokovalo a už o dva roky později otevřel největší hotel v Bašce. Geistlicha do Bašky přivedl reklamní článek v Národních listech, který vykreslil krásy ostrova a mořských lázní. Ony mořské lázně byly, jak jinak… dnes bychom tomu řekli past na turisty. Geistlich se nechal onou pastí zlákat, ale nebyl naivka, kterého by pobláznila jedna zpráva. „Takové panenské lázně prožít, mohlo by být zajímavé“ doporučoval mu jeho přítel Westerlöw, s nímž nejednou cestoval Evropou. Geistlich se informoval přímo v Bašce u jisté paní Hausové a z její odpovědi bylo patrné, že mořské lázně nebudou splňovat požadavky nejnáročnějších lázeňských hostů. Takový ale Geistlich nebyl: „V zavazadlech jsem měl stan a různá nářadí…turistický salám, suchary, čokoládu, konservované rybičky…“ Vida, podnikatelská elita a konzerva na Jadran, navíc rybí…


Posezení v přístavu v Bašce


Baška, stará část města


Sem se chodí až k večeru

Gaistlich na Krk dorazil po cestě vlakem do Terstu a dále do Rijeky a poté lodí na Krk, který je mostem spojen s pevninou až od roku 1980 (Krčki most). A ostrov ho okouzlil, přestože záhy poznal, že pochybnosti o mořských lázních byly oprávněné. Geistlich byl ale pravým podnikavcem a brzy otevřel v Bašce českou restauraci, neboť si uvědomoval, že čeští turisté nejsou z místního každodenního skopového úplně nadšení. Navíc bez piva. „Večer máme skopovou, druhého dne v poledne skopovou, večer skopovou, třetího dne v poledne skopovou, večer skopovou, po šesté skopovou… žaludek selhal.“ Do Bašky nechal Geistlich přepravit dřevěný pavilon a restaurace Zablace byla s velkou parádou otevřena – podávala se tradiční česká svíčková a pivo. Jaký to rozdíl proti dnešku, kdy spíše žádáme v zahraničí místní speciality, tehdy česká smetánka očekávala i na chorvatském pobřeží české pivo, guláš a řízky. Mimochodem, že s chorvatskými řemeslníky nebyla spolupráce právě z nejjednodušších, o tom svědčí zprávy, že jednotlivé díly budoucí restaurace nedokázali sestavit dohromady. „Mudrovali a mudrovali“, poznamenal si Geistlich, který tak musel do Bašky poslat (v té době byl zpět v Praze) české tesaře. A najednou vše fungovalo, jak mělo.

Geistlich vnímal, že jeho propagace Bašky a Jadranu v českých zemích je úspěšná. Protože vše fungovalo, rozhodl se postavit hotel. Jeho heslem bylo „z pokoje rovnou do moře“ a vskutku – Geistlichův hotel stál přímo na pláži. Přízemní funkcionalistickou budovu popsal v Šumných stopách David Vávra, každý z pokojů měl samostatný východ na terasu a pláž. Geistlich zval na Krk české lékaře, kteří potvrzovali pozitivní vliv mořských lázní a tamního klimatu na pracovní vytížení. Jejich vyjádření přitáhla do Bašky početnou klientelu: „My podepsaní lékaři, jako letošní lázeňští hosté na Bašce, shledavše její pozoruhodné přednosti hlavně v ohledu zdravotním, pokládáme za vhodné na ně upozorniti. Především konstatujeme, že pobyt v Bašce i léčba mají svůj zvláštní ráz. Hosté žijí prostě, léčba děje se přirozenými prostředky, to jest plným požíváním všeho, co člověku prospívá: čistého vzduchu, jasného slunce, výtečné koupele v křišťálově čisté mořské vodě a dobré pitné vody. Vzácnou předností jest, že lázeňští hosté z hotelu Geistlichova z pokojů i ze stanů přicházejí přímo do moře a nejsouce v koupání nijak omezováni, užijí ho do syta. V koupacím plášti zůstávají po celý den…“

Jestliže při první Geistlichově návštěvě Krku trávilo v Baš­ce léto odhadem na čtyři desítky Čechů, o rok později se jich ubytovalo přibližně tisíc. Zdánlivě nic nestálo v cestě dalšímu rozvoji Geistlichových mořských lázní, jenže přišla první světová válka a hotel byl místo českých turistů obsazen italskými vojáky, kteří jej zanechali ve stavu, který odpovídal válečným časům (však Geistlich žádal prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí od italské vlády odškodnění). Po válce se čeští turisté do oblíbeného střediska opět vrátili, jenže v létě roku 1922 Emil Geistlich v pouhých 51 letech zemřel. Byl pochován na hřbitově vysoko nad městem, odkud je úžasný výhled na pobřeží Krku. Hotel po jeho smrti řídila manželka Anna, zlatou éru Geistlichových mořských lázní ukončily až druhá světová válka a později znárodnění.


Památník Emila Geistlicha u pláže v Bašce


Ze hřbitova nad Baškou je ohromující výhled


Kopce nad Baškou

Na Krk dnes jezdí v letní sezóně především turisté z Nizozemska a Německa, někteří zůstávají (především důchodového věku) i celou sezonu. Všichni si užívají pláží a tyrkysového moře. Já jsem se hrnul nahoru na hřbitov, jmenuje se to tam Groblje i Crkve Sv. Ivana. Místní mne strašili odhadem 45 minut, ono to na první pohled vypadá z pláže daleko, a zvláště, když je horko, to se každá cesta prodlouží. Nebylo to daleko, asi kilometr a půl, navíc hezká cesta pomalou chůzí, maximálně dvacet minut pod krásnými středomořskými borovicemi. Žádné ukazatele ke hřbitovu jsem u pláže neviděl, ale nelze zabloudit, na konci ulice Emila Geistlicha za jeho památníkem se vydávám doleva nahoru, směr jen odhaduji, ale bylo zřejmé, že se nepletu. Po pár minutách jsem byl na konci Bašky, kde je parkoviště a u něj už značená turistická stezka. Nejprve míjím zbytky malého hrádku, který zničili Benátčané v roce 1380, po tomto datu se obyvatelé stěhovali dolů k moři a postupně rostlo nové město Primorje Baska. Nečekejte ale zříceninu, není tam prakticky nic kromě zbytků jedné menší stěny. Všude po cestě jsou lavičky, takže odpočinku nic nebrání, ale bohužel všechny zrovna na místech, která nebyla ve stínu, alespoň kolem čtvrté odpoledne. Shora je úchvatný výhled dolů na Bašskou zátoku (Bašćanska draga), na pobřeží a holé skály.

Baška je spojena s historií celého Chorvatska, protože právě nedaleko Bašky ve vesnici Juran­dvor v kostelí­ku sv. Lucie byla nalezena nejznámější písemná památka země – tzv. Baščanska ploča (Baška tablet). Je z bílého vápence, váží přibližně 800 kilogramů, ši­roká je 199 cm, vysoká 99,5 cm a silná 7,5 – 9 cm. Originál je v záhřebské Chorvatské akademii věd a umění (Hrvaška akademija znanosti in umetnosti), kopie jistě na mnoha místech Chorvatska, mj. jsem jednu zahlédl i v recepci hotelu Corinthia v Bašce. Na kamenné desce jsou zaznamenána slova opata Držihy o darování pozemků králem Dmitarem Zvonimirem (vládl 1075 – 1089) benediktinskému opatství a také slova opata Dobrovita, že společně s devíti mnichy postavil kostel. Nápis z konce 11. století je sepsán v již neužívaném nejstarším slovanském písmu – hlaholici. Jsme tedy opět v naší domovině, vždyť hlaholici vymyslel Konstantin (sv. Cyril) a z Velké Moravy se rozšířila do dalších slovanských krajů, nejdéle se udržela právě v Chorvatsku.

Zatímco během mé poslední krátké výpravy do delty Neretvy jsem ochutnal Brudet, na Krku jsem nemohl vynechat místní podomácku připravované těstoviny. Tzv. šurlice pocházejí právě z Kvarnerských ostrovů a především z Krku, kde patří k nejoblíbenějším pokrmům. Jak nám říkali místní, šurlice se na každém místě Krku připravují jinak, liší se délkou, tloušťkou atd, populární varianta je s jehněčím gulášem, také s krevetami, sušenými rajčaty atd. Ochutnal jsem šurlice několikrát (jako předkrm) a byly opravdu pokaždé jiné, ovšem vždy delikátní.

Outdoorových aktivit je v okolí Bašky přehršel, informační letáky poradí nejen v angličtině, ale i v češtině. Nejkratší je výlet k historickému kostelu sv. Lucie (Crkva Sv. Lucija), atraktivní je dobře značená túra k plážím Vela Luka a Mala Luka, tam a zpět je to přibližně 15 kilometrů. Kamenitá stezka vede na zalesněný Lubinin, dále sestupuje do kaňonu Vrženica a stoupá na vrch Rebica (311 m. n. m.) s překrásným výhledem na moře. Odtud pokračuje červená značka k pláži Vela Luka a dále kolem zřícenin kostela sv. Nicoly do zátoky Mala Luka. Pro milovníky lezení po skalách nabízí okolí Bašky tři místa – Bunculuka, Belove Stijene a Portafortuna. Cyklostezek je habaděj, od lehčích pro rodiny po nejnáročnější pro odvážlivce na horských kolech.


Moře a skály před pláží v Bašce


Kemp Krk a posezení u moře, vlevo skalisko s volavkami


Tzv. Mobile Home s terasou a dětským hřištěm

Praktická rada – kde se ubytovat. Ostrov Krk a Baška snad ani nepotřebují propagaci, každoročně hlásí místní hoteliéři v letních měsících vyprodáno. Nuže, v červnu je počasí méně stálé, sem tam sprchne, není pravé středomořské letní vedro, ale je tak nějak volněji. Pro milovníky historie bych mohl navrhnout hotel Zvonimir hned u pláže, vstoupíte a v recepci mají hezkou výstavu starých archeologických artefaktů, které byly nalezeny během vykopávek, mj. v kostelíku sv. Marka (je hned za rohem). Pro větší sepětí s přírodou (a pro rodiny s dětmi), se nám zdál vhodnější kemp. Pětihvězdičkovou perlou ostrova Krk je stejnojmenný kemp Krk společnosti Valamar (pravděpodobně nejlepší kemp v Chorvatsku), který byl zařazen mezi tzv. Leading Campings. Mnohé části kempu jsou úplně nové včetně Bella Vista Premium Village, kde jsme zvolili ubytování v tzv. Mobile Home, jak těm elegantním chatičkám říkají. Mají styl a šarm, pohodlné manželské postele a z teras těchto domečků je krásný výhled dolů na moře. V kempu je možné věnovat se mnoha aktivitám včetně koupání v bazénech a tenisu. Nechybí wellness nabídka a možnost masáží přímo na pláži. Kdo přijede se čtyřnohým přítelem, jedna plážička je věnována právě i pro psí doprovod. A báječná restaurace, kam jsem se rád vracel, zvláště, když mi servírovali úžasné krevety zavěšené nad talířem. Nad stolem sem tam prolétávaly vlaštovky, které se uhnízdily přímo ve střeše restaurace, nad bazénem, který s restaurací sousedí, zase racci, někteří dokonce mezi koupajícími se lidmi drze přistávali. A dole na skalisku v moři před elegantní kavárnou si probíraly peří černé volavky, takhle blízko lidí jsem je ještě neviděl. A kde si dávat v kempu schůzky? Buď na tzv. Piazza, což je centrum s marketem, obchůdky se suvenýry atd., nebo hned pod restaurací na mlatu. Ano, je to správný výraz, ovšem v místním jazyce se tomuto kamennému kruhu říká gumno. Takové gumno v minulosti sloužilo k ručnímu výmlatu obilí, bývala to obyčejná nekrytá kruhová plocha. V těchto krajích ale gumno mívalo i vedlejší roli, bývalo místem setkávání, místem, kde spolu lidé hovořili i o zásadních věcech ovlivňujících vesnici, zpívali, bavili se a kde se i zamilovávali, jak nám v kempu vysvětlovali. Gumno tedy naplňovalo i významnou sociální funkci. Mimochodem, starého mlatu využil i chorvatský architekt Idis Turato a navrhl tzv. Gumno House právě na ostrově Krk, v jeho severovýchodním cípu v malé vesničce Risika. Dokázal tím spojit moderní architekturu s minulostí ostrova. Baška nabízí i tříhvězdičkový naturistický kemp Bunculuka schovaný v malebné zátoce přes kopec, od centrální pláže je to maximálně kilometr, vlastně jako by naturistická pláž byla pokračováním velké pláže Bašky, ve svahu nad mořem chatičky, bar i restaurace jsou přímo na pláži.

Vraťme se na závěr k českým stopám v Bašce. S městem je spjat i osud Zdeňky Čermákové, která přijela na ostrov jako mladičká absolventka medicíny na pozvání Emila Geistlicha. Kromě prázdninových hostů léčila i místní obyvatele a v Bašce nakonec zůstala po celý život, do Prahy se vracela vždy jen na krátký čas. Jako soukromá lékařka pracovala v Jugoslávii až do svých 75 let, zemřela v roce 1968, což znamená, že si ji ještě mnozí z místních pamatují. Do Bašky jezdil i básník Jiří Wolker, který zde napsal báseň Moře:
Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení
moře jsem hledal celých šest smutných dní
a moře jsem nenašel, – viděl jsem ptáka jen,
co zvlněnou perutí odlétal celý den,
by zvečera na měsíc sedl a z něho znavený
písničkou stříbrnou pad mezi pobřežní kameny,
písničkou mámivou, jež namlouvala mi,
že pták ten moře je s modrými vlnami,
že stačí po světě jak po lučině jít,
že abys uviděl, se stačí zrakem zpít.

Emil Geistlich navěky odpočívá v Bašce, kterou měl tolik rád: „Lid ryzí, prostý, zlatý, nezkažený. V obci s 2000 obyvateli není nemanželského dítěte, není rozvedených… Co my městští vnitrozemci víme o životě? Nic. Žijeme ve svých bytech a pracovnách jako v žaláři. Zde moře, nebe, slunce, hory. Příroda, jak jsem o ní vždy snil.“ Netuším, jak je to po sto letech v Bašce s rozvedenými, ale moře, nebe, slunce, hory, to vše zůstalo, jsem svědkem.